„Monarchie je nezbytná z úcty k tradiční východoasijské morálce, jež má za sebou historii pěti tisíc let.
Čína trpěla pohromou demokracie po více než dvacet let.



„Monarchie je nezbytná z úcty k tradiční východoasijské morálce, jež má za sebou historii pěti tisíc let.

Čína trpěla pohromou demokracie po více než dvacet let. Kromě hrstky prospěchářů prahne všechen lid po dynastii Čching. Proto je nezbytná monarchie.

Dynastie Velkých Čchingů vládla v Číně po více než dvě stě let a předtím ještě přes sto let v Mandžusku. Aby byly respektovány zvyklosti lidu a nejitřila se mysl obyvatel, aby byl zajištěn klid a mír v různých částech země, uchován duch Východu, obnovena řádná vláda podle starověkých tradic a upevněn císařský řád v obou zemích (v Číně a Japonsku), je nezbytná monarchie.

Je hodno obdivu, jak Japonsko pomáhá třem severovýchodním provinciím a bere si k srdci štěstí jejich třicetimilionového lidu. Přál bych si, abychom se neomezovali jen na těchto třicet milionů, nýbrž abychom s třemi severovýchodními provinciemi jako se svou základnou probudili srdce lidu v celé zemi a spasili ho v nebezpečí, do něhož upadl. To povede ke společnému rozkvětu celé východní Asie, což se hluboce dotýká zájmů všeho devadesátimilionového japonského lidu. V politickém zřízení našich dvou zemí by nemělo být rozdílu. Pro probuzení obou našich zemí k novému rozkvětu je nezbytná monarchie.

Od té doby, co jsem se vzdal v roce 1911 vlády, žiji již dvacet let v ústraní mezi svým lidem. Ani v nejmenším mne nevede touha po vlastní slávě, nýbrž výhradně snaha o spásu lidu. Pokud by se kdokoli jiný ujal zodpovědnosti za Podnebesí a v duchu Pravé cesty dávných mudrců odvrátil pohromy, jež se na nás valí, spokojil bych se rád s postavením prostého poddaného. Mám-li však na sebe vzít toto břímě já sám, potom soudím, že bez řádného titulu a pravomoci v administrativních a personálních otázkách nebudu ani po vzniku nezávislého státu schopen skoncovat s dvacetiletým obdobím špatné vlády. Pokud bych byl vládcem jen podle jména bez skutečné moci, svázaným nejrůznějšími omezeními, zvýšily by se pouze útrapy lidu. Vina by padla na mou hlavu, a to nemohu v žádném případě připustit. Kdyby mi šlo jen o mou vlastní slávu, spokojil bych se dozajista s tím, že po dvaceti letech života v ústraní budu mít opět svou zemi a lid, a málo by mi záleželo na tom, budu-li mít titul prezidenta či panovníka. Mně však jde jen o blaho lidu a země, o blaho Číny a Japonska i celé východní Asie. Ani v nejmenším mi nejde o můj osobní prospěch, a proto trvám na obnovení monarchie.“

To je několik odstavců z prohlášení o potřebě obnovení císařství v Číně. Vydal je v roce 1932 Süan-tchung, někdejší „Poslední císař“ dynastie Čching. Na císařský trůn nastoupil v necelých třech letech v roce 1908. Již v roce 1911 po takzvané Sinchajské revoluci byla dynastie Čching svržena a krátce po vyhlášení Čínské republiky 12. února 1912 byl Süan-tchung (vlastním jménem Aisin Gioro Pchu-i) donucen k abdikaci.

Vznikla tak situace, která v dlouhých čínských dějinách provázela většinu dynastií. Po uchopení a upevnění moci a po kratším nebo delším období stability a rozkvětu země následoval obvykle pád dynastie a rozdrobení čínské říše. Dílčí zájmy po čase opět vystřídaly snahy o sjednocení celé země.

Dosud poslední dynastie Čching (1644–1911) byla mandžuského původu. V 17. a 18. století díky několika silným panovníkům uchovala Číně postavení jedné ze světových velmocí a především posílila obraz Číny jako střediska vzdělanosti, kultury a civilizace s neobyčejnou inspirativní silou pro jiné kultury. Od konce 18. století však moc dynastie Čching postupně slábla, zřejmě proto, že odmítala otevřít zemi průmyslu a s tím souvisejícím změnám a novým institucím. Čína se od té doby stále více dostávala do područí několika industrializovaných západoevropských zemí a posléze i Japonska. Japonci v roce 1931 dokonce anektovali oblast severovýchodní Číny (Mandžusko) a vytvořili tam vazalský Mandžuský stát (Mandžukuo). Z té doby pochází citované memorandum bývalého císaře Süan-tchunga, který se stal v roce 1932 z milosti a za podpory japonské okupační armády císařem tohoto malého nově vzniklého útvaru.

Pchu-i přesto snil o obnovení velké čínské říše, Země středu. Chtěl kráčet ve šlépějích zakladatelů nebo obnovitelů všečínské jednoty, jakými byli První svrchovaný císař Čchinů nebo Liou Pang, Vznešený zakladatel mocné dynastie Chan před více než 2200 lety, císař Jang Kuang z dynastie Suej před 1400 lety nebo císař Šun-č’ (1644–1661) z jeho vlastní dynastie Čching.

Poslední císař Čchingů však postrádal rozhodnost a energii Prvního císaře Čchinů. Jeho malá říše zanikla po porážce Japonska v roce 1945 a on sám byl odsouzen jako válečný zločinec. Na svobodu byl propuštěn po desetiletém věznění:

„Ředitel pronesl krátký projev, načež zástupce Nejvyššího soudu přešel doprostřed tribuny, vyňal list papíru a začal číst:

,Aisin Gioro Pchu-i!‘

Srdce se mi divoce rozbušilo. Došel jsem pod tribunu, zatímco zástupce Nejvyššího soudu četl:

,Oznámení o mimořádné milosti Nejvyššího lidového soudu Čínské lidové republiky.

Na základě rozkazu o mimořádné amnestii, vydaného dne 17. září 1959 předsedou Čínské lidové republiky, přešetřil zdejší soud případ vězněného zločince Aisin Gioro Pchu-iho.

Aisin Gioro Pchu-i, mužského pohlaví, stár čtyřiapadesát let, mandžuské národnosti, bydlištěm v Pekingu, byl vězněn plných deset let. Během této doby prokázal, že se prostřednictvím převýchovy prací a ideového vzdělávání napravil v řádného občana. V souladu s ustanovením článku jedna Zákona o mimořádné amnestii se tímto propouští.
4. prosince 1959 Nejvyšší lidový soud ČLR.‘

Do očí mi vyhrkly slzy. Má vlast ze mě udělala člověka.“

* * *
Kdyby mohl tuto událost komentovat starověký historik S’-ma Čchien, možná by napsal:
„A tak tedy získalo Podnebesí poddaného a ztratilo Syna nebes.“