Domácí zabíjačka je (cynický a možná nehezký) justičně – slangový výraz pro vraždu mezi manžely (partnery). V posledních dnech se rozvinula rozsáhlá diskuse v souvislosti s jednou takovou zabíjačkou, konkrétně s kauzou Kamily Velikovské, zejména na téma, zda se v jejím případě jedná o oběť či vražedkyni, mučednici či obžalovanou, osobu hodnou chvály či kriminálu.

Začalo se znovu diskutovat o fenoménu domácího násilí a je vhodné připomenout, že 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 135/2006 Sb., který do našeho právního řádu zavedl institut vykázání domácího násilníka ze společného obydlí. Kolik osob tento institut před domácím násilím skutečně (nikoliv jen dočasně) ochránil, vědí snad v rámci svých statistik příslušná ministerstva, důležité je však i to, že právě před rokem se stát rozhodl zase o kousek více nahlédnout do kuchyní a ložnic svých spoluobčanů, což nemusí být vždy dobré, ale naopak napováženou, ačkoliv si to většina z nás neuvědomuje, protože se jí to netýká. Ale může začít. Každý zásah státu do soukromí s sebou totiž přináší i svá slídivá rizika.

Vždy, když se stát rozhodne, že bude řešit rodinné, partnerské (a tedy vztahové) záležitosti, je to v zásadě špatně. Proč? Především proto, že učí občana alibismu, neschopnosti vyřešit jeho záležitosti tou přirozenou (tedy soukromou) cestou. Mluvit o problému, snažit se o kompromisy, dohodu. S vědomím odpovědnosti za výběr partnera, za své vlastní věci.

Zpackal jsem si manželství? Obrátím se na soud, nechť mě rychle rozvede (a pokud možno mě při tom moc neobtěžuje) a zajistí mi styk s dětmi – pročpak bych se já, probůh, měl konstruktivně snažit o dohodu se svým bývalým, já mám přece právo trucovat a nenávidět, tak ať se stát (soud) postará. Můj bývalý partner neplatí alimenty? Tak poběžím bez dalšího a ihned na úřad, natáhnu ruku, ať stát platí dávky! Že zákon o rodině má ustanovení, podle kterého mají povinnost platit výživné například prarodiče, pokud rodič sám platit nemůže? To mě nezajímá! Přece se nebudu namáhat. Můj partner je na mě hrubý? Nechtějte však, abych se rozvedl, odstěhoval, domohl se sám vyklizení bytu, proti tomu, kdo mě obtěžuje. Mám snad stát od toho, aby za mě viníka (údajného či skutečného) ztrestal, vykázal, umravnil....

Nicméně i ten letitý zákon o rodině (zák. č. 94/1963 Sb.), který byl přijat sice v době totality (a později novelizován do současné – demokratické podoby), pamatoval na jedno: rodinné věci se mají řešit především v rodině. Tedy i neshody mezi partnery. Také zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 135/2006 Sb. uvádí, že institut vykázání násilníka z obydlí je institutem dočasným, na prvním místě určeným k tomu, aby oběť získala čas na urovnání svých soukromých záležitostí, nikoliv proto, abychom násilníkovi dali na pamětnou pod heslem: „však on ten můj starej (stará) dostane na frak, vychladne a vše se vrátí do zajetých kolejí“.

Podle citací z médií měla paní K. V. pronést: „Někdo v té rodině nakonec zemřít musel.“. Nemusel. Stav domácího násilí trval (měl trvat) ve Zlíně několik let. Oběť domácího násilí také odpovídá za následky tohoto zavrženíhodného jednání. Tím, že ona sama (ne stát) řeší včas své soukromé záležitosti a nečeká, že „se to nějak urovná“, případně, že to za ni vyřeší stát. Jsou-li předmětem násilí svéprávné a dospělé osoby, je především na nich, jak se k násilí postaví. Vyžaduje to sice jistou dávku osobní odvahy, a také (při vědomí neúcty k tomuto výrazu) občanské odpovědnosti. Za sebe, za děti, za rodinu, za své osobní věci, ale i za ty budoucí oběti domácího násilí.

Stát je tu především proto, aby se o nás postaral v situaci, kdy jsme se, objektivně (ale skutečně objektivně – to znamená pro zdravotní problémy, nenadálou sociální nouzi, nemohoucnost) vzato, ocitli ve svízelné situaci. Ale stále platí, že řadu z těchto svízelí si přivádíme sami. A když už si je sami přivodíme, měli bychom se je také sami pokusit vyřešit, ne rovnou natahovat ruku a ještě k tomu nadávat na neschopnou státní péči. Každý odpovídá za výběr svého partnera, každý svého strůjce štěstí. Někdy může člověk šlápnout při výběru do exkrementu, nemůže však chtít po státu, aby mu automaticky čistil boty.

A proto si dovolím v intencích této závažné a tragické kauzy prohlásit po vzoru J. F. K.: „Neptejme se, co pro nás udělá stát, ale ptejme se, co pro něj můžeme udělat my.“ Pokud necháme stát čím dál tím více nahlížet do našich obýváků, jednou na to zle dojedeme.