Věda žije (neumřelať, jenom spí ...)
Proti nedomyšleným reformám vědy je třeba se ozvat. Ale neměli bychom při tom démonizovat své oponenty.
Vždycky cítím trochu rozpaky, když třeba lékaři bojují o více peněz pro zdravotnictvím a zdůvodňují to zájmy pacientů; nebo když o peníze bojují železničáři a dovolávají se pohodlí cestujících. (Mám vždycky pocit, že kdyby mělo jít o pacienty, cestující ap., tak by se především měli ozývat oni sami.) Nemohu tedy nepociťovat jisté rozpaky i nad tím, když my, kdo se živíme vědou, bojujeme o peníze a zaklínáme se prospěšností vědy pro naši společnost a její budoucnost. (Opět se nemohu zbavit pocitu, že pokud jde skutečně o tohle, tak by se měla ozvat "společnost" vně té naší vědecké.) Aktivisté ze spolku Věda žije! dokonce hovoří o "tunelování české vědy a kultury". A i když souhlasím s tím, že mnoho z toho, co se v této zemi v posledních letech odehrává pod hlavičkou reformy vědy, je skutečně nedomyšlené či vyloženě hloupé, a něco možná skutečně i snese přízvisko tunelování, udělali bychom my, kteří si něco takového myslíme, mnohem lépe, kdybychom své odpůrce nedémonizovali. Rozhodně si nemyslím, že každý, kdo se snaží prosadit reformy, a třeba i hloupé reformy, to dělá z nějakých zištných či obmyslných důvodů. A nemyslím si, že bychom žádné reformy nepotřebovali.
Myslím, že to, co je na přístupu našich dosavadních vlád a jimi vytvořených komisí k vědě jednoznačně špatně, lze shrnout do tří nejzákladnějších bodů, které uvádím níže. U každého z nich však přidávám nějaké ale, nějaké varování před způsoby, kterými může jeho opodstatněná kritika přerůst v něco, co už se mi opodstatněné být nejeví. Předem však upozorňuji na to, že moje perspektiva je omezená: pohybuji se v kontextu humanitních věd (a to navíc v jistém smyslu na jejich periférii), takže je možné, že ne vše, co říkám, platí stejnou měrou i pro jiné vědní oblasti.
1. Současný systém hodnocení vědeckých výkonů je špatný. Nejsem si jistý, jak moc je špatný z hlediska přírodních věd, ale a hlediska humanitních věd je (jak jsem to podrobně ukazoval na jiném místě) přímo tragický. Nestimuluje k produkování podstatných výsledků mezinárodní úrovně, ale spíš různých pseudovýsledků; a vědeckou výkonnost hodnotí velmi neadekvátně.
Ale: Neměli bychom propadat iluzi, že na nás, kdo máme vysezené místo na nějakém významném vědeckém či vědecko-pegagogickém pracovišti, se vlastně žádné hodnocení nemá vztahovat, že to naopak můžeme být právě jenom my, kdo můžeme hodnotit jiné. V kruzích svých humanitních kolegů jsem se již několikrát setkal s nadšeným opakováním výroku německého filosofa Hanse-Georga Gadamera, podle kterého by měla být věda řízena především tak, že se dá "důvěra důvěryhodným", což ve mně vyvolává skutečné rozpaky. Otázkou samozřejmě je, jak ti, kdo na vědu přidělují peníze, ty důvěryhodné poznají; a mám vždy podezření, že co se za tímto výrokem skrývá, je přesvědčení některých příslušníků vědeckého establishmentu, že těmi důvěryhodnými jsou samozřejmě oni, takže oni jsou nad jakýmkoli hodnocením. Já mám naopak pocit, že kdokoli z nás může v prostředí, kde nebude muset nic prokazovat, lehko zlenošit, zhloupnout či jinak zdegenerovat. A naopak má-li někdo skutečně výsledky, pak mu nedělá problém je vykázat (bude-li samozřejmě systém vykazování rozumný). A mám pocit, že věda může rozumně fungovat jedině v prostředí, které je otevřené v tom smyslu, že do něj mohou vstupovat noví lidé, kteří prokážou, že na to mají, a že případně mohou i vystřídat ty, kteří na to mít přestali.
Dokonce si myslím, že se neobejdeme bez hodnocení ,které bude částečně založeno na kvantitativních (scientometrických) metodách. Opět zvláště v humanitních vědách se často setkávám s názory, že jakákoli kvantifikace je nesmyslná, neboť prostě ignoruje kvalitu. Tak tomu ale podle mne není: i impakt faktory, které se počítají pro přírodní a společenské vědy, do určité míry kvalitu odrážejí. Kvantitativní metody jsou samozřejmě velmi omezené a v některých ohledech problematické - je však třeba vidět, že jejich alternativa, to jest všelijaké hodnotící komise, jsou v mnohých ohledech ještě problematičtější. Mají-li totiž hodnocení vždy v rukou zase příslušníci establishmentu, je vždy v ohrožení ona otevřenost, bez které, jak píšu výše, dobrá a plodná (rozuměj: nedegenerující) věda nemůže existovat.
Z toho všeho podle mne plyne, že pokud chceme kritizovat dnešní špatný systém hodnocení, pak, aby byla naše kritika věrohodná, bychom měli mít připraven lepší návrh (který by nebyl postaven jenom na tom, že my si už nějak jeden druhého ohodnotíme); což myslím, vyjde-li se ze zkušeností ostatních evropských zemí, není zase až takový problém.
2. Je třeba uznat základní výzkum jako svébytnou kategorii. Dosavadní vlády a jimi vytvořené komise zatím prokázaly pramálo pochopení pro to, co to základní výzkum je. Propojením myšlenek výzkumu a inovace (název komise, která má vládní strategii tvořit vůbec neobsahuje slovo věda) sugerují myšlenku, že jakýkoli výzkum je tu proto, aby přinášel bezprostředně využitelné výsledky. Ale základní výzkum, tak jak se ve vyspělém světě etabloval v posledních desetiletích, takhle nefunguje: probádává nejrůznější oblasti lidského i nelidského světa prostě s cílem objevit věci, o kterých ještě nevíme, či porozumět dějům, které ještě nechápeme. A tento výzkum se v této podobě etabloval proto, že podstatné objevy mohou být uskutečněny mnohem spíše v rámci takového 'bezcílného' hledání, než v rámci řešení konkrétních problémů, které před nás staví praxe. Výsledky tohoto druhu bádání pak zřejmě není možné hodnotit podle jejich okamžité rentability.
Abych však předešel nedorozumění: nechci říci, že by byl takový výzkum rentabilní není. Myslím, že je, jenom je to jednak až v dlouhodobé perspektivě a jednak značně výběrově v tom smyslu, že na jeden vědecký tým, který něco převratného objeví nebo zjistí, tu může být deset jiných týmů, které takové štěstí nemají. ('Rentalibita' samozřejmě může v různých oborech znamenat různé věci - biochemik, který popíše procesy, na základě jejichž pochopení je pak možné vyvinout lék na nějakou nevyléčitelnou nemoc, je samozřejmě rentabilní velmi přímočaře; historik, který nám dovolí pochopit, co jsme to v minulosti vyváděli a co nás dovedlo tam, kde jsme, je samozřejmě rentabilní v mnohem problematičtěji vyčíslitelném smyslu.) Zdá se mi tedy nesmyslné, dávat do jednoho pytle takto fungující základní výzkum, jehož úspěšnost se často v krátkodobé perspektivě nemůže měřit ničím jiným než ohlasem v mezinárodní vědecké komunitě, s výzkumem, kterému se říká "aplikovaný" a jehož výstupem jsou patenty, "poloprovozy" ap. Vláda by tedy měla rozhodnout, kolik bude investovat přímo do základního výzkumu.
Ale: My všichni musíme pochopit, že v době, kdy se na všech frontách šetří, není tabu ani otázka investic do vědy; a že ne každé rozhodnutí o snížení prostředků je podlým útokem na českou vědu a kulturu. Také si musíme připustit, že prostředí základního výzkumu, jehož skutečná hodnota se vyjevuje až retrospektivně, může sloužit i jako černá díra na peníze: zkoumat lze naprosto všechno a nevýkonnost není vždy těžké schovat za všelijaké pseudovýkony. (A právě také z tohoto důvodu nutně potřebujeme nějaké třeba ne zcela dokonalé, ale průkazné hodnocení kvality vědecké práce, které nebude vypadat tak, že si jenom jeden druhému udělujeme absolutorium.)
Je samozřejmě otázka, kolik peněz se má investovat do základního výzkumu, a jaký má být poměr mezi tím, co jde do základního a co do aplikovaného výzkumu. (Myslím tím, rozumný aplikovaný výzkum; problém je samozřejmě i v tom, že vymezit, kde končí skutečný aplikovaný výzkum a kde už se jedná o nějakou čistě komerční činnost, je asi velmi obtížné; takže i tady se otevírá velmi významná černá díra na peníze, ne-li dokonce pro to, co mí kolegové nazývají "tunelováním".)
3. Akademie věd je relativně dobře fungující instituce produkující relativně dobré vědecké výsledky. Někdy mám tendenci si - z mé omezené perspektivy - myslet, že ke skutečně dobrému fungování máme dost daleko; avšak faktem je, že většina z toho, co se předkládá jako alternativy (například přidělovat peníze na vědu prostřednictvím všelijakých rezortních "grantových agentur") je nesrovnatelně horší. To je třeba mít na paměti zejména při jakýchkoli úvahách o transformaci Akademie; je třeba si dobře rozmyslet, zda taková transformace nestvoří něco podstatně horšího. Bylo by absurdní prostě sebrat peníze Akademii a tvářit se, že tím nebereme peníze základnímu výzkumu jako takovému, protože na ty peníze pak budou moci dosáhnout například vysoké školy a výzkum se bude moci dělat jinde. Zformovat fungující výzkumné týmy nějaký čas trvá, a pokud se některé z těch opravdu dobrých v Akademii rozbijí, může to být škoda prakticky nenávratná. Je také třeba vidět, že skutečně špičkoví badatelé obvykle nemají problém si najít uplatnění za hranicemi, takže pokud by se situace v ústavech Akademie prostě jenom zhoršovala, pak hrozí to, že odtud zmizí právě oni a zůstanou tam ti průměrní a podprůměrní.
Ale: Diskusím o reformách či transformacích Akademie se nelze v žádném případě vyhýbat. Je faktem, že takto rozsáhlá čistě badatelská instituce není nic ve světě běžného; a otázka, zda by nebylo rozumnější dělat tento výzkum na vysokých školách je samozřejmě naprosto legitimní. Myslím, že reformy, jak o nich uvažovali ti rozumnější členové vládní Rady pro výzkum a vývoj a inovace za Topolánkovy a Fischerovy vlády, vycházely právě z takovýchto úvah a ty nelze prostě smést se stolu jako podlý útok na vědu. A je také fakt (alespoň mně se to tak, z oné mé omezené perspektivy, jeví dost jednoznačně), že na efektivitě práce v Akademii rozhodně je co zlepšovat. (Ale to jsme zase zpátky u toho prvního bodu: dokud nebudeme mít nějaké rozumné hodnocení výkonnosti, nehneme se z místa.)
Vždycky cítím trochu rozpaky, když třeba lékaři bojují o více peněz pro zdravotnictvím a zdůvodňují to zájmy pacientů; nebo když o peníze bojují železničáři a dovolávají se pohodlí cestujících. (Mám vždycky pocit, že kdyby mělo jít o pacienty, cestující ap., tak by se především měli ozývat oni sami.) Nemohu tedy nepociťovat jisté rozpaky i nad tím, když my, kdo se živíme vědou, bojujeme o peníze a zaklínáme se prospěšností vědy pro naši společnost a její budoucnost. (Opět se nemohu zbavit pocitu, že pokud jde skutečně o tohle, tak by se měla ozvat "společnost" vně té naší vědecké.) Aktivisté ze spolku Věda žije! dokonce hovoří o "tunelování české vědy a kultury". A i když souhlasím s tím, že mnoho z toho, co se v této zemi v posledních letech odehrává pod hlavičkou reformy vědy, je skutečně nedomyšlené či vyloženě hloupé, a něco možná skutečně i snese přízvisko tunelování, udělali bychom my, kteří si něco takového myslíme, mnohem lépe, kdybychom své odpůrce nedémonizovali. Rozhodně si nemyslím, že každý, kdo se snaží prosadit reformy, a třeba i hloupé reformy, to dělá z nějakých zištných či obmyslných důvodů. A nemyslím si, že bychom žádné reformy nepotřebovali.
Myslím, že to, co je na přístupu našich dosavadních vlád a jimi vytvořených komisí k vědě jednoznačně špatně, lze shrnout do tří nejzákladnějších bodů, které uvádím níže. U každého z nich však přidávám nějaké ale, nějaké varování před způsoby, kterými může jeho opodstatněná kritika přerůst v něco, co už se mi opodstatněné být nejeví. Předem však upozorňuji na to, že moje perspektiva je omezená: pohybuji se v kontextu humanitních věd (a to navíc v jistém smyslu na jejich periférii), takže je možné, že ne vše, co říkám, platí stejnou měrou i pro jiné vědní oblasti.
1. Současný systém hodnocení vědeckých výkonů je špatný. Nejsem si jistý, jak moc je špatný z hlediska přírodních věd, ale a hlediska humanitních věd je (jak jsem to podrobně ukazoval na jiném místě) přímo tragický. Nestimuluje k produkování podstatných výsledků mezinárodní úrovně, ale spíš různých pseudovýsledků; a vědeckou výkonnost hodnotí velmi neadekvátně.
Ale: Neměli bychom propadat iluzi, že na nás, kdo máme vysezené místo na nějakém významném vědeckém či vědecko-pegagogickém pracovišti, se vlastně žádné hodnocení nemá vztahovat, že to naopak můžeme být právě jenom my, kdo můžeme hodnotit jiné. V kruzích svých humanitních kolegů jsem se již několikrát setkal s nadšeným opakováním výroku německého filosofa Hanse-Georga Gadamera, podle kterého by měla být věda řízena především tak, že se dá "důvěra důvěryhodným", což ve mně vyvolává skutečné rozpaky. Otázkou samozřejmě je, jak ti, kdo na vědu přidělují peníze, ty důvěryhodné poznají; a mám vždy podezření, že co se za tímto výrokem skrývá, je přesvědčení některých příslušníků vědeckého establishmentu, že těmi důvěryhodnými jsou samozřejmě oni, takže oni jsou nad jakýmkoli hodnocením. Já mám naopak pocit, že kdokoli z nás může v prostředí, kde nebude muset nic prokazovat, lehko zlenošit, zhloupnout či jinak zdegenerovat. A naopak má-li někdo skutečně výsledky, pak mu nedělá problém je vykázat (bude-li samozřejmě systém vykazování rozumný). A mám pocit, že věda může rozumně fungovat jedině v prostředí, které je otevřené v tom smyslu, že do něj mohou vstupovat noví lidé, kteří prokážou, že na to mají, a že případně mohou i vystřídat ty, kteří na to mít přestali.
Dokonce si myslím, že se neobejdeme bez hodnocení ,které bude částečně založeno na kvantitativních (scientometrických) metodách. Opět zvláště v humanitních vědách se často setkávám s názory, že jakákoli kvantifikace je nesmyslná, neboť prostě ignoruje kvalitu. Tak tomu ale podle mne není: i impakt faktory, které se počítají pro přírodní a společenské vědy, do určité míry kvalitu odrážejí. Kvantitativní metody jsou samozřejmě velmi omezené a v některých ohledech problematické - je však třeba vidět, že jejich alternativa, to jest všelijaké hodnotící komise, jsou v mnohých ohledech ještě problematičtější. Mají-li totiž hodnocení vždy v rukou zase příslušníci establishmentu, je vždy v ohrožení ona otevřenost, bez které, jak píšu výše, dobrá a plodná (rozuměj: nedegenerující) věda nemůže existovat.
Z toho všeho podle mne plyne, že pokud chceme kritizovat dnešní špatný systém hodnocení, pak, aby byla naše kritika věrohodná, bychom měli mít připraven lepší návrh (který by nebyl postaven jenom na tom, že my si už nějak jeden druhého ohodnotíme); což myslím, vyjde-li se ze zkušeností ostatních evropských zemí, není zase až takový problém.
2. Je třeba uznat základní výzkum jako svébytnou kategorii. Dosavadní vlády a jimi vytvořené komise zatím prokázaly pramálo pochopení pro to, co to základní výzkum je. Propojením myšlenek výzkumu a inovace (název komise, která má vládní strategii tvořit vůbec neobsahuje slovo věda) sugerují myšlenku, že jakýkoli výzkum je tu proto, aby přinášel bezprostředně využitelné výsledky. Ale základní výzkum, tak jak se ve vyspělém světě etabloval v posledních desetiletích, takhle nefunguje: probádává nejrůznější oblasti lidského i nelidského světa prostě s cílem objevit věci, o kterých ještě nevíme, či porozumět dějům, které ještě nechápeme. A tento výzkum se v této podobě etabloval proto, že podstatné objevy mohou být uskutečněny mnohem spíše v rámci takového 'bezcílného' hledání, než v rámci řešení konkrétních problémů, které před nás staví praxe. Výsledky tohoto druhu bádání pak zřejmě není možné hodnotit podle jejich okamžité rentability.
Abych však předešel nedorozumění: nechci říci, že by byl takový výzkum rentabilní není. Myslím, že je, jenom je to jednak až v dlouhodobé perspektivě a jednak značně výběrově v tom smyslu, že na jeden vědecký tým, který něco převratného objeví nebo zjistí, tu může být deset jiných týmů, které takové štěstí nemají. ('Rentalibita' samozřejmě může v různých oborech znamenat různé věci - biochemik, který popíše procesy, na základě jejichž pochopení je pak možné vyvinout lék na nějakou nevyléčitelnou nemoc, je samozřejmě rentabilní velmi přímočaře; historik, který nám dovolí pochopit, co jsme to v minulosti vyváděli a co nás dovedlo tam, kde jsme, je samozřejmě rentabilní v mnohem problematičtěji vyčíslitelném smyslu.) Zdá se mi tedy nesmyslné, dávat do jednoho pytle takto fungující základní výzkum, jehož úspěšnost se často v krátkodobé perspektivě nemůže měřit ničím jiným než ohlasem v mezinárodní vědecké komunitě, s výzkumem, kterému se říká "aplikovaný" a jehož výstupem jsou patenty, "poloprovozy" ap. Vláda by tedy měla rozhodnout, kolik bude investovat přímo do základního výzkumu.
Ale: My všichni musíme pochopit, že v době, kdy se na všech frontách šetří, není tabu ani otázka investic do vědy; a že ne každé rozhodnutí o snížení prostředků je podlým útokem na českou vědu a kulturu. Také si musíme připustit, že prostředí základního výzkumu, jehož skutečná hodnota se vyjevuje až retrospektivně, může sloužit i jako černá díra na peníze: zkoumat lze naprosto všechno a nevýkonnost není vždy těžké schovat za všelijaké pseudovýkony. (A právě také z tohoto důvodu nutně potřebujeme nějaké třeba ne zcela dokonalé, ale průkazné hodnocení kvality vědecké práce, které nebude vypadat tak, že si jenom jeden druhému udělujeme absolutorium.)
Je samozřejmě otázka, kolik peněz se má investovat do základního výzkumu, a jaký má být poměr mezi tím, co jde do základního a co do aplikovaného výzkumu. (Myslím tím, rozumný aplikovaný výzkum; problém je samozřejmě i v tom, že vymezit, kde končí skutečný aplikovaný výzkum a kde už se jedná o nějakou čistě komerční činnost, je asi velmi obtížné; takže i tady se otevírá velmi významná černá díra na peníze, ne-li dokonce pro to, co mí kolegové nazývají "tunelováním".)
3. Akademie věd je relativně dobře fungující instituce produkující relativně dobré vědecké výsledky. Někdy mám tendenci si - z mé omezené perspektivy - myslet, že ke skutečně dobrému fungování máme dost daleko; avšak faktem je, že většina z toho, co se předkládá jako alternativy (například přidělovat peníze na vědu prostřednictvím všelijakých rezortních "grantových agentur") je nesrovnatelně horší. To je třeba mít na paměti zejména při jakýchkoli úvahách o transformaci Akademie; je třeba si dobře rozmyslet, zda taková transformace nestvoří něco podstatně horšího. Bylo by absurdní prostě sebrat peníze Akademii a tvářit se, že tím nebereme peníze základnímu výzkumu jako takovému, protože na ty peníze pak budou moci dosáhnout například vysoké školy a výzkum se bude moci dělat jinde. Zformovat fungující výzkumné týmy nějaký čas trvá, a pokud se některé z těch opravdu dobrých v Akademii rozbijí, může to být škoda prakticky nenávratná. Je také třeba vidět, že skutečně špičkoví badatelé obvykle nemají problém si najít uplatnění za hranicemi, takže pokud by se situace v ústavech Akademie prostě jenom zhoršovala, pak hrozí to, že odtud zmizí právě oni a zůstanou tam ti průměrní a podprůměrní.
Ale: Diskusím o reformách či transformacích Akademie se nelze v žádném případě vyhýbat. Je faktem, že takto rozsáhlá čistě badatelská instituce není nic ve světě běžného; a otázka, zda by nebylo rozumnější dělat tento výzkum na vysokých školách je samozřejmě naprosto legitimní. Myslím, že reformy, jak o nich uvažovali ti rozumnější členové vládní Rady pro výzkum a vývoj a inovace za Topolánkovy a Fischerovy vlády, vycházely právě z takovýchto úvah a ty nelze prostě smést se stolu jako podlý útok na vědu. A je také fakt (alespoň mně se to tak, z oné mé omezené perspektivy, jeví dost jednoznačně), že na efektivitě práce v Akademii rozhodně je co zlepšovat. (Ale to jsme zase zpátky u toho prvního bodu: dokud nebudeme mít nějaké rozumné hodnocení výkonnosti, nehneme se z místa.)