Důvodem, který rozhodl o přímé volbě prezidenta byla špína ve Španělském sále a přilehlých prostorách v roce 2008. Ale...

Nejhojněji opakovaným argumentem pro zavedení přímé volby prezidenta byl ostudný průběh poslední volby nepřímé volby, kterou se cítili být ušpiněni i ti, kdo tenkrát v roce 2008 byli od Španělského sálu na hony vzdáleni. Uplynulo pět let, úředně posvěcené výsledky přímé volby málem ještě nestačily naskočit na displeje, a už přišly hlasité protesty, že vítěz se k prezidentství prolhal a nakydal na svého soupeře tolik špíny, že by se za to nemusel stydět ani Antonín Vencelídes ze slavné (a prorocké) povídky Jaroslava Haška Obecní volby.
Střízlivější hlasy namítaly, že čistá volební kampaň je jen teoretický model, nikde na světě nikdy neexistovala, kandidát s tím musí počítat, obalit se teflonem a špínu odrážet. Takový ovšem poražený finalista nebyl, naopak pocházel zcela z klasických přírodních materiálů, žádná umělá hmota, žádný teflon. I proto (i když to nebyl ten hlavní důvod) prohrál. A tudíž nemá smysl se v té prohře zas až tolik babrat.
Proti všemu cizáckému
Jenže podstatou špíny, jež se stala shnilou třešničkou na dortu prezidentského souboje, bychom se zabývat měli. Tedy tím nejprimitivnějším národovectvím, brojícím proti všemu cizáckému, zejména německy cizáckému. Podstatná je tahle špína a její rozmetávání nejen proto, že měla ohrozit cizáckého knížete, ale zejména proto, že ve své podstatě bylo jejím smyslem vyvolat pocit ohrožení co nejširšího spektra společnosti. Když Karel Schwarzenberg hodně neobratně řekl, že měřeno dnešními standardy, skončili by ti, kdo organizovali poválečný odsun Němců před mezinárodním soudem, odpovídal Miloš Zeman svou replikou, že tím dělá z prezidenta Beneše válečného zločince sice formálně jemu, avšak oslovoval ve skutečnosti občany, momentálně voliče: Lidé, bděte! Pořád jsou tu Němci, kteří nám chtějí zabrat naši krajinu mléka a strdí, vrátit se pro své majetky, a tento muž jim v tom hodlá pomoct! Pozor na Sudeťáky, kteří se určitě chystají vám sebrat domy, které sice vaši dědové nepostavili, ale vaši otcové se v nich narodili! Jak má ve zvyku, blíže nebezpečí nedoložil, avšak upozornil na něj. Není sice jasné, jak by se Sudeťáci toho našeho vydrženého majetku domohli jinak, než prostřednictvím Evropské unie, a ta by tím popřela svůj smysl, ale nač se zdržovat detaily, když účel tak krásně světí prostředky.
Problém národovecké špíny se však bohužel netýká jen Miloše Zemana či rodiny Václava Klause, kteří si okamžitě přisadili. Dalibor Balšínek v Lidovkách cz. sice soudí, že až do čtvrteční televizní debaty 17. ledna byla kampaň věcně víceméně přijatelná, avšak duch národovectví do ní už dávno vnesla Jana Bobošíková, pro níž (i pro stranu Suverenita) jsou Benešovy dekrety téma klíčové nebo spíše dokonce jediné. Taky hned na svých stránkách připomněla (22.1.): Varovala jsem! a přidala tři roky starý text plný obav z revanše.
Momentální abstinence
Největším problémem téhle špíny je šíře její odezvy. Daniel Prokop v analýze dat sesbíraných Medianem Zemana vynesly na Hrad chudoba, odpor k vládě a dekrety (Aktuálně.cz) připomíná, že „okolo třetiny lidí, kteří mezi dvěma koly nevylučovali volbu Karla Schwarzenberga, a nakonec nešli volit či dali hlas Miloši Zemanovi, uvedlo, že je diskuse o dekretech silně ovlivnila. Silný vliv diskuse o dekretech přiznávalo i přes 40 % lidí, kteří dali hlas Zemanovi, ale pro účast ve volbách se rozhodli až mezi prvním a druhým kolem.“ Tohle přece vypovídá víc o stavu obecné mysli nežli o příčinách výsledku prezidentských voleb. Nevyrovnali jsme se jako společnost nejen s komunismem, ale ani s dobou, která mu předcházela.
Každý terapeut závislostí vám potvrdí, že ten, kdo si ji v sobě nezpracoval se všemi příčinami i kontexty, se nevyléčil, jen momentálně abstinuje a nikdy není zřejmé, jak dlouho ta momentálnost bude trvat. S naší nezpracovanou minulostí je to podobné. Skoro sedmdesát let staré události nás straší, jako by se staly včera a stačí, aby tu Jana Bobošíková, tu Miloš Zeman (ale jsou i další adepti: Bátora, Vandas…) na nějakém nároží nabídli.
Psáno pro Lidové noviny, 5. 2. 2013