Nikdo se nechce mít špatně. Ale musíme se mít stále lépe a lépe?

Ekonom Tomáš Sedláček vyjádřil v jednom svém textu myšlenku, která dnes zní téměř kacířsky, totiž že od ekonomiky bychom neměli za každých okolností chtít, aby rostla. Valtr Komárek (rubrika Názory MFD 21.9.) oponuje: "Právě a jedině ekonomický růst je spolehlivých východiskem jak splácení státního dluhu, tak nového, plynulého vzestupu mezd." To mi připadá divné, neboť já jsem Sedláčkovi rozuměl tak, že například nemá smysl udržovat růst za cenu neustále rostoucích dluhů; a navrhovat, že se máme dále zadlužovat kvůli tomu, abychom lépe spláceli dluhy, mi nedává příliš rozumný smysl. Ale do debat ekonomů se plést nechci, nemám na to kvalifikaci. Spíše bych se rád pustil do nevázané fantasy na téma, proč by nám vlastně měla ta ekonomika neustále růst.
Samozřejmě, že když nám rostou platy, máme všichni radost. Můžeme si koupit víc věcí, jezdit na lepší dovolené, zaplatit dětem kroužky, nechat si dát zlaté zuby atd. atd. Legitimní otázkou ale je, zda se můžeme mít stále lépe a lépe až do nekonečna. Zdá se mi, že normální člověk by na dotaz, co by potřeboval ke spokojenému a šťastnému životu, dokázal docela konkrétně odpovědět. (Mezi věcmi, které člověk potřebuje ke štěstí, jsou samozřejmě takové, které nejsou věcí peněz, nebo aspoň ne tak docela, ale člověk k tomu obvykle potřebuje i někde bydlet, něco jíst atd.) Věci, o kterých se člověk domnívá, že je potřebuje ke štěstí, a které lze koupit za peníze, se samozřejmě mohou od osoby k osobě dramaticky lišit: někomu stačí slušný byt, nějaké to jídlo a sem tam nějaká knížka, jiný má pocit, že potřebuje tři auta a každý rok cestovat kolem světa; stěží by ale někdo odpověděl, že potřebuje nekonečno věcí. Proč bychom tedy potřebovali růst donekonečna?
Nedávno jsem si znovu přečetl deníky svérázného dřevorytce J. Váchala, který líčí, jak žil během svých učňovských let na přelomu devatenáctého a dvacátého století v pražské tiskárně pana Waitzmanna (Paměti Josefa Váchala dřevorytce, Prostor, 1995):

Přemýšlel jsem pak o tom, jak se tenkrát, před těmi o něco více než sty lety asi lidé měli, a co by jim stačilo ke štěstí. Z našeho hlediska žili prachbídně. Nejen že neměli auta, pračky ani televize, ale i to, jak bydleli, připomíná, jak je vidět z obrázku, spíše dnešní azylový dům, než skutečný domov. (K tomu je třeba podotknout, že tohle nebyl život nějaké společenské spodiny. Majitel pražské tiskárny jistě nebyl žádný proletář, a ani jeho dělníci nepatřili tak docela k chudině. Přesto žili způsobem, se kterým se dnes málokdo smířil. A jsem si jistý, že kdybychom jim předestřeli životní úroveň, jakou má dnes každý průměrný a i většina podprůměrných lidí (byt, auto, televize, pračka ...), měli by pocit, že tolik toho člověk ke spokojenosti snad ani nepotřebuje. Proč s tím tedy nejsme spokojeni my a chceme, aby nám platy rostly a rostly a abychom měli na víc?
Odpověď je samozřejmě v jistém smyslu jednoduchá: protože každé zlepšení životní úrovně rychle vstřebáme a brzy začneme mít pocit, že je to samozřejmost a že k opravdové spokojenosti nám ještě spousta věcí chybí. Odbýt bychom se takovou odpovědí ale přece jenom neměli nechat: proč chceme takovým způsobem pořád víc a víc? Představme si, že bychom si v tom roce, o kterém píše Váchal, stanovili nějaký reálný ekonomický cíl, ke kterému bychom chtěli dospět: třeba auto do každé rodiny (což by v té době znělo nepochybně jako sci-fi), maso a džbán piva ke každému nedělnímu obědu, minimalizace domácí práce pomocí chytrých zařízení, lékařská péče nanejvýše za symbolický poplatek, ... a to vše při 'rozumné' pracovní době. Mám obavu, že v podstatě cokoli, co bychom si byli v té době dokázali vymyslet, máme dnes v podstatě splněno. (Tím samozřejmě myslím u nás v Evropě, úplně jinou věcí je, že část zbytku světa ještě není ani zdaleka tam, kde byli tenkrát lidé kolem té tiskárny, kde se Váchal učil.)
Co by se stalo, kdybychom po padesáti nebo stu letech od té doby, kdy bychom si tento cíl byli stanovili, toho cíle dosáhli? Mohli bychom přestat pracovat? To jistě ne, jíst se musí pořád a i ta auta a ledničky se musí občas obměňovat. Nicméně díky technologickému pokroku bychom na takovou prostou reprodukci potřebovali pracovat čím dál méně. Nebylo by to úžasné? Mohli bychom pracovat třeba už jen dva dny v týdnu, a zbytek času bychom dělali to, co nás baví (což by pro někoho mohla být zase práce, pro někoho jiného sport a pro dalšího třeba pomáhání lidem v zemích, kde ještě cílovou pásku spokojenosti nepřekročily).
Namísto toho musíme pracovat stále nejméně stejně (někteří z nás nepochybně i více, i když práce je v průměru méně namáhavá), protože potřebujeme, aby ekonomika rostla, neboť jestliže neporoste, nebudeme vydělávat čím dál více a nebudeme si moci kupovat čím dál více toho, co nás za chvíli již stejně nebaví ...