„Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh by se měl snížit, arogance úřednictva by se měla zmírnit a měla by být pod dozorem, pomoc cizím subjektům by se měla omezit … pokud nemáme padnout.“

Kdybychom dostali otázku, kdo je autorem uvedených slov, mnozí z nás by tipovali někoho z významných euroamerických státníků. Třeba německou kancléřku Angelu Merkelovou (narozena 1954) nebo našeho prezidenta Václava Klause (narozen 1941); dobře by zapadla do jejich posledních projevů o ekonomice Evropské unie nebo o politice multikulturalismu. U zmíněného výroku, kolujícího na internetu, však stojí, že jeho autorem je příslušník antické civilizace, která je jedním ze základních kamenů té naší euroamerické – římský politik, státník a filozof Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.).

V Ciceronově spisu De oratore libri III, který by nejspíše mohl obsahovat onen výrok, postihující v dokonalé analogii naše současné problémy s vyváženým státním rozpočtem, zadlužováním, multikulturalismem nebo pozitivní diskriminací, ho však v takové konzistentní podobě nenalezneme. Jde tedy spíše o apokryf než o analogii. Pátrání nás patrně zavede k anglo-americké prozaičce Taylor Caldwellové (1900–1985), která údajný citát (spolu s mnoha dalšími, jež si vymyslela) použila ve svém fiktivním Ciceronově životopisu A Pillar of Iron (Železný sloup, 1965).

Nicméně v díle Marka Tullia Cicerona a dalších římských nebo řeckých myslitelů existuje mnoho úvah analogicky formulujících takřka totožné problémy antické a naší civilizace – zkrátka: Nihil novi sub sole. Podobné myšlenky usilující o „nápravu světa“ nalezneme také v dalších civilizacích – nám výrazně vzdálených v čase, prostoru i v některých kulturních vzorcích chování. Třeba v čínské nebo indické (které jsou nyní na velkém ekonomickém vzestupu).

V Číně již před dvěma a půl tisíci lety existovalo k výběru několik koncepcí základních a mnoho dílčích, neboť čínští filozofové s neobyčejným úsilím a zaujetím (které by stěží nalezlo obdobu jinde na světě) zkoumali otázky uspořádání vztahů jednotlivce, společnosti a státu („… soupeřily spolu stovky škol a filozofických směrů,“ říká se ve starých čínských pramenech poněkud nadneseně, ale příznačně). Zabývali se jimi taoisté a moisté, stejně jako konfuciánci, legisté, přírodní filozofové nebo logikové.

Zvláště taoisté nebyli spokojeni se soudobým stavem společnosti, která se podle jejich názoru odchýlila od ideálního stavu, jenž údajně existoval v dávné minulosti, ve zlatém věku lidstva. Pěkně je tento výchozí pocit (sdílený i jinými školami) popsán v konfuciánském traktátu Sebraná společenská pravidla staršího Taje (Ta Taj Li-ťi):

„Když vládla Veliká spravedlnost, byla země společná. Tehdy byli vybíráni moudří a schopní, spoléhalo se na důvěru a zachovával se mír a svornost. Lidé se proto chovali jako k blízkým nejen ke svým příbuzným a považovali za své děti nejen své vlastní děti. Starci měli na sklonku života oporu, dospělí našli uplatnění, mladí vyrůstali, ovdovělí, osiřelí, osamělí a nemocní měli obživu. Muži dostávali svůj podíl a ženy nalézaly útočiště. Lidé byli spíše ochotni zanechat bohatství na zemi, než aby si je začali ukrývat. Spíše by se vůbec nenamáhali, než aby užívali svých sil jen pro svůj vlastní prospěch. Proto nevznikaly žádné špatné úmysly, nebylo krádeží ani loupeží, dveře se nezavíraly. (…)

Nyní, když Veliká spravedlnost mizí, lidé se dívají na svět z hlediska zájmů své rodiny, jako k blízkým se chovají jen ke svým příbuzným, za své děti považují jen vlastní děti. Bohatství a síly používají jen pro sebe samy.“

Ze všech škol to byli právě taoisté, kteří nejvíce věřili v existenci zlatého věku před dávnými lety i v možnost jeho znovunastolení. Avšak z archeologie pravěkých společností i z etnologie tzv. přírodních národů víme, že to je značně idealizované, nereálné pojetí. A stejně nereálné a zjednodušené, alespoň z hlediska fungování společnosti jako celku, byly prostředky, které taoisté navrhovali k uskutečnění spravedlivého světa (jakkoli je taoismus v jiných ohledech složitou a sofistikovanou filozofií).

Zakladatel taoismu, Lao-c’, který žil v 6. století př. n. 1., a jeho pokračovatel Čuang-c’ (380–320 př. n. 1.) prohlásili za základní metodu směřování k zlatému věku nezasahování (wu-wej) nebo následování přirozenosti. Pojem wu-wej objasnil Čuang-c’ v jednom ze svých traktátů pomocí četných přirovnání:

„Pokud je v zemi mnoho neužitečných věcí, lid chudne. Jestliže má lid mnoho ostrých zbraní, vzrůstá v zemi nepokoj. Je-li mezi lidem mnoho dovedných mistrů, množí se drahocenné předměty. Když se rozšiřují zákony a příkazy, roste počet zlodějů a lupičů.

Moudrý člověk proto praví:

Nebudu-li zasahovat, lid se bude sám měnit. Budu-li klidný, lid sám se bude spravovat. Budu-li nečinný, lid sám zbohatne. Jsem-li prost vášní, lid se stane ctnostným.“

Podle taoistů má člověk odvrhnout falešné hodnoty a vymoženosti civilizace, řídit se přirozeností prvních lidí a zákonů, které jsou vlastní samé přírodě. Nemá jednat, nýbrž hloubat a poznávat prazáklad všeho (tao) a stále se vnitřně zdokonalovat.

Taoismus byl jako státní ideologie, popřípadě jako koncept uspořádání společnosti, pochopitelně nepřijatelný. V průběhu čínské historie měl však dost stoupenců, z nichž se často stávali hloubaví poustevníci, mnohdy propadající mysticismu a okultismu. Ti dále rozpracovávali zejména prvky zdokonalení člověka a koncepce nesmrtelnosti. Nakonec se z taoismu stalo náboženství plné mysterií, jehož hlavním cílem bylo hledání prostředků dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V této podobě taoismus zásadním způsobem ovlivnil například osobnost legistického Prvního svrchovaného císaře Čchinů (sjednotitele starověké Číny v roce 221 př. n. l.), hlavně v posledních letech jeho života. Při správě říše se však císař řídil radami legisty Mistra Chan Feje (288–233 př. n. 1.). Chan Fej ve svých stylisticky elegantních a logicky vybroušených spisech uceleně vyložil legistickou státovědu. Postihl i její hlavní slabinu – úřednictvo. Tendence úřednictva k upevnění vlastní moci na úkor jednoty státu byly v té době již zjevné. Ale jako legista a stoupenec mocného všečínského státu zároveň dobře věděl, že silný stát není bez úřednictva možný. Proto se ve svých úvahách soustředil na problém zvládnutí a kontroly úřednictva, který považoval za jeden z nejdůležitějších. Podobně jako později florentský politik Niccolò Machiavelli (1469–1527) vypracoval zásady umění vládnout. Radil panovníkovi, aby mezi úřednictvem nejrůznějšími prostředky neustále pěstoval ovzduší podezíravosti, vzájemné nedůvěry a nevraživosti, aby štěpil toto spříseženské společenství, spojené neviditelným předivem služeb a protislužeb, na protichůdné skupiny a takto udržoval rovnováhu sil a stabilitu státu. Rovněž nabádal, že „osvícený panovník štědře odměňuje a nemilosrdně trestá“.

Také zakladatelé indické starověké státnosti měli k dispozici naučení. Do příručky státovědy Arthašástra aneb Učebnice věcí světských, porůznu datované do 3. století př. n. l. až 4. století n. l., je shrnul učenec Kautilja. (Arthašástru do češtiny přeložil Dušan Zbavitel, Arista 2001.) V kapitole 24 se po výčtu různých druhů příjmů a výdajů (například: hlavou příjmů jsou kapitál, královský podíl, přirážky, mýto, pevné daně …) objevuje veršované ponaučení vladaři, které je relevantní naší situaci v 1. desetiletí 3. tisíciletí n. l.:

„Tak ať moudře tvoří důchod a vzrůst příjmů vykazuje,
omezuje vydání a brání opačnému běhu.“