Politika velmocí nás přivádí na Darwinovu mez
Od karibské krize v roce 1962 nikdy nebyl svět tak blízko konfliktu mezi velmocemi. “Vyvolám strach, poplatníku plať” se ale může krutě vymstít.
Někteří naši spojenci v NATO opakovaně porušují článek 1 washingtonské smlouvy, který zní: Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. Dělo se tak v Iráku, Srbsku / Kosovu, Afghánistánu, dělo se tak v Libyi (kde překročili mandát OSN), děje se tak v Sýrii. Výsledkem vždy byly a jsou permanentní občanské války, nefunkční státy, strádání a smrt statisíců a milionů lidí a žádná přijatelná budoucnost pro přeživší.
Ano, v některých z těchto zemí vládli diktátoři. Ale byly by důsledky nečinnosti západních zemí pro občany napadených zemí stejné nebo horší? Jakým právem vůbec vstupují „ohněm a mečem“ na cizí území, pokud nedostali mandát OSN nebo nebyly pozvány legální vládou? Proč hasí oheň benzínem?
Všechny minulé válečné konflikty byly spuštěny agresorem akcí pod tzv. falešnou vlajkou, kdy jeho tajné služby touto akcí vyvolaly dojem, že zaútočil protivník. Ve světle toho je na místě otázka, jaké důkazy spojenci mají, když situaci takto vyhrocují? Nemají. Bez ohledu na převažující mediální obraz to řekl i generál Mattis před kongresem.
Proč zasahují „spojenci“ pouze v zemích, kde je významné nerostné bohatství? Náhoda? Ne. To jen pod pláštíkem humanity jde pouze o zájmy ropných a dalších těžařských společností, korporací vyrábějících zbraně a vysoké rozpočty tajných služeb na principu „vyvolám strach, poplatníku plať“. Domyšleno do konce, o politice státu už dávno nerozhodují občané, ale korporace a různé zájmové skupiny. Dá se to nazvat třeba korporátní totalita.
Je Rusko agresor? Ne, alespoň prozatím (korporátní a oligarchická totalita jsou ale principiálně podobné). Jeho kroky jsou vynucené a mají obranný charakter, což konstatoval i bývalý ředitel Stratfor George Friedman. Posledních třicet let je obranný rozpočet Ruska cca 10% rozpočtu USA. Ekonomika je ještě slabší. USA má ve světě přes 800 vojenských základen, ovládá všechny světové oceány. Celé to protiruské štvaní je tedy od začátku nesmysl a v celém kontextu vypadá jako promyšlený plán eskalace napětí. A počítá pochopitelně s jejich neblahou historickou zkušeností a tedy určitou alergií na hrozby ze západu.
Jak by nám také mohli věřit když naši spojenci dělají, to co dělají? Když jsme porušili slib o nerozšiřování NATO na východ? Když byly vypovězeny smlouvy o protiraketové obraně zajišťující strategickou paritu? Když na Krymu už chtěla investovat americká armáda do několika objektů (dnes se staví základna na ukrajinském pobřeží Černého moře)? Když jsou od roku 2014 zaháněni do kouta a vytlačováni prostřednictvím sankcí a celosvětové mediální štvanice? Nemají už kam ustoupit. Z východní hranice Ukrajiny doletí do Moskvy rakety za několik minut. To má být pokojné neagresivní chování? To má být empatie? Když nic z toho, co bylo spouštěčem všeho toho štvaní, nebylo skutečně dokázáno?
V tomto kontextu se naše vláda chová ostudně lokajsky. Místo poklonkování by se měla pokusit svolat mimořádné zasedání NATO a chtít vysvětlení od zemí, které opakované porušují článek 1. Měla by odsoudit toto nepřípustné vměšování a stáhnout naše vojáky ze všech zahraničních misí. A v případě opakování situace začít připravovat vystoupení z NATO. Příští rok smlouva vyprší. Nejde o to, zda se budeme mít o něco líp nebo hůř. Jde o naše zdraví a životy.
Jedinou naší šancí je aktivně hájit mír za všech okolností. Mír jako dohodu a její respektování všemi zúčastněnými na principu “žít a nechat žít”. A hlavně si nedělat iluze o velmocích a jejich “přátelství” k nám. Ony nemají přátele, mají jen zájmy. Už bychom se mohli poučit.
František Koukolík: Darwinova mez je okamžik, v němž se úzké skupiny v mocenských elitách nejmocnějších států, případně jen jedinci odpovídající za přípravu a spuštění války budou, nebo nebudou chovat dle Mocenského schématu. Mocenské schéma říká, že problémy plynoucí z nedostatku zdrojů nebo nutnost jejich ochrany před cizími skupinami je možné spíše než kooperací vyřešit konfrontací, konec konců vždy válečnou.
Někteří naši spojenci v NATO opakovaně porušují článek 1 washingtonské smlouvy, který zní: Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. Dělo se tak v Iráku, Srbsku / Kosovu, Afghánistánu, dělo se tak v Libyi (kde překročili mandát OSN), děje se tak v Sýrii. Výsledkem vždy byly a jsou permanentní občanské války, nefunkční státy, strádání a smrt statisíců a milionů lidí a žádná přijatelná budoucnost pro přeživší.
Ano, v některých z těchto zemí vládli diktátoři. Ale byly by důsledky nečinnosti západních zemí pro občany napadených zemí stejné nebo horší? Jakým právem vůbec vstupují „ohněm a mečem“ na cizí území, pokud nedostali mandát OSN nebo nebyly pozvány legální vládou? Proč hasí oheň benzínem?
Všechny minulé válečné konflikty byly spuštěny agresorem akcí pod tzv. falešnou vlajkou, kdy jeho tajné služby touto akcí vyvolaly dojem, že zaútočil protivník. Ve světle toho je na místě otázka, jaké důkazy spojenci mají, když situaci takto vyhrocují? Nemají. Bez ohledu na převažující mediální obraz to řekl i generál Mattis před kongresem.
Proč zasahují „spojenci“ pouze v zemích, kde je významné nerostné bohatství? Náhoda? Ne. To jen pod pláštíkem humanity jde pouze o zájmy ropných a dalších těžařských společností, korporací vyrábějících zbraně a vysoké rozpočty tajných služeb na principu „vyvolám strach, poplatníku plať“. Domyšleno do konce, o politice státu už dávno nerozhodují občané, ale korporace a různé zájmové skupiny. Dá se to nazvat třeba korporátní totalita.
Je Rusko agresor? Ne, alespoň prozatím (korporátní a oligarchická totalita jsou ale principiálně podobné). Jeho kroky jsou vynucené a mají obranný charakter, což konstatoval i bývalý ředitel Stratfor George Friedman. Posledních třicet let je obranný rozpočet Ruska cca 10% rozpočtu USA. Ekonomika je ještě slabší. USA má ve světě přes 800 vojenských základen, ovládá všechny světové oceány. Celé to protiruské štvaní je tedy od začátku nesmysl a v celém kontextu vypadá jako promyšlený plán eskalace napětí. A počítá pochopitelně s jejich neblahou historickou zkušeností a tedy určitou alergií na hrozby ze západu.
Jak by nám také mohli věřit když naši spojenci dělají, to co dělají? Když jsme porušili slib o nerozšiřování NATO na východ? Když byly vypovězeny smlouvy o protiraketové obraně zajišťující strategickou paritu? Když na Krymu už chtěla investovat americká armáda do několika objektů (dnes se staví základna na ukrajinském pobřeží Černého moře)? Když jsou od roku 2014 zaháněni do kouta a vytlačováni prostřednictvím sankcí a celosvětové mediální štvanice? Nemají už kam ustoupit. Z východní hranice Ukrajiny doletí do Moskvy rakety za několik minut. To má být pokojné neagresivní chování? To má být empatie? Když nic z toho, co bylo spouštěčem všeho toho štvaní, nebylo skutečně dokázáno?
V tomto kontextu se naše vláda chová ostudně lokajsky. Místo poklonkování by se měla pokusit svolat mimořádné zasedání NATO a chtít vysvětlení od zemí, které opakované porušují článek 1. Měla by odsoudit toto nepřípustné vměšování a stáhnout naše vojáky ze všech zahraničních misí. A v případě opakování situace začít připravovat vystoupení z NATO. Příští rok smlouva vyprší. Nejde o to, zda se budeme mít o něco líp nebo hůř. Jde o naše zdraví a životy.
Jedinou naší šancí je aktivně hájit mír za všech okolností. Mír jako dohodu a její respektování všemi zúčastněnými na principu “žít a nechat žít”. A hlavně si nedělat iluze o velmocích a jejich “přátelství” k nám. Ony nemají přátele, mají jen zájmy. Už bychom se mohli poučit.
František Koukolík: Darwinova mez je okamžik, v němž se úzké skupiny v mocenských elitách nejmocnějších států, případně jen jedinci odpovídající za přípravu a spuštění války budou, nebo nebudou chovat dle Mocenského schématu. Mocenské schéma říká, že problémy plynoucí z nedostatku zdrojů nebo nutnost jejich ochrany před cizími skupinami je možné spíše než kooperací vyřešit konfrontací, konec konců vždy válečnou.