„První svrchovaný císař Čchinů (Čchin Š’ chuang-ti) se v dvacátém osmém roce své vlády (219 př. n. 1.) vypravil na inspekční cestu po východních oblastech říše. Navštívil komanderie i prefektury a vystoupil také na horu I v prefektuře Čou.

„První svrchovaný císař Čchinů (Čchin Š’ chuang-ti) se v dvacátém osmém roce své vlády (219 př. n. 1.) vypravil na inspekční cestu po východních oblastech říše. Navštívil komanderie i prefektury a vystoupil také na horu I v prefektuře Čou. V (někdejším) státu Lu se radil s konfuciánskými učenci o obsahu nápisu oslavujícího zásluhy Čchinů. Uvažoval také o provedení obětí feng a šan i obětí horám a řekám.

Poté vystoupil na horu Tchaj-šan, kde postavil stélu (…) s tímto nápisem:

,Když Svrchovaný císař usedl na trůn, zavedl pevný řád a jasné zákony, takže se jeho poddaní zdokonalují a zlepšují. V dvacátém šestém roce své vlády (221 př. n. l.) poprvé sjednotil říši a není nikdo, kdo by nebyl poslušný a oddaný. Osobně provedl inspekční cestu mezi lidem ve vzdálených krajích, vystoupil na horu Tchaj-šan a obhlédl všechny strany až na východní hranice.

Hodnostáři, kteří císaře doprovázeli, hledali základy a příčiny jeho velkých činů a nebývalých schopností. Plni uctivosti vyzdvihovali jeho zásluhy a ctnosti. Jakmile se uplatnily zásady jeho vlády, všechno živé dostalo najednou své náležité postavení. Pro každého je jednou provždy dán zákon a vzor chování. Jeho nezměrná spravedlnost je majestátní a oslnivá. Bude předána budoucím generacím, které ji převezmou poslušně a beze změny.

Svrchovaný císař vše osobně řídil a neochaboval ve svém úsilí ani po zjednání míru v celé říši. Vstává za úsvitu a ukládá se ke spánku za hluboké noci. Založil dlouhodobou prosperitu a blahobyt. Soustřeďuje se na všeobjímající výchovu příkladem a poučením. Jeho naučení a zásady všestranně pronikají celou zemí. Blízcí i vzdálení se podřizují jeho zásadám a všichni přijímají jeho posvátnou vůli. Vznešené a nízké je zřetelně odděleno, mužové i ženy se podrobují společenským pravidlům, všichni pečlivě plní povinnosti podle svého postavení. (…)

To musí být zachováno budoucím generacím! Jeho morální vliv bude bez hranic.

Převezměte jím zanechaná ustanovení a přijměte je navěky!‘“

Tuto událost z roku 219 př. n. 1. vylíčil čínský historik S’-ma Čchien (asi 140–90 př. n. l.) ve svém díle Zápisky historika (Š’-ťi) a zaznamenal i další podobný čin Prvního svrchovaného císaře Čchinů (Čchin Š’ chuang-tiho) z doby o devět let později:

„(První svrchovaný císař) vystoupil na Kchuej-ťi, aby přinesl oběť Velikému Jüovi. Pohlížel k jihu na moře a dal pak vztyčit stélu a na ni vyrýt nápis oslavující zásluhy Čchinů, v němž se pravilo:

,Svrchovaný císař vyzařuje požehnání a majestát. Dal světu mír a sjednotil jej. Jeho nezměrná ctnost a dobrota trvají již dlouho. V třicátém sedmém roce své vlády (210 př. n. 1.) provedl osobně inspekční cestu po své říši a projel i všemi vzdálenými končinami. Pak vystoupil na Kchuej-ťi. Prozkoumal a poznal zvyky a mravy, takže černovlasí (černovlasý lid – li min, název pro svobodné obyvatelstvo Číny zavedený v době dynastie Čchin) byli pozorní a naplněni úctou. (…)

Když převzal vládu, jako první zřídil kontrolu činnosti úředníků a znovu jasně projevil dávnou dokonalost. Poprvé sjednotil zákony a míry, rozdělil a odlišil hodnosti a úřady, aby je založil na neměnných pravidlech.

Šest králů si předtím osobovalo právo na zradu. Byli chamtiví i hanební, nestoudní i zlotřilí a posilovali svou moc jako náčelníci lupičských tlup. Byli krutí a zcela podléhali svým nezřízeným vášním. Zhlíželi se ve své moci a síle a často užívali obranné i útočné zbraně. Tajně se mezi sebou domlouvali a spolčovali a vysílali své agenty, aby vytvořili severojižní pakt a mohli uskutečnit své zlovolné úmysly. (…) Napadali naše hranice, a tak působili neštěstí a pohromy.

Císař je díky své nekonečné spravedlivosti a autoritě potlačil a vykořenil jejich krutost a násilnictví, takže tito lupiči a buřiči byli zničeni a vyhubeni. Jeho vědění i ctnosti jsou rozsáhlé i hluboké a (…) jeho rozšiřující se dobré činy jsou bez hranic.

Svrchovaný císař sjednotil svět. Naslouchá zároveň všem desetitisícům věcí, daleko či blízko není nic, co by pro něho nebylo průhledné. Uvádí v řád nesčetné bytosti, zkoumá a prověřuje spolehlivost skutečností, z nichž každá pak dostane příslušné jméno. Rozumí vznešenému stejně jako nízkému, dobré i špatné se před ním zřetelně projevuje. Není žádného pocitu, který by mu zůstal utajen. (…)‘“

Podobné sebechvály známe ze všech kulturně historických oblastí světa, od starověkých dob až do současnosti. Opakují se v nich stále téměř stejná slova. Ať byla napsána v době despotického panování novobabylonského krále Nabukadnezara II. nebo Prvního svrchovaného císaře Čchinů před více než dvěma tisíciletími, anebo koncem druhého tisíciletí za totalitní vlády Josefa Vissarionoviče Stalina či Adolfa Hitlera.

A přece takoví vládci a taková slova mnohé lidi vždy znovu uchvátí. Je to poněkud chmurné zjištění, jak málo se mění vládci a ovládaní, jak málo se mění člověk právě v tom důležitém.