Politolog Daniel Kroupa napsal hluboký, promyšlený text stojící za přečtení. Má ale jeden zásadní nedostatek. Nezmiňuje a nepředpokládá rizika vlivu globálních korporací na současný demokratický proces.

Velmi oceňuji celou první část: Hodnoty svobodného života ve svobodné společnosti. Kdyby býval manifest zůstal v této poloze „CO“, neměl bych výhrady. Naopak. Pokud chce někdo definici toho, co by měly být evropské hodnoty, tak je zde odpověď (bez ohledu na to, kdo se jimi ve skutečnosti řídí a kdo ne). Díky pane Kroupo.

Druhá část textu: II.Liberální demokracie, demokratická Evropská unie a jeden svět – politické prostředky k uchování hodnot svobodného života se zabývá „JAK“. Kromě toho, že „JAK“ nepatří, aspoň dle mého, mezi hodnoty, protože jim dává omezující formu, celá je založena na chybném předpokladu, a proto je nepoužitelná.

K části I.

Velmi si cením toho, jak autor vnímá islamismus: „Osvědčenou strategií vůdců, prosazujících radikální ideologie je využívat myšlenkovou dezorientaci širokých vrstev obyvatelstva… Tak tomu bylo v případě komunismu, fašismu, nacionálního socialismu, dnes to napodobuje islamismus a zbytkové radikální ideologie jako je neonacismus či radikální formy komunismu nebo anarchismu.“

Nejsilnější částí textu je dle mého názoru pojednání o svobodě: „Důstojnost člověka spočívá ve svobodě. To je schopnost jednat nezávisle na vnějším nátlaku a nezávisle i na vlastních pohnutkách. Právě proto také svoboda zahrnuje odpovědnost. Svoboda je spojena s odpovědností za vlastní život, ale i s odpovědností za druhé. Člověk také odpovídá za přírodní a kulturní prostředí, v němž žije. Svobodně jedná takový člověk, který se nenechá vláčet svými žádostmi a sklony, ale který je schopen konat to, co poznal jako správné. Svobodnou vůli prokazuje nikoli ten, kdo dělá to, co se mu právě chce, ale ten, kdo dělá to, co je správné, i když se mu to právě dělat nechce…Svoboda není jednou z biologických vlastností člověka. Svobodným se člověk stává teprve tehdy, dokáže-li se od biologických nutností odpoutat, dokáže-li jednat i proti svým přirozeným sklonům. To se však musí naučit s pomocí lidí, kterým na něm záleží a kteří mu pomohou pochopit smysl a důvody takového jednání.
V přátelství si lidé navzájem přejí dobro. Pomáhají si je uskutečňovat. Navzájem si poskytují příležitost, aby se mohli svobodně projevit jako oni sami. To, kým opravdu jsme my sami, se totiž plně rozvine teprve v nejvyšší formě přátelství – ve vzájemné lásce.“

Stejně tak si cením v době Barnevernetu a podobných „vymožeností“ pojednání o rodině: „… dokáže-li dítěti nabídnout základní vzory chování pro zvládnutí situací, s nimiž bude v budoucnu konfrontováno, umožní mu dospět ke zralosti. Ženské i mužské vzory a příklady jejich vzájemných vztahů poskytují dítěti důležitá vodítka pro jeho budoucí jednání v přátelských situacích i při zvládání konfliktů. I když některé z těchto funkcí může poskytnout jiný typ společenství, rodina zůstává pro zdravý rozvoj osobnosti typem základním. Smyslem výchovy v rodině a později i v širším společenství, zůstává úkol zformovat osobnost dítěte tak, aby bylo schopné samostatného a svobodného jednání.“

K části II.

Celý Demokratický manifest byl sepsán na obranu „svobody a demokracie“ proti riziku nárůstu vlivu „totalitních stran“. To je prizma 70 let staré, hledící na svět v kontextu příčin a hrůz II. světové války, ale neodpovídá dostatečně dnešní době. Pan Kroupa, stejně jako mnoho jeho souputníků, nevidí zásadní věc: že dnes násilí, nenávist a války plodí především tzv. demokratické státy, a to v rozsahu, který bere dech. Od první války v zálivu zemřelo v důsledku válek spuštěných demokratickými státy několik milionů lidí, většinou civilistů, žen i dětí. U většiny válek se přitom ukázalo, že byly spuštěny pod tzv. falešnou vlajkou. Není mimochodem radikální islamismus také důsledkem této agresivní politiky?

Čí zájmy jsou za všemi těmito válkami? Nakolik politici plní ještě vůli lidu a nakolik zájmy korporací, které se nezastaví před ničím? Opakuji: naším největším rizikem nejsou totalitní ideologie, ale plíživý nástup korporátního fašismu. Dnes už tyto korporace nepotřebují „krvavé“ ideologie jako zástěrku, tzv. demokratičtí vůdci konají v jejich prospěch i pod pláštíkem demokracie. Spřízněné korporace vlastnící významná média jim „zajišťují“ krytí - zdání souhlasu lidí.

Pokud chceme obnovit a „žít“ skutečné evropské hodnoty, musíme tedy nejprve „obejmout svého ďábla“, tj. postavit se čelem k temným stránkám naší civilizace, jako je neokolonialismus, humanitární bombardování, vývoz „demokracie“ tanky a barevnými revolucemi, podporování „našich zkurvysynů“ (např. Saudská Arábie) a zabíjení těch „jejich“ (např. Lybie) atd. a vypořádat se s nimi. Zamést si před vlastním prahem, zbavit se vlivu ekonomické moci na politickou.

Mimochodem, v rámci duchovního vývoje jednotlivce v určité fázi není možné pokračovat, pokud neotevřeme svou „třináctou komnatu“, své temné stránky, a nevyneseme je na povrch – do vědomí, a přijmeme je. Teprve potom jsem schopni je vidět „on-line“ v běžném životě a postupně se naučit konat jinak. Analogie čistě náhodná? Jak nahoře, tak dole…
PS: Je příznačné, že poetické označení „sluníčkáři“ v původním významu právě znamená lidi, kteří nejsou ochotni vidět a přiznat si svoje temné stránky. A pochopitelně je odmítají spatřovat u jiných.

Pokud máme mít naději na svobodu a demokracii, tak, jak je skvěle popisuje pan Kroupa, nemůžeme toho dosáhnout skrze evropské instituce, které jsou korporativismem nakažené nejvíce a takto nejméně reformovatelné.

Svobodu a demokracii můžeme v této situaci uhájit nejlépe skrze demokratické procedury národních států. Zde musí dojít k výměně politiků, proběhnout nezbytné reformy spočívající v obnově kontrolních mechanismů zajišťujících možnost „žít evropské hodnoty“ a teprve potom bude možné pokračovat v evropské integraci svobodných, demokratických a nezávislých států. Jinak Pánbůh s námi (a našimi dětmi).