Nedalo mi to, a prošel jsem si během svátečního odpoledne akce tzv. sluníčkářské i ty druhé. Poslouchal některé projevy a přemýšlel, o co tady vlastně běží. Když si odmyslím emoce a demagogii. Kdybych měl možnost vystoupit, co bych řekl všem pořadatelům i účastníkům na všech náměstích a prostranstvích?

Vážení spoluobčané,

v demokracii je běžné a dokonce potřebné, aby existovaly různé názory. Diskuze mezi názorovými skupinami, hledání vyšší pravdy „nad projevenými rozpory“, nebo alespoň kompromisu, je nezbytné pro formování a udržení demokracie. Co se ale dnes děje? Místo diskuze se uzavíráme v názorově homogenních bublinách sociálních sítí, kaváren či pivnic. Přijímáme jen informace, které jsou v souladu s naším přesvědčením, bráníme se odlišným názorům. Kolikrát jsem za poslední rok slyšel, jak HO nebo TO můžeš číst? Skupinová konformita takového rozsahu je obrovským rizikem, protože blokuje přirozenou komunikaci. Přitom i pouhé odmítání komunikace je aktem agrese. A hlavně, nenávist není program ani řešení.

Už od starověkých filozofů víme, co je dialog. Ale umíme ho? Označit něčí názor za propagandu jen proto, že je nesouhlasný, je v lepším případě hloupost, v horším případě vědomá manipulace. Stejně tak je špatné vidět reálnou propagandu jen jedné strany, a nevidět propagandu strany druhé. Zvláště u těch, kteří si ještě pamatují manipulaci komunistického režimu a neměli by ztratit citlivost jí umět rozpoznat.

Dovolím si tvrdit, že cíle a představa ideálu uspořádání společnosti se nijak zásadně neliší u žádného názorového proudu. Minimálním společným jmenovatelem je, předpokládám, shoda na ochraně osobních, ekonomických, politických a náboženských svobod tak, jak je definovali klasikové liberalismu.

To, co dnes dělí společnost vedví ve své hlubinné podstatě, není názor na prezidenta ani na strýčka Bradyho. To jsou jen viditelné projevy. V základu odlišnosti je zcela rozdílná interpretace toho, kam společnost směřuje a hlavně, jaká jsou klíčová rizika dalšího vývoje. Jedna skupina vidí, že největším rizikem je změna současného stavu (projekce strachu, že by to mohlo být horší), druhá skupina vnímá jako největší riziko zachování současného stavu (projekce naděje, že by to mohlo být lepší). Uvědomme si, že tento typ rozporu se objevuje vždy ke konci nějakého dějinného cyklu.

První skupina je přesvědčená, že společnost jde v podstatě dobrým směrem, že je potřeba jen opravit několik nedostatků a vše bude v pořádku. Hlavně se neuzavírat před světem, uchovat si západní orientaci a integrovat se do evropských struktur. Podporuje ideu multikulturalismu a nevidí v ní žádné nebezpečí, nebo daleko menší, než z toho, z čeho má největší strach: z hnědnutí Evropy, z izolacionalismu a nacionalismu, jehož důsledky jsme tak tvrdě okusili v dvacátém století. Ty „druhé“ nálepkuje jako fašisty, extrémní pravici atd. a obviňuje je, že ženou společnost do xenofobní totality.

Druhá skupina je méně popsaná, dovolím si ji charakterizovat podrobněji. Tento názorový proud (po odečtení skutečných extremistů) akcentuje vlastenectví, konzervativní rodinné hodnoty, zahraniční politiku všech azimutů apod. Jak ale interpretuje dnešní svět?

Egyptolog Miloslav Bárta, který se zabývá kolapsy civilizací, tvrdí, že civilizace končí na těch faktorech, na kterých vyrostly. A dodává, že naše civilizace vykazuje prakticky všechny znaky předznamenávající kolaps. Naše civilizace expandovala do dnešní podoby na dvou faktorech: politické a ekonomické svobodě. Ty ovšem byly míněny jako svoboda „od něčeho“, tedy, že stát garantuje tyto svobody před akty agrese v duchu hesla „Tvoje svoboda končí na špičce mého nosu“.

Tato skupina vidí, že tyto ochranné mechanismy státu selhávají, protože ekonomická moc ovládla moc politickou. To znamená, že stát přestává chránit uvedené svobody jednotlivců a podporuje zájmy korporací či oligarchů. Hypertrofuje svoboda „k něčemu“ (dělat si co chci bez ohledu na ostatní), ale jen pro vyvolené. Moc lidu garantovaná Ústavou se přesouvá k moci korporací a oligarchie. Na jejich úkor. Koncovým bodem tohoto procesu je korporátní fašismus. Na Východě i na Západě, nenechme se mýlit uhlazeností či formou.

Tato optika nutně vede k následující otázce: kam až je ekonomická moc ochotná zajít? A jak je daleko v ovládnutí politické moci u světových velmocí či nadnárodních institucí jako je OSN, NATO, EU?

Výsledky voleb v Americe, Brexit atd. je podle této názorové skupiny nutné vnímat jako vzpouru proti elitám vzniklých propojením politické a ekonomické moci, které se pod pláštíkem integrace a nadnárodních struktur pokouší opanovat svět.

Jako nejlepší obranu před nástupem korporátního fašismu vidí v posílení demokratických procedur a kontrolních mechanismů národních států, neboť zde očekává nejvyšší míru občanské soudržnosti a přitom stále ještě funkční ústavní legitimity. Multikulturalismus a tlaky na rozpad tradiční rodiny pak vidí jako uměle implantovanou ideologii s cílem rozbít národní a rodovou soudržnost pro snazší ovládnutí populace. Druhou stranu nálepkuje jako zaprodance, zrádce a slouhy a obviňuje je, že ženou společnost do totality oligarchického typu.

K první skupině mám otázku: opravdu jste si jisti, že neexistuje trend přesunu moci od lidu jako suveréna k moci korporací? A kam to může vést?

K druhé skupině mám otázku: opravdu jste si jisti, že neexistuje žádné riziko, že z jednoho extrému – multikulturalismu, nemůžeme překmitnout k druhému extrému – nacismu? A kam to může vést?

Můj osobní názor je, že lépe vidí realitu druhá skupina, tj. že hrozba korporátního fašismu je výrazně vyšší. Ale to není podstatné. Přijměme, jako východisko, obě obavy za oprávněné. Jedině na tomto půdorysu je možné hledat řešení věcným dialogem.

V listopadu 89 jsme dostali svobodu pouze na úvěr. A nyní je na čase dluh splatit. Odpovědností.