Chtěla jsem si večer zatopit v kamnech. Sáhla jsem po novinách a už už jsem je zapálila, když jsem si všimla Posledního slova Tomáše Baldýnského v „Lidovkách“, které mi v průběhu minulého týdne uteklo: Jmenuje se „Sníh a hry“ a je - jak jinak - o lyžařském šampionátu v Liberci. První světová akce lyžařského sportu u nás. Napsalo se toho o ní už habaděj, už ani nechci vědět, na jaký další únik peněz se přijde, o kolik se zase navýšil rozpočet celé akce a o kolik víc to bude stát daňového poplatníka, jaké podivné metody byly použity při zadávání veřejných zakázek (už se dokonce i losovalo - ale úvahu o tom, že losování může být za jistých okolností ta nejspravedlivější volba nechám radši na jindy) či jak se zametají stopy. Na straně chvály je hlasů málo: Premiér vysekl poklonu předsedkyni organizačního výboru Kateřině Neumannové, primátor Prahy toho hned využil, aby si přihřál olympijskou polívčičku, protože prý je vidět, že „to“ umíme zorganizovat. Sympatická tvář "naší" Kateřiny, stříbro Lukáše Bauera a nadílka sněhu. A pak pan Baldýnský napsal: „Nechápu, jak mohli Češi přehlédnout, že se po letech podařilo vydojit ze státu peníze na něco velkolepého.(...) (a nedokážou) mít z něho sakra radost, když už to stálo takový prachy. (...) Nedovedu si představit Egypťana, který Vás přivede k pyramidám a řekne: ,Děsný, co? Čet jsem, jak se to stavělo. Prachy lítaly voknem, lidi chcípali jako mouchy a jediný, co nám zbylo, je tohle...’.“ Neboli po našem: „když se kácí les, lítají třísky“.

Vlastně by mi tenhle velkorysý pohled mohl být sympatický. Ale nemůžu si pomoct - tentokrát není. Velkoryse by se mohly přehlížet chyby z nezkušenosti, ale ty se téměř nestaly. Vše nasvědčuje tomu, že právě velká zkušenost politiků, byrokratů a vykutálených podnikavců z toho, jak peníze daňových poplatníků stáhnout do svých kapes, vrhá na celou akci velký stín a místo aby se naše země blýskla, co všechno dokáže ( i shůry objednat sníh v ten pravý okamžik), má u Transparency International další černý puntík. Vlastně se asi podvádělo od samého začátku: Ministerstvo tělocviku se při schvalování celé akce dušovalo, že nebude mít žádné další nároky na státní rozpočet. Podle Kateřiny Neumannové už tehdy všichni zasvěcení věděli, že to je nepravda. Nikde jsem se nedočetla, že by to někdo ze zodpovědných tehdy řekl nahlas. Dnešní suma je někde na miliardě (tříska 1), z toho pár desítek milionů podle NKÚ někde zmizelo (tříska 2). Studentům přeji, že budou bydlet ve vylepšených kolejích, ale chápu liberečáky, že skokanské můstky asi nejsou tím, co ve městě potřebují ze všeho nejvíc. A budou jim tam stát ještě dlouho a budou do nich muset vrážet další peníze na opravu (tříska 3). Stálo tolik peněz za to, abychom si mohli jít zajezdit jednou, možná párkrát do roka (když si zase vymodlíme ten sníh) na nové běžecké tratě?(tříska 4). Ale největší, byť zatím virtuální, třísku zaťal pražský primátor. Umíme zorganizovat takovéhle mistrovství, tak proč bychom neuměli zorganizovat Olympiádu? Prý levnou. Zorganizovat nejspíš ano. Ale jak je vidět, v této zemi dokáže nula vyrůst na 1 miliardu. Na kolik by asi vyrostla sumička několika set miliard, na kterou je dnes „levná olympiáda“ odhadována? Zásek do státního rozpočtu a to nejspíš v době, kdy se náš rozpočet bude ještě vzpamatovávat z krizového zadlužení. Kolik pohrobků zbude? Pohrobků typu skokanských můstků, na nichž se sníh vyskytuje zřídka....Kdyby alespoň vydržely tak, jako ty pyramidy, tak by se třeba mohly šiknout budoucím generacím, ale tak pěkné to není a tak trvanlivé to jistě nebude. Zaplaťpámbu na jejich stavbě už napadají lidé jako mouchy. To je opravdu to jediné pozitivní zjištění.