Žádný člověk není ostrov sám pro sebe ...

For Whom the Bell Tolls aneb Komu zvoní hrana

„Žádný člověk není ostrov

sám pro sebe;

každý je kus nějakého kontinentu,

část nějaké pevniny; jestliže moře

spláchne hroudu, je Evropa menší,

jako by to byl nějaký mys, jako by

to byl statek tvých přátel nebo tvůj

smrtí každého člověka je mne méně,

neboť jsme část lidstva.

A proto se nikdy nedávejte ptát,

komu zvoní hrana.

Zvoní tobě.“

John Donne (1572–1631), anglický metafyzický básník a anglikánský kněz

Tento citát uvedl jako motto svého románu For Whom the Bell Tolls (1940) americký spisovatel Ernest Hemingway (1899–1961). Od mládí se stýkal s indiány, pravidelně si upevňoval fyzickou kondici a uctíval kult síly a zdraví. V roce 1917 jako zpravodaj kanadského listu Star odjel na italskou frontu a o pár měsíců později vstoupil do ambulantních sborů Červeného kříže. Od chvíle, kdy spatřil světlo světa v Oak Parku ve státě Illinois, až po vteřinu, kdy se zastřelil v přesvědčení, že trpí nevyléčitelnou chorobou, prožil život plný událostí: s oblibou vyhledával situace plné nebezpečí, napětí, lovu a války, účastnil se safari a viděl zelené pahorky africké, obdivoval koridu a sportovní rybolov. Kontakt se starým kontinentem posílil v Hemingwayovi sentiment a nostalgii: patřil k Američanům, kteří se v euforii po první světové válce, ve „veselých dvacátých letech“ toulali po Evropě. Zejména o svém pařížském pobytu a setkání s americkou prozaičkou Gertrudou Steinovou (1874–1946) píše ve vzpomínkové knize Pohyblivý svátek (vydáno posmrtně, 1964). Hrůza války a dvojaký vztah k Evropě, touha po její kultuře a minulosti posilovaly v mladých Američanech pocit vykořeněnosti; proto o nich Steinová mluvila jako o „ztracené generaci“ („Lost Generation“).
Ale například scéna v románu Komu zvoní hrana líčící sblížení Roberta s Mariou zobrazuje lásku jako zážitek vyčleňující člověka z nelítostného toku času a přibližujícího jej věčnosti.