Jediný klad písně paní ministryně
O místo v tradičním přehledu vylomeností roku, který před Silvestrem tiskne v Lidových novinách Jan Rejžek, si výrazně řekla Vlasta Parkanová, když si zazpívala s Janem Vyčítalem na motivy prastarého kosmonautického hitu pozdravnou píseň radaru. Co víc, nejspíš jí píaristé poradili, aby v rámci metody řízeného úniku informací všechno pustila do médií a tak získala body. Jak pravila do Práva, vedly ji k tomu dobré úmysly. Jak praví přísloví, dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Jak praví zkušenost, nejen do pekel.
Přesto však, než ji vylijeme, nalezněme ve vaničce s radarovou častuškou (jak se tohle slovo asi překládá do angličtiny –song for today?) alespoň palec dítěte. V posledním verši padají jména prezidentů Wilsona a Masaryka. Je to, mám dojem poprvé, kdy kdokoli z přispěvatelů do hodně rozsáhlé debaty k Bushově návštěvě zmínil Woodrowa Wilsona. Hodně se v ní mluvilo o Reaganovi, o němž právě běží v Senátu seminář (Ronald Reagan – Politik, který změnil svět), připomínalo se, že on to byl, kdo uzbrojil Sovětský svaz a tudíž si zaslouží speciální pozornost zejména u nás.
Wilson ovšem taky, byť o hodně dřív. Málo platné, bez jeho vlivu a podpory by vůbec nemuselo Československo jako takové vzniknout. Jistě, Masaryk ho nejprve musel přesvědčit, že uspořádání střední Evropy po první světové válce právě tímto způsobem je to správné řešení, avšak Wilson musel souhlasit. Nebylo náhodou, že prvním americkým velvyslancem v Praze byl Richard Crane, člověk, který měl na Wilsona velký vliv a Masaryka k němu poprvé uvedl. Milovnici alternativní historie se teď mohou zasnít nad tím, jaké by to bylo, kdyby se Rakousko-uherské impérium rozdělilo jinak, třeba na země předlitavské a zalitavské. Možná bychom dnes nezakládali Ústav pro studium totalitních režimů, protože bychom měli na tom byli s řešením vztahu ke své minulosti o hodně dál…
Obávám se však, že tento mikropřínos písně paní ministryně ani zdaleka nevyváží škodu, kterou natropila – jak na obecném vkusu tak na debatě o nejen naší bezpečnosti.
Píseň Jana Vyčítala a Vlasty Parkanové - ZDE
Přesto však, než ji vylijeme, nalezněme ve vaničce s radarovou častuškou (jak se tohle slovo asi překládá do angličtiny –song for today?) alespoň palec dítěte. V posledním verši padají jména prezidentů Wilsona a Masaryka. Je to, mám dojem poprvé, kdy kdokoli z přispěvatelů do hodně rozsáhlé debaty k Bushově návštěvě zmínil Woodrowa Wilsona. Hodně se v ní mluvilo o Reaganovi, o němž právě běží v Senátu seminář (Ronald Reagan – Politik, který změnil svět), připomínalo se, že on to byl, kdo uzbrojil Sovětský svaz a tudíž si zaslouží speciální pozornost zejména u nás.
Wilson ovšem taky, byť o hodně dřív. Málo platné, bez jeho vlivu a podpory by vůbec nemuselo Československo jako takové vzniknout. Jistě, Masaryk ho nejprve musel přesvědčit, že uspořádání střední Evropy po první světové válce právě tímto způsobem je to správné řešení, avšak Wilson musel souhlasit. Nebylo náhodou, že prvním americkým velvyslancem v Praze byl Richard Crane, člověk, který měl na Wilsona velký vliv a Masaryka k němu poprvé uvedl. Milovnici alternativní historie se teď mohou zasnít nad tím, jaké by to bylo, kdyby se Rakousko-uherské impérium rozdělilo jinak, třeba na země předlitavské a zalitavské. Možná bychom dnes nezakládali Ústav pro studium totalitních režimů, protože bychom měli na tom byli s řešením vztahu ke své minulosti o hodně dál…
Obávám se však, že tento mikropřínos písně paní ministryně ani zdaleka nevyváží škodu, kterou natropila – jak na obecném vkusu tak na debatě o nejen naší bezpečnosti.
Píseň Jana Vyčítala a Vlasty Parkanové - ZDE