Vypjatá předvolební rétorika nutí k zamyšlení. Pokolikáté se už opakuje historie? A kolikrát ještě bude?


Krátkodobý pohled

Z pohledu volebních cyklů to vypadá, že zásadním způsobem vygradoval výběr mezi tzv. systémovými a nesystémovými stranami. Jedna část populace v systémových stranách vidí záchranu a v nesystémových zdroj všeho zla, druhá skupina to vidí přesně opačně. Jak početné jsou obě skupiny, ukáží nastávající volby.

Jedna skupina se bojí jakékoli změny (především elity, obslužné elity a tzv. úspěšní), druhá skupina se (oprávněně) bojí prodlužování stávajícího stavu.

Vzkaz pro první skupinu je jednoduchý: to elity jsou odpovědné za současný stav. Kdyby hájili zájmy občanů, jak je jejich posláním, a ne jen sebe samých nikdy by nevznikly tzv. nesystémové strany nebo by byly marginální: společnost by byla stabilní a funkční. Elity jsou tedy bezvýhradně a přímo odpovědné za současný stav.

Vzkaz pro druhou skupinu je také jednoduchý: shoda na analýze současného stavu je krásná věc, ale funkční řešení, to je věc jiná. Jednopoložková řešení (pokud je neberu jako marketingová klišé) typu: řídit stát jako firmu, stop islamismu, okamžité vystoupení z EU, nic než národ nebo naopak přepjatá multi-kulti / gender agenda atd. možná znějí pro leckoho líbivě a některá mohou být i dílčím řešením, ale platí zde jedna zásadní věc: žádná terapie nemůže fungovat, když chybí správná diagnóza a popis příčin. Pravděpodobnost pádu z bláta do louže je tedy poměrně vysoká (to samozřejmě neznamená, že nekandidují slušní lidé nebo rozumná uskupení).

Dlouhodobý pohled

Celý starověk a středověk byla politická a ekonomická moc propojená typicky v osobě panovníka a mnoho zvratů, revolucí a kvalitativních změn bylo dáno jako výslednice bojů o ekonomickou, potažmo politickou moc. Z tohoto úhlu pohledu je možné vnímat demokracii jako pokus oddělení politické a ekonomické moci, což se ale zjevně moc nedaří.

Málokdo ví, že otcové zakladatelé USA si byli velmi dobře těchto rizik vědomi a zakomponovali do ústavních dokumentů poměrně silnou ochranu občanů právě před korporacemi. Až na základě čtrnáctého dodatku Ústavy o zrušení otroctví se právníci korporací úspěšně domohli soudních rozhodnutí, která přiznala právnickým osobám stejná práva, jako osobám fyzickým.(!)

Dnes je ekonomická moc korporací často větší než ekonomická moc států a naprosto nesouměřitelná s mocí občanů. V takových podmínkách udržet vládu občanů / udržet na uzdě korporace skrze své volené zástupce je téměř neřešitelný problém.

Mezi demokracií a korporátní totalitou stojí pouze morálka volených zástupců a manažerů korporací. S rostoucí mírou centralizace totiž padají jakékoli kontrolní mechanismy. Kdo je schopen dohlédnout dění v Bruselu či v právních kancelářích lobbistů? Takové kauzy, že se sejde pár miliardářů, aby se shodli, jakého kandidáta na prezidenta podpoří, je vlastně legrace.

Rizika jsou obrovská: ekonomicko-politický konglomerát nekončí tím, že privatizuje výnosy a socializuje ztráty. Jeho součástí jsou farmaceutické firmy, zbrojařské firmy, ropné společnosti, banky, armáda, tajné služby, vysocí úředníci, politici. Ti tvoří tzv. „deep state“, který chce čím dál víc; jen v USA je to tisíc miliard dolarů ročně. Rizikem zde není jen to, o kolik budeme chudší, ale může jít i o zdraví a život. Zeptejte se bývalé ministryně zahraničních věcí USA, jakou cenu má život půl milionu dětí…

Pokud se tedy podíváme na nastávající volby prizmatem propojování politické a ekonomické moci spojené s procesem centralizace a globalizace, a že probíhá všude na světě, dostaneme poněkud jiný obraz.

Na jedné straně je riziko oligarchické vlády a víceméně zjevné totality (viz například Ukrajina), na druhé straně riziko korporátní vlády, možná méně viditelné, ale přesto totality. Jsou to jen různé formy téhož.

Je cesta ven?

Vezmeme-li vážně práce egyptologa Miroslava Bárty a mnoho dalších zabývajícími se kolapsy civilizací, zabrzdění negativního trendu a jeho změna v pozitivní je podmíněna především tím, že alespoň část obslužné elity (policisté, soudci, důstojníci armády, úředníci, domácí podnikatelé, poslanci…) si včas uvědomí sounáležitost s tzv. obyčejnými lidmi a nebude „za kus žvance“ prodávat jejich a v konečném důsledku i svou vlastní budoucnost.

Chápu, že to je velmi idealistický postoj a že se to v dějinách mockrát nestalo (zda vůbec). Ale dnes máme více informací a znalostí, zkušeností… tedy naděje tu je. Jde v podstatě o návrh, jak prolomit základní princip elitářské vlády: „rozděluj a panuj“.

K tomu potřebujeme:
- vystoupit ze svých sociálních bublin
- komunikovat otevřeně a k věci napříč celým názorovým spektrem
- hledat společný zájem

V politickém slova smyslu je prvním krokem ke zvýšení šancí důsledná decentralizace, tj. co nejvíc peněz a rozhodnutí musí probíhat na co nejnižší účelné úrovni. Zákon o lobbingu stačit nebude.