Za Otakarem Motejlem

Těch nekrologů bude jistě celá řada, avšak pozdně nedělní zpráva mě zasáhla tak, že musím sednout k počítači a psát.

Ačkoliv jsme byli rozdílní věkem, myslím, alespoň v to doufám, názorově jsme byli nerozdílní. Otakar Motejl měl rád spravedlnost. Nejen spravedlnost na listech rozsudků, usnesení, žalob. Spravedlnost, které, bohužel, v důsledku právnické hatlamatilky nikdo nerozumí, ale tu spravedlnost přirozenou, vyšší a srozumitelnou.

Když někdo lže, tak prostě lže a lhát se nemá. Když někdo krade, tak prostě krade a krást se nemá. Když někdo bije manželku, děti, tak je prostě bije a já, veřejný ochránce práv, na něj dohlédnu.

Rád jsem jej vídal, rád jsem si s ním zakouřil, popovídal, zanotoval a výjimečně i nesouhlasil. On byl kanón a osobnost, kterou člověk musel respektovat. Častěji souhlasit, ale hlavně – respektovat.

Vzpomínám, jak mnozí pohrdali funkcí ombudsmana. Že je to funkce v parlamentní demokracii nadbytečná. Že nepotřebujeme veřejně chránit práva, která dostatečně ochrání zastupitelé či soudci. Oni to ovšem nemohou stihnout a vzpomeňme si vždy na našeho prvního ombudsmana – Otakara Motejla, pocítíme-li křivdu.

Nepochybně se vynoří spousta historek o O. M. Aby ne. On byl člověk velice zábavný, provokativní, milý i protivný. Zřejmě v nich budou časté zmínky o jeho kuřácké vášni. Mohl bych přihodit k dobru třeba tu, jak se u mě objednal na návštěvu do kanceláře a já, ačkoliv v práci zásadně nekouřím, obstaral jsem pro něj popelník a on hodinu mluvil, já poslouchal, on pokuřoval, já inhaloval… Při odchodu z kanceláře se zastavil ve dveřích, zamával rukou před obličejem a řekl: „Jirso, máš tu strašně nahuleno, měl by sis vyvětrat.“

Vyvětral jsem cigaretový kouř, ten zmizel, ale pan ombudsman se mnou v kanceláři ještě nějakou chvíli byl. A bude v mém srdci, přestože již není na tomto světě, co budu živ.

Čest jeho památce.

P. S. Pane veřejný ochránce práv, jdu si na Vaši počest zapálit a příští víkend zajedu na Vaši milovanou Českou Kanadu.

S ujištěním hluboké úcty


Jaromír J i r s a

Elektronická justice - podvod na občana

Poněkud skryto za vděčnými tématy těchto dnů, ať již jde o boj posledního strážce demokracie s Evropskou unií (připomeňme si v této souvislosti jeho „demokratické“ reakce na rozhodnutí Ústavního soudu), reportáže o rychlostudiu v městě piva (jen tak mimochodem – mezi právníky se již od založení školy vyprávějí vtipy o studijních úspěších některých známých absolventů), překvapivé výsledky loterijního manažera (za totality nazývali Pražané Palác kultury „Husákovou stodolou“ – že by nám v hlavním městě vyrostla i „Hušákova stodola“?), je jiné velké téma.

Více »

Soudce Cepl – oběť justiční mafie?

Upřímně řečeno – na nezávislého pozorovatele, čtenáře, diváka, právního laika, občana to tak může působit. A to jistě není dobré. Stejně jako není dobré, že se ujal pojem „justiční mafie“, do níž jsou šmahem zahrnuti soudci, státní zástupci, soudní funkcionáři či úředníci ministerstva spravedlnosti, bez ohledu na to, kde právě rozhodují, o čem rozhodují a jak rozhodují.

Více »

inženýr Václav Klaus nechápe ústavu

Byl jsem vyzván panem šéfredaktorem, abych popřál, jakožto prostý soudce, Ústavnímu soudu České republiky k jeho patnáctým narozeninám. Rád tuto výzvu plním, i když jsem zpočátku nechtěl. Ale je to třeba, protože Ústavní soud respektuji jako jednoho z mála skutečných strážců demokracie v této zemi. Předem čekám invektivy na téma čtrnáctých soudcovských platů, ale vězte, že nejen o nich rozhodoval tento soud...

Ústavní principy jsou něco, čím se občan, žije-li v době klidu a míru, příliš nezatěžuje. Protože ústavní principy se nedají jíst. Není to nic (na první pohled) hmatatelné. Nedá se tím nakrmit jako v Mekáči. Ale možná by paní Regecová, kadeřnice z Hranic na Moravě (dnes již zcela zapomenutá), mohla vyprávět, k čemu jsou ty ústavní principy.

Přestože jsem jako soudce obecného soudu několikrát skřípal zuby, když nás (soudce) ÚS ČR napomenul, že sice rozhodujeme hezky, ale má to ten zádrhel, že nerespektujeme zcela principy, jež jsou dány ústavou, nakonec jsem sklapnul kufry a dal mu zapravdu. Nebo jsem si někdy o něm myslel své, ale ctil jsem jeho závazný právní názor.

A Ústavní soud České republiky měl nakonec skoro vždy pravdu, i když jsme my, soudci prostí, remcali. Ale nejde jen o pravdu (i když ta je samozřejmě svatá – ale kdo ji dnes světí?). Před ústavním soudem je totiž třeba smeknout, protože je to on, vážení a milí spoluobčané, kdo je vaší poslední pojistkou demokracie a proto si jej vážím (a měli byste i vy).

A proto ve mně zatrne, když si hlavu státu poslechnu ve zprávách, jak říká na narozeninách Ústavního soudu České republiky, že tento soud prosazuje své iluze.

Není tomu tak, pane prezidente. On neprosazuje nějaké své iluze, ale „jen“ ctí ústavu, demokracii, právo a své rozhodnutí vždy velice poctivě a podrobně odůvodní. Jde však o to, že je odůvodní podle práva. A to je pojem, kterému inženýři, jak znám z desítek soudních spisů, nerozumějí, nebo spíše nechtějí rozumět.

Znám samozřejmě inženýry, kteří mají cit pro právo a demokracii. Ale mám takovou obavu, že můj prezident mezi ně nepatří. Tak mu přeji, aby mezi ně patřil.

A Ústavnímu soudu České republiky přeji skutečně všechno nejlepší!

Nevyhazujme kukaččí děti z hnízda

Při diskusích nad novým občanským zákoníkem se začíná znovu otevírat téma „kukaččích dětí“. Či spíše „kukaččích otců“, neboť děti většinou dané téma netrápí. Příspěvky internetově diskutujících mužů jsou poměrně zábavné. Lze se z nich dokonce dozvědět, že teď konečně, máme-li testy DNA, našel se bič na nevěrné ženy a můžeme se těšit, že konečně vyřešíme, co se dosud tisíce let nevyřešilo. (Zvláštní je, že o nevěrných mužích zpravidla v příspěvcích zmínka nebývá). Na aktuálnosti přidala tématu i nedávná kauza dívky, které se podařilo po 19 letech úředně domoci toho, že její matriční otec není otcem biologickým.

Nyní se ozvali podvedení muži a chtějí prodloužit takzvanou popěrnou dobu, to znamená lhůtu, během níž může podat u soudu s úspěchem žalobu na popření otcovství manžel, který tvrdí, že biologický otec není on, ačkoliv je v matrice jako otec zapsán, poněvadž mu jako manželovi matky svědčí takzvaná domněnka otcovství. Domněnka je to sice vyvratitelná, ale po uplynutí popěrné doby ji lze vyvrátit jen ve zcela mimořádných situacích (jako například v případě zmíněné devatenáctileté dívky, která si sama přála, aby její úřední otec otcovství popřel) a jen na návrh nejvyššího státního zástupce.

Podle návrhu má jít o prodloužení podstatné – z šesti měsíců na šest let. Aktivisté se již nezmiňují, zda má být lhůta prodloužena také matce, protože i ta může podle stávající právní úpravy v téže lhůtě otcovství popírat. Stěží bychom však v dnešní době obhájili jinou právní úpravu pro muže a jinou pro ženy, takže by zřejmě došlo k prodloužení i pro matku a na tomto místě se nabízí úvaha, zda si to nositelé myšlenky uvědomují a zda si uvědomují i to, že existují muži, kteří chápou roli otce tak, že za něj nepovažují muže, který dítě náhodně zplodí, ale muže, který dítě vychovává, plní si k němu otcovské povinnosti a realizuje otcovská práva. Ostatně i svatý Josef byl "jen" pěstoun.

Institut popření (odepření) otcovství (stejně jako domněnka otcovství svědčící manželovi ženy, která dítě porodila) není nic nového, znal jej již starý dobrý obecný zákoník občanský z roku 1811, taktéž zákon o právu rodinném z roku 1949 upravoval proces popírání paternity a lhůty k tomu stanovené. Podle obecného zákoníku občanského to byly pouhé tři měsíce od okamžiku, kdy se manžel o narození dozvěděl, v zákoně č. 265/1949 Sb. je stanovena stejná lhůta jako dnes, tedy šestiměsíční. Proč asi zákon od nepaměti stanoví relativně krátké lhůty pro popření otcovství? Inu proto, že zákonodárce od nepaměti ochraňoval na prvním místě dítě, nikoliv podvedeného manžela, a moudře věděl, co dělá. Nutno k tomu podotknout, že i v době, kdy byla nevěra považována skutečně za hřích a nikoliv za normu společenského chování.

Představme si, že by návrh prošel a došlo by k prodloužení popěrné lhůty na oněch šest let. (Trestný čin „podstrčení dítěte“ se naštěstí do novely trestního zákoníku prosadit nepodařilo – možná škoda, byli bychom poté v soudních síních svědky humorných scének, kdy by se státní zástupci snažili matce dítěte prokázat, že v době, kdy souložila s více muži, musela nepochybně vědět, že ji přivedl do jiného stavu někdo jiný než její manžel). Představme si, jak se muž postaví před sedmileté dítě, začne mu mávat před očima rozsudkem a říkat: „Víš, Pepíčku, já jsem sice doteďka byl jako tvůj tatínek, pěkně jsem tě vychovával a měli jsme se všichni rádi, ale to teď všechno končí, protože tvůj tatínek je někdo úplně jiný, vlastně se ani neví kdo, ale tím se netrap!“ Uvědomují si podvedení muži, že kdyby k popření otcovství takto došlo, znamenalo by to velice pravděpodobně, že matka by jim zabouchla dveře před nosem a dítě, které několik let vychovávali, by již pravděpodobně nikdy neviděli, protože popřením otcovství by sice pozbyli otcovské povinnosti (zejména povinnost platit výživné), ale ztratili by i nenávratně rodičovská práva – třeba právo na styk s dítětem?

Smiřme se prostě s tím, že institut popření otcovství není určen k tomu, abychom ženu nachytali při nevěře (i když hřích je to stále), ale především k řešení krajních situací, které (bohužel) v životě nastat mohou, například takových situací, kdy je manželství nenávratně rozvráceno, manželé bydlí s novými partnery, jen jaksi nemají čas na to nechat se rozvést a manželka porodí jinému muži dítě, k němuž sice svědčí domněnka jejímu „papírovému“ manželovi, ale otcem je evidentně nový partner, který je také připraven otcovství k dítěti vzápětí uznat.

Můžeme si o tom myslet cokoliv, ale stát téměř 200 let chrání dítě tím, že se mu snaží za každou cenu zajistit otce. Tak to tak nechme a kukaččí děti z hnízda nevyhazujme. Koneckonců platí i to, že každý muž odpovídá za to, koho si za manželku vybere a vybere-li si ženu nevěrnou, musí počítat s tím, že se může stát kukaččím otcem.

Kauza Kuřim - věc veřejná

V takzvané „Kauze Kuřim“ vycházejí na světlo světa skutečně otřesné věci. Nebudu komentovat její lidský rozměr, i když je nejpodstatnější. Jak je mým zvykem, budu se na případ dívat očima soudce a předestřu veřejnosti pohled soudcovský. Zároveň budu (možná nemístně, ale já jsem přesvědčen, že místně) srovnávat kuřimskou kauzu s kauzou ceplovskou.

Nechme (!!!) v obou případech rozhodnutí na nezávislém soudu, který nesmí podlehnout žádným tlakům. Mediálním, laickým, veřejným. Není rozhodnuto o vině (žalobě) ani v jedné kauze. I když má veřejnost už dnes jasno. I když by nejraději (zejména ty z Kuřimi) rovnou popravila, zavřela na doživotí, lynčovala. I já bych zřejmě chtěl lynčovat, kdyby šlo o mé děti. Ale nemohu. Tím spíše, že soudcem jsem. Říkám si, že bych skutečně nechtěl být v kůži kolegy Pavla Götha, který kuřimskou kauzu dostal na stůl, musí ji soudit, ale hlavně rozsoudit. A to bude to nejtěžší, neboť je třeba brát v úvahu nejen stránku lidskou, ale i hmotně právní, procesně právní i přirozenoprávní,. Hlavně však nesmí podlehnout žádným tlakům, byť si veřejnost a možná i on sám (máme-li na mysli jeho soukromý a občanský názor) bude myslet, že je třeba rovnou po prvním dni líčení čtvrtit, věšet, stínat a tak.

Je dokonce možné, že se důkazní situace vyvine ve prospěch obžalovaných a soudce všechny zainteresované zprostí viny. Protože bude ctít to, co musí, tedy zásadu, že na nepravomocně odsouzené pohlížeti jest třeba jako na nevinné (a ne po první výpovědi čtvrtit, věšet, stínat a tak), že v pochybnostech je nutné vždy na obžalované jako na nevinné hleděti (tedy, že v případě remízy není žádné prodloužení, ale propuštění z vazby na svobodu a totální ospravedlnění), že se musí především strana státního žalobce snažiti, aby předložila skutečně pádné důkazy, neboť bude-li nějaká nejasnost a důkazy se nebudou shodovat, bude to znamenat pro osoby veřejně pranýřované svobodu.

Zatím je to prostě 50:50 a ne žádné čtvrcení. A teď si vezměte, že by příští týden kolega vydal zprošťující rozsudek. A že by osvobodil Kláru, Kateřinu, Barboru, Nancy... Prostě a jedině z toho důvodu, že důkazy musí být hodnoceny každý zvlášť a všechny v jejich vzájemné souvislosti, jak je povinností (ne možností) soudu, že třeba mezi sebou nebudou ladit a že nebude prokázána verze obžaloby. Co by se poté dělo? Rozčtvrtili by kolegu? Mediálně zřejmě ano.

Média mají právo veřejnost informovat. Veřejnost má právo na svůj mediální servis. Žijeme v době, které se trefně říká mediální demokracie. Co média řeknou, to platí. Máme svobodu slova. Ale máme i právo na spravedlivý proces a ústavní právo na zachování zásad, které shora uvedeny jsou. A teď zpět k tomu, co hýbalo veřejností před týdnem, tedy k procesu, který tak zdatně vedl kolega Cepl.

Nerad ve svých příspěvcích reaguji na to, co bylo vyřčeno (napsáno), ale tentokrát musím. Pan redaktor Práva, Petr Uhl, nařkl mě minulý týden v souvislosti s kauzou, kterou soudil soudce Cepl, že chci omezovat svobodu slova vyjádřením pochybností o vhodnosti přímých obrazových přenosů z jednací síně. Jak jsem tehdy řekl - pod záběry kamer mohou účastníci soudního řízení (svědci, znalci) vypovídat ve stresu a může dojít ke znehodnocení jejich výpovědí, tedy důkazů, čili že důležitých pramenů pro skutková zjištění, bez nichž nelze vynést žádný rozsudek, a za tím si stojím.

Vždy jsem byl a budu pro co největší otevřenost soudců vůči veřejnosti. I té veřejnosti novinářské. Trvám však na tom, že za určitých okolností média do jednací síně nepatří. Nebo spíše patří, ale pouze omezeně. Proto zákon o soudech a soudcích dává předsedovi senátu možnost odepřít pořizování obrazových záznamů a přenosů z jednací síně. Protože v dnešní době nejde médiím na prvním místě o svobodu slova, ale hlavně o reality show. To nemá nic společného s omezováním svobody slova. Představme si, že by vypovídala obžalovaná K. M. v přímém televizním přenosu. Možná by se ani nepřiznala k tomu, k čemu se přiznala.

Nevím, jestli to bude stačit Petru Uhlovi, ale kolegovi Göthovi bych chtěl vyseknout poklonu. Přesně jako on by měl soudce v podobných kauzách vystupovat. Ne odepřít veřejnosti přístup do jednací síně, ale citlivě média korigovat. Hodně štěstí, pane kolego, a Bůh suď, i když ten to za Vás nerozsoudí. Alespoň ne podle té spravedlnosti světské.

České děti patří do Čech

České děti patří do Čech,

to v zásadě ano, jenže problém je v tom, které dítě je vlastně české. Je to dítě české matky, českého otce nebo snad dvou českých rodičů? Dítě žijící trvale na území naší republiky? To jsou všechno otázky, na které není lehké (je-li to vůbec možné) odpovědět, protože svět se globalizuje, české ženy se zamilovávají v zahraničí, čeští muži do cizinek, přibývá mezinárodních manželství, z nich se rodí děti předurčené k tomu, že budou mít krapet guláš v tom, kde vlastně je jejich domovina. A můžeme si klást další nelehké otázky, cože je vůbec domovina, domov, země původu ...

Média dnes komentovala dvě soudní rozhodnutí. Obě se týkají nezletilých dětí narozených českým matkám, které se ocitly v obtížně řešitelných partnerských vztazích a situacích. Jedné bylo dítě vydáno z Austrálie, druhá má děti vrátit do Izraele. Zatímco v případu Terezky Vichnarové média a veřejnost hovoří jednoznačně o tom, že ji otec Australan unesl a jeho chování je kvalifikováno jako únos, v případu dětí, jež se mají podle verdiktu Nejvyššího soudu vrátit k otci do Izraele, se již o únosu nehovoří a nepíše. Stejně jako v jiných případech, kdy matky přes zákaz cizozemského soudu odvezly děti z ciziny do Čech (nezletilé děti Fiordalisi, Santana, Barao), se hovoří maximálně o takzvaném únosu, ačkoliv Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí takový pojem nezná, byť se únosu dítěte měla dopustit jeho vlastní matka.

Když čeští soudci poukazovali v souvislosti s vydáváním dětí do ciziny jejich otcům na to, že Haagská úmluva není trhací kalendář, že soud podle ní musí postupovat především rychle, to znamená dítě co nejdříve vrátit tam, odkud bylo jedním z rodičů doslova odvlečeno do jiné země (bez ohledu na to, že z této země rodič pochází), a že především je Haagská úmluva založena na principu vzájemnosti, příliš sluchu se jim nedostávalo, maximálně tak srovnání s Herodem. Nicméně čas ukázal, že vzájemnost není jen prázdné slovo, veřejnost nyní aplauduje australským soudům, které kvapem Terezku vrátily do Čech, a já jsem nezaregistroval odsudek tohoto postupu, nedočetl jsem se nikde o tom, že „australské dítě patří do Austrálie“. Zato jsem se dočetl od přispěvatelů do diskuse k verdiktu Nejvyššího soudu ČR o vrácení dětí izraelskému otci něco o „idiotech v talárech“, případně o tom, že „každý stát si brání svoje děti, kromě toho českého“.

V této souvislosti stojí za zmínku statistika, která vypovídá o tom, že zatímco zahraniční soudy vydávají podle Haagské úmluvy děti do Česka v 70% případů, české soudy do zahraničí pouze v 30%. Proto jsou namístě obavy z toho, že porušování principu vzájemnosti ze strany našeho státu by mohlo znamenat, že v budoucnu neuvidíme mnoho takových fotografií na titulních stránkách celostátních deníků, jako je ta s rozesmátou tváří Terezky Vichnarové po návratu z Austrálie.

České soudy aplikují Haagskou úmluvu s plnou odpovědností a se zřetelem na zájem dětí. Jsou si vědomy toho, že předmětem jejich rozhodování je dítě ve značně stresové situaci, že jejich rozhodnutí se může podepsat na dětské psychice a svá rozhodnutí váží vždy velice pečlivě. Nicméně platí to, co již bylo uvedeno, že Haagská úmluva, kterou se Česká republika zavázala beze zbytku dodržovat, není trhací kalendář a náš stát musí podle ní postupovat, byť je to téměř vždy nepříjemné a velice nepopulární. Lze potom konstatovat i to, co do své závěrečné zprávy k případu dětí Fiordalisi navrácených do Argentiny uvedl veřejný ochránce práv:

„Na případu se rovněž zrcadlí xenofobní rysy české společnosti. Haagská úmluva se ovšem mezi státy aplikuje na principu vzájemnosti. To znamená, existují-li také opačné situace, kdy jsou uneseny české děti z České republiky, vracejí se tyto děti zpět do ČR. Při hodnocení otázky zájmu dětí nelze a priori bez dalšího favorizovat české prostředí.“

Když prezident musí poslechnout soud

Ten nadpis je poněkud zavádějící, ale je zavádějící zcela úmyslně. Nejen prezident, nejen předseda vlády, poslanec, starosta, „prostý“ občan, musí soud respektovat. Kdyby nemuseli respektovat, nežili bychom v poměrech, pro které jsme se po 17. 11. 1989 chtěli nadchnout. To, že se věci v mnoha ohledech nevyvinuly podle našich představ, je jiná píseň. I když respektování je někdy značně nepříjemné a bolí. Inu, soud tu není od toho, aby všem zainteresovaným udělal dobře. Vždy někdo prohraje, vždy někdo skončí v lochu nebo dostane „jen“ flastr, vždy někdo od soudu odchází nespokojen a často s utkvělou představou, že pokud nebylo rozhodnuto podle jeho představ, jistě to jiný zařídil.

Dnešní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v „kauze čekatele Langera“ je výjimečné nejen tím, že jednou stranou sporu je prezident, respektive, abychom se nepletli, jeho úřad, a druhou stranou můj (doufám) budoucí kolega. Je bezesporu významným signálem, že žijeme ve státě, který má tu čest říkat si právní. Chtěl bych přitom podotknout, že pan předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa je přímo prezidentem jmenován, tudíž podle zjednodušeného vnímání některých našich spoluobčanů by mu měl být i vděčen a měl by donutit „své“ soudce, aby rozhodli podle gusta hlavy státu. Takto bohužel uvažujeme a nedovedeme si představit, že soudy a jejich jednotliví soudci umí rozhodovat nezávisle, za vším vidíme stín Velkého bratra, něco podezřelého či nekalého. Vždyť přece každý může být zaplacený ...

Máme-li se však honosit tím, že žijeme v demokratické společnosti, musíme se naučit pokoře k soudům, jejich rozhodnutím, na druhé straně, a to bych chtěl zdůraznit, musí se i soudy a soudci naučit pokoře k projednávaným případům a jejich aktérům. Pokora není slabost, pokora je naopak vlastnost silných. Ruku na srdce, kdo z nás se touto vzácnou vlastností může pyšnit?

A tak se můžeme ptát: Je silný prezident, který nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu, opakovaně ústy (dnes již odvolaného) mluvčího říká, že on má prostě jiný výklad práva, že to je to podstatné, přestože mu soud uložil jmenovat? (Jeho opakované výkřiky o ohrožení demokracie, pokud soud nerozhodne podle jeho představ, jsou již pověstné – a opak je pravdou). Jsou silní ministři, kteří rozhodnutí Ústavního soudu ohledně prvních tří dnů nemocenské označí za slaboduché? Je silný občan, který zahýbá svému zákonnému manželovi, až se zelenají hory, rozvede se a žehrá na stát, že on mu nezjistí, aby ho děti milovaly, jako by se nic nestalo?

Měli bychom si podobné otázky klást stále více. Chtít žít podle práva, i když to často bolí, je prvním předpokladem společnosti, která si může říkat demokratická. Ne to, kolik si za plat koupíme hamburgerů. Ne to, co nám řekne prezident.

Život za 80 táců

Vždy, když se z médií dozvím, že soudy vynesly nějaký bezprecedentní rozsudek, zbystřím, což je dáno nejen mojí profesí, ale i obyčejným lidským zájmem o příběh. Tentokrát jsem zbystřil kvůli Krajskému soudu v Brně pro jeho páteční rozhodnutí, jímž bylo matce přiznáno odškodnění 80 000,- Kč za nepovedený potrat. Kvůli dalšímu verdiktu označenému novináři za takový, který v Čechách nemá precedent, což je samo o sobě poněkud klamavé, v Čechách žádné precedenty v pravém slova smyslu nemáme, neboť náš právní řád na precedentech založen není a je tedy dosti dobře možné, že příští rok vynese, dejme tomu Krajský soud v Plzni, v totožné situaci rozsudek úplně jiný.

Jak se dalo očekávat, rozsudek i příběh paní, říkejme jí třeba N., zmobilizoval odpůrce potratů na straně jedné a zastánce práva ženy na mateřství na straně druhé. To je přirozený konflikt ve společnosti, v níž jsou potraty povoleny, a v níž, bez ohledu na velice vysokou míru bezvěrectví, přece jen přetrvávají křesťanské tradice. Stát potraty povolil, pro někoho je to dobře, pro druhého špatně a především proto vyvolal příběh paní N. takový ohlas.

Protože však jsem soudcem, zaujal mě na pátečním rozsudku a příběhu paní N. ještě jeden rozměr, říkejme mu třeba soudcovský. Nedávno se na poradě u ministra spravedlnosti řešilo, v jaké míře je vhodné zveřejňovat soudní rozhodnutí na internetu, respektive, zda je vhodné seznamovat veřejnost i s těmi rozsudky, které se úzce dotýkají intimní sféry účastníků, jejich rodinného života. S rozvodovými rozsudky, rozhodnutími ve sporech o nezletilé děti, o popření otcovství, s trestními rozsudky, ve kterých jako poškození figurují děti nebo oběti sexuálního deliktu...

Jistěže není příliš vhodné a v zájmu nezletilého dítěte zveřejňovat rozhodnutí, v nichž budou dopodrobna popisovány nechutné tahanice mezi rodiči, kteří po rozvodu házejí metráky špíny jeden na druhého a perou v jednací síni i to nejspodnější prádlo. V zásadě však platí, že pokud se někdo obrátí na soud, tedy v mnoha případech selže jako vyjednavač a není schopen svůj spor vyřešit rozumnou, mimosoudní cestou, musí počítat s tím, že zásada veřejnosti ovládající řízení před soudem je svatá, lze ji omezovat jen zcela výjimečně, což ve svém důsledku znamená, že se také veřejnost dozví o věcech, s nimiž se obvykle sousedům nesvěřujeme. A řada občanů se také nakonec soudně rozhodne nesoudit se.

Ne tak paní N. Využila své ústavní právo obrátit se na nezávislý soud s žalobou na ochranu své osobnosti, která utrpěla tím, že nemocnice před lety provedla zákrok (pomiňme nyní jaký) nedbale. Touha po naplnění práva soudit se (nebo po něčem jiném?) byla pro ni silnější než snaha uchránit v budoucnu dítě velkých nepříjemností, dokonce silnější než zájem na zachování toho nejcennějšího vztahu matka – dítě. Ten byl totiž soudním procesem nenávratně poznamenán a ne že ne. Matka za pár let prostě dítěti nevysvětlí, proč že za každou cenu trvala na tom, aby soud „ocenil“, že dítě správně nemělo být na světě.

Proto byl rozumný přístup prvního soudce, který se kauzou zabýval, a který si vysloužil vyloučení pro údajnou podjatost za to, že paní N. naznačil něco v tomto smyslu: „Ženská, neblbněte, těch pár šupů, co vysoudíte, vám za to skutečně nestojí, buďte ráda, že máte zdravou dceru a nechte to být, v tomto případě nanejvýš platí, že je normální nesoudit se...“ Proto byl rozumný i přístup druhého kolegy, který nakonec paní N. přiznal částku více či méně symbolickou, protože žalobu mohl stěží zamítnout jako nemravnou, realizovala-li paní N. právo zaručené ústavou.

Měl možná přiznat částku ještě symboličtější. Třeba jednu korunu.

Domácí zabíjačka a domácí násilí

Domácí zabíjačka je (cynický a možná nehezký) justičně – slangový výraz pro vraždu mezi manžely (partnery). V posledních dnech se rozvinula rozsáhlá diskuse v souvislosti s jednou takovou zabíjačkou, konkrétně s kauzou Kamily Velikovské, zejména na téma, zda se v jejím případě jedná o oběť či vražedkyni, mučednici či obžalovanou, osobu hodnou chvály či kriminálu.

Začalo se znovu diskutovat o fenoménu domácího násilí a je vhodné připomenout, že 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 135/2006 Sb., který do našeho právního řádu zavedl institut vykázání domácího násilníka ze společného obydlí. Kolik osob tento institut před domácím násilím skutečně (nikoliv jen dočasně) ochránil, vědí snad v rámci svých statistik příslušná ministerstva, důležité je však i to, že právě před rokem se stát rozhodl zase o kousek více nahlédnout do kuchyní a ložnic svých spoluobčanů, což nemusí být vždy dobré, ale naopak napováženou, ačkoliv si to většina z nás neuvědomuje, protože se jí to netýká. Ale může začít. Každý zásah státu do soukromí s sebou totiž přináší i svá slídivá rizika.

Vždy, když se stát rozhodne, že bude řešit rodinné, partnerské (a tedy vztahové) záležitosti, je to v zásadě špatně. Proč? Především proto, že učí občana alibismu, neschopnosti vyřešit jeho záležitosti tou přirozenou (tedy soukromou) cestou. Mluvit o problému, snažit se o kompromisy, dohodu. S vědomím odpovědnosti za výběr partnera, za své vlastní věci.

Zpackal jsem si manželství? Obrátím se na soud, nechť mě rychle rozvede (a pokud možno mě při tom moc neobtěžuje) a zajistí mi styk s dětmi – pročpak bych se já, probůh, měl konstruktivně snažit o dohodu se svým bývalým, já mám přece právo trucovat a nenávidět, tak ať se stát (soud) postará. Můj bývalý partner neplatí alimenty? Tak poběžím bez dalšího a ihned na úřad, natáhnu ruku, ať stát platí dávky! Že zákon o rodině má ustanovení, podle kterého mají povinnost platit výživné například prarodiče, pokud rodič sám platit nemůže? To mě nezajímá! Přece se nebudu namáhat. Můj partner je na mě hrubý? Nechtějte však, abych se rozvedl, odstěhoval, domohl se sám vyklizení bytu, proti tomu, kdo mě obtěžuje. Mám snad stát od toho, aby za mě viníka (údajného či skutečného) ztrestal, vykázal, umravnil....

Nicméně i ten letitý zákon o rodině (zák. č. 94/1963 Sb.), který byl přijat sice v době totality (a později novelizován do současné – demokratické podoby), pamatoval na jedno: rodinné věci se mají řešit především v rodině. Tedy i neshody mezi partnery. Také zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 135/2006 Sb. uvádí, že institut vykázání násilníka z obydlí je institutem dočasným, na prvním místě určeným k tomu, aby oběť získala čas na urovnání svých soukromých záležitostí, nikoliv proto, abychom násilníkovi dali na pamětnou pod heslem: „však on ten můj starej (stará) dostane na frak, vychladne a vše se vrátí do zajetých kolejí“.

Podle citací z médií měla paní K. V. pronést: „Někdo v té rodině nakonec zemřít musel.“. Nemusel. Stav domácího násilí trval (měl trvat) ve Zlíně několik let. Oběť domácího násilí také odpovídá za následky tohoto zavrženíhodného jednání. Tím, že ona sama (ne stát) řeší včas své soukromé záležitosti a nečeká, že „se to nějak urovná“, případně, že to za ni vyřeší stát. Jsou-li předmětem násilí svéprávné a dospělé osoby, je především na nich, jak se k násilí postaví. Vyžaduje to sice jistou dávku osobní odvahy, a také (při vědomí neúcty k tomuto výrazu) občanské odpovědnosti. Za sebe, za děti, za rodinu, za své osobní věci, ale i za ty budoucí oběti domácího násilí.

Stát je tu především proto, aby se o nás postaral v situaci, kdy jsme se, objektivně (ale skutečně objektivně – to znamená pro zdravotní problémy, nenadálou sociální nouzi, nemohoucnost) vzato, ocitli ve svízelné situaci. Ale stále platí, že řadu z těchto svízelí si přivádíme sami. A když už si je sami přivodíme, měli bychom se je také sami pokusit vyřešit, ne rovnou natahovat ruku a ještě k tomu nadávat na neschopnou státní péči. Každý odpovídá za výběr svého partnera, každý svého strůjce štěstí. Někdy může člověk šlápnout při výběru do exkrementu, nemůže však chtít po státu, aby mu automaticky čistil boty.

A proto si dovolím v intencích této závažné a tragické kauzy prohlásit po vzoru J. F. K.: „Neptejme se, co pro nás udělá stát, ale ptejme se, co pro něj můžeme udělat my.“ Pokud necháme stát čím dál tím více nahlížet do našich obýváků, jednou na to zle dojedeme.