Na co budou asi Obamovi vzpomínat, až budou ukazovat vnoučatům video z Prahy
Možná, jednou, až bude manželům Obamovým něco přes sedmdesát, najde paní Michelle na dně zásuvky paměťovou kartu bez označení, strčí ji do nejnovějšího iPodu šanghajské firmy Eastern Apple a řekne: „Tohle je přece Praha...“ „To byla naše první prezidentská cesta, děti,“ řekne potom vnoučatům, „krásné město. A žil tam Vaklav Havel.“
Čím víc se krátí čas před přistáním Obamova letadla v Ruzyni, tím zřejmější je, že to hlavní, co nového amerického prezidenta do Prahy přivádí, není summit EU-USA, natož česká současnost, nýbrž česká minulost, a to jak minulost stará, tak velmi nedávná.
Tu starší reprezentuje scenérie Prahy, malebnost jejího panoramatu snímaná z ochozů Pražského hradu, jež zřejmě bude nikoli pouhou neutrální dekorací, nýbrž součástí Obamova sdělení světu, a to mnohem víc, než záběry do davu přihlížejících (z nichž, obávám se, velmi velká část stejně nebude rozumět). Jaký význam tenhle symbol Prahy za zády nejmocnějšího muže planety, tak se přece americkému prezidentovi říká, dostane v kontextu s tím, co bude sdělovat? Jak to vůbec bude s Obamovou planetární mocí, když on sám se hned na počátku své evropské cesty označil za partnera ostatních a řekl, že přijel naslouchat?
A dál - jak bude vypadat Obama s Prahou za zády, až to všechno semele mediální mlýnek? Zbude z jeho slov víc než silný slogan – i když i slogany vydají leckdy za víc než dlouhé litanie? (Teď opravdu nemám na mysli česká média, která vše, co s Obamou souvisí, neomylně zpracují do jakési softbulvární podoby. Ještě mám kopřivku z toho, jak dlouho před jeho příjezdem na mě jakýsi propagačně rozjásaný hlas z ČT pořád křičel, že „první SPANILÁ zahraniční jízda Baraka Obamy má v programu i Prahu“ a na předních stranách nejstaršího českého seriózního deníku amatérský genealog mudroval, že Obama je vlastně po matce potomek českých knížat – jiný před pár lety hlásal totéž o Bushovi...)
Přitažlivost naší nedávné minulosti zase reprezentuje Obamovo rozhodnutí završit svou návštěvu Prahy setkáním s Václavem Havlem. I to má svou jasnou logiku. I když hmotným symbolem konce bipolárního světa jsou zbytky betonové berlínské zdi, jeho živým symbolem je především Václav Havel (a při vší úctě k dalším aspirantům na toto místo v dějinách Lechu Walesovi i Michailu Gorbačovovi i symbolem zajímavějším). Posezení s Havlem patří v rámci zážitkové politické turistiky do téže kategorie jako soukromá schůzka s Alžbětou II., Billem Gatesem, Michaelem Jordanem nebo Benediktem XVI. Proto i ono se stává hodnotovou součástí Obamova sdělení světu.
Nemyslím, že by se kvůli tomu měli dnešní čeští političtí hráči urážet, včetně těch nejvyšších. Mají-li alespoň trochu soudnosti, musejí vědět, že pokud jde o věhlas a charizma, nepřibližují se této extralize ani na mezihvězdnou vzdálenost; a to i kdybychom přehlédli všechny vady na kráse, které v posledních týdnech a dnech předvádějí.
Zkrátka není pravděpodobné, že by summit Evropské unie a Spojených států v Kongresovém centru dal Obamovi (a nejen jemu) víc, než pražské panoráma a popovídání s Havlem; obojí patří do kultury v tom nejširším slova smyslu. Mnohé navíc nasvědčuje, že pokud jde o politiku,to hlavní poselství už stejně přinesl hned první den Obamovy cesty v Londýně a jednání skupiny G 20, alespoň pokud vše vyjde podle plánu.
U konce je víc než půlstoletí zaběhaný způsob fungování systému brettonwoodských institucí, které evidentně čekají rozsáhlé reformy. Sloupkař Reuters Paul Taylor mluví dokonce o konci ničím nespoutaného anglosaského modelu kapitalismu, jehož přezrálé roky charakterizoval jako éru „překotného úprku k individuálnímu obohacování, krátkodobému zisku a finanční akrobacii“. Co však přijde teď? Kapitalismus evropský? Nebo asijský? Regulovaný – ale do jaké míry? Lídři hospodářských mocností deklarují odhodlání skoncovat s daňovými ráji – ale budou na to mít právní prostředky? A co s bankovním tajemstvím, proti němuž je jakékoli jiné, včetně lékařského či zpovědního, dnes jen chatrným plůtkem?
Nevím jestli by si tohle všechno byl někdo schopný představit (nebo ochotný připustit) před devatenácti lety, kdy v Praze poprvé promlouval americký prezident – tehdy na Václavském náměstí, na ochozu Pražského hradu měl jen tiskovku. Pravda Ralf Dahrendorf už tehdy varoval před „casino“ kapitalismem. Ale byl si tehdy někdo schopný představit (nebo ochotný připustit), že druhý americký prezident, který tu promluví, bude Afroameričan, jehož rodiče se seznámili v kurzu ruštiny na Havaji?
Čím víc se krátí čas před přistáním Obamova letadla v Ruzyni, tím zřejmější je, že to hlavní, co nového amerického prezidenta do Prahy přivádí, není summit EU-USA, natož česká současnost, nýbrž česká minulost, a to jak minulost stará, tak velmi nedávná.
Tu starší reprezentuje scenérie Prahy, malebnost jejího panoramatu snímaná z ochozů Pražského hradu, jež zřejmě bude nikoli pouhou neutrální dekorací, nýbrž součástí Obamova sdělení světu, a to mnohem víc, než záběry do davu přihlížejících (z nichž, obávám se, velmi velká část stejně nebude rozumět). Jaký význam tenhle symbol Prahy za zády nejmocnějšího muže planety, tak se přece americkému prezidentovi říká, dostane v kontextu s tím, co bude sdělovat? Jak to vůbec bude s Obamovou planetární mocí, když on sám se hned na počátku své evropské cesty označil za partnera ostatních a řekl, že přijel naslouchat?
A dál - jak bude vypadat Obama s Prahou za zády, až to všechno semele mediální mlýnek? Zbude z jeho slov víc než silný slogan – i když i slogany vydají leckdy za víc než dlouhé litanie? (Teď opravdu nemám na mysli česká média, která vše, co s Obamou souvisí, neomylně zpracují do jakési softbulvární podoby. Ještě mám kopřivku z toho, jak dlouho před jeho příjezdem na mě jakýsi propagačně rozjásaný hlas z ČT pořád křičel, že „první SPANILÁ zahraniční jízda Baraka Obamy má v programu i Prahu“ a na předních stranách nejstaršího českého seriózního deníku amatérský genealog mudroval, že Obama je vlastně po matce potomek českých knížat – jiný před pár lety hlásal totéž o Bushovi...)
Přitažlivost naší nedávné minulosti zase reprezentuje Obamovo rozhodnutí završit svou návštěvu Prahy setkáním s Václavem Havlem. I to má svou jasnou logiku. I když hmotným symbolem konce bipolárního světa jsou zbytky betonové berlínské zdi, jeho živým symbolem je především Václav Havel (a při vší úctě k dalším aspirantům na toto místo v dějinách Lechu Walesovi i Michailu Gorbačovovi i symbolem zajímavějším). Posezení s Havlem patří v rámci zážitkové politické turistiky do téže kategorie jako soukromá schůzka s Alžbětou II., Billem Gatesem, Michaelem Jordanem nebo Benediktem XVI. Proto i ono se stává hodnotovou součástí Obamova sdělení světu.
Nemyslím, že by se kvůli tomu měli dnešní čeští političtí hráči urážet, včetně těch nejvyšších. Mají-li alespoň trochu soudnosti, musejí vědět, že pokud jde o věhlas a charizma, nepřibližují se této extralize ani na mezihvězdnou vzdálenost; a to i kdybychom přehlédli všechny vady na kráse, které v posledních týdnech a dnech předvádějí.
Zkrátka není pravděpodobné, že by summit Evropské unie a Spojených států v Kongresovém centru dal Obamovi (a nejen jemu) víc, než pražské panoráma a popovídání s Havlem; obojí patří do kultury v tom nejširším slova smyslu. Mnohé navíc nasvědčuje, že pokud jde o politiku,to hlavní poselství už stejně přinesl hned první den Obamovy cesty v Londýně a jednání skupiny G 20, alespoň pokud vše vyjde podle plánu.
U konce je víc než půlstoletí zaběhaný způsob fungování systému brettonwoodských institucí, které evidentně čekají rozsáhlé reformy. Sloupkař Reuters Paul Taylor mluví dokonce o konci ničím nespoutaného anglosaského modelu kapitalismu, jehož přezrálé roky charakterizoval jako éru „překotného úprku k individuálnímu obohacování, krátkodobému zisku a finanční akrobacii“. Co však přijde teď? Kapitalismus evropský? Nebo asijský? Regulovaný – ale do jaké míry? Lídři hospodářských mocností deklarují odhodlání skoncovat s daňovými ráji – ale budou na to mít právní prostředky? A co s bankovním tajemstvím, proti němuž je jakékoli jiné, včetně lékařského či zpovědního, dnes jen chatrným plůtkem?
Nevím jestli by si tohle všechno byl někdo schopný představit (nebo ochotný připustit) před devatenácti lety, kdy v Praze poprvé promlouval americký prezident – tehdy na Václavském náměstí, na ochozu Pražského hradu měl jen tiskovku. Pravda Ralf Dahrendorf už tehdy varoval před „casino“ kapitalismem. Ale byl si tehdy někdo schopný představit (nebo ochotný připustit), že druhý americký prezident, který tu promluví, bude Afroameričan, jehož rodiče se seznámili v kurzu ruštiny na Havaji?