Když letopočet začínal jedničkou, byl ústavní právník – tedy odborník na tu oblast veřejného práva, která se zabývá vymezením role státu, jeho uspořádáním, dělbou a výkonem státní moci a základními právy a svobodou občanů - ve veřejném prostoru řídce vídaným zjevem.

Osaměle sedával ve své akademické či univerzitní pracovně a psal odborná pojednání, která dobrovolně četli jen jeho kolegové a studenti, ti ovšem museli. Pak jsme začali na začátku letopočtu psát dvojku, z ústavních právníků se staly mediální hvězdy a vedle komentátorů z profese a politologů zabydleli zpravodajský i publicistický prostor, ba dobývají si jeho stále větší část; někteří mají dokonce nakročeno k tomu, aby se stali celebritami a pustili je do Becher baru i během karlovarského filmového festivalu.

Proč tomu tak je, zčásti napovídá pár slov z rozhovoru ředitelky Parlamentního institutu Jindřišky Syllové s Tomášem Němečkem v sobotních Lidových novinách (29. 6., Právo a justice), podle které: „Po roce 2000 se tato úcta [k ústavě] snížila – ve sněmovně i na Ústavním soudu – a ústava se víc rozpohybovala. Kromě nové generace poslanců a ústavních soudců se objevil ještě třetí faktor: nová velmi sebevědomá generace ústavních právníků.“ Jsou to velmi decentní slova, vzhledem k tomu, čeho se týkají.

Obávám se, že prvotní příčina vzestupu citačního indexu ústavních soudců či minut na obrazovce v případě ústavních právníků tkví zejména ve faktoru prvním – v „nové generaci poslanců“. Laskavá paní ředitelka vynechala osazenstvo horní parlamentní komory, přestože i v Senátu zasedá velmi nová generace zákonodárců. (Ach, ta naše mateřština: proč, k sakru, zákonodárce? Takový lawmaker alespoň sděluje, že zákony tvoří, tenhle nám však jen naznačuje, že na zuby se jeho koni koukat nemáme.)

Nejde přitom jen o „rozpohybovanou“ ústavu a její nedokonalosti, které čas od času záplatujeme či přizpůsobujeme novým podmínkám a situacím, avšak kdykoli dojde řeč na návrh, že by si zasloužila zevrubnější opravu, cuknou naši zákonodárci zpět: ještě nepřišel ten pravý čas. Jde o rozpohybované fungování celého parlamentu, který postupně opustil prvotní princip hledání konsensu a stále víc ho nahrazuje kombinací konfrontace s politickým obchodem, jíž popsal s téměř grossovskou upřímností premiér v demisi Nečas slovy teď pomůžu já tobě, příště ty mně.

Konsensus, shoda, je základem každé smlouvy, a jeho hledání je podstatou parlamentní demokracie; ta se bez tohoto hledání stává pouhým přetlačováním, asi jako když si dva siláci po pěti pivech „dají páku“. Jenže právě konsensus se stal zhruba na přelomu letopočtů na parlamentní půdě sprostým slovem, evidentně sprostším nežli globální „f**k you“, jehož nonverbální podobu čeští poslanci i ministři mají v prostředníčku.

Kdo musel déle pobývat v parlamentním prostředí, nejspíš se už nejednou setkal se situací, v níž hlasy pro a proti ještě nejsou sečteny, ba někdy se ještě nehlasovalo, a už se formuje skupina o buď 41 nebo 17 mužích a ženách, záleží zda na půdě sněmovní či senátní, aby najala advokáta, který připraví podání k Ústavnímu soudu, a tam bylo rozhodnuto. Stalo se pak nedobrým zvykem obviňovat právě Ústavní soud z touhy uzurpovat si postavení třetí a rozhodující parlamentní komory a exprezident s oblibou pozdvihoval obočí až k zátylku, když upozorňoval na stále se zvyšující nebezpečí soudcokracie. Jenže příčina tkví v komorách už existujících, které jsou stále méně schopny dosahovat konsensu v čemkoli, na co sáhnou.
Lkaní o osopování si nepatřičných pravomocí Ústavním soudem je jen licoměrné. Ústavní soud se nedere o možnost být konečným arbitrem, on je k tomu stále častěji vyzýván těmi, kdo nejsou schopni plnit svá zadání, tj. dosahovat konsensů v jednání o zákonech. (Zděšení nad bohorovným vyjadřováním a konáním nového prezidenta pak je jen vedlejším produktem téže neschopnosti dosáhnout konsensu, byť v jeho případě jen nenapravitelný snílek může pochybovat o tom, že Miloš Zeman pod kotel s konfrontační bramboračkou s chutí nepřikládá ty nejvýhřevnější brikety. )

Je velmi dobře, že ústavní právníci, onen třetí faktor, jsou sebevědomí a nezajímají je jednotliví zápasníci v parlamentních či prezidentských rvačkách, nýbrž sám problém. Z tohoto úhlu pohledu je jejich sílící přítomnost ve veřejném prostoru žádoucí. Je však velká škoda, že jsou v něm stále víc stavěni do role jakýchsi politických rosniček. Rosničky nerozhodnou, jaké bude počasí, pouze podle toho, na které příčce žebříčku sedí, se dá odhadnout, jaké by mohlo být. Rozhodně jsou však na pohled zábavnější než přístroj z Alza.cz. Stejně tak ústavní právníci podstatu střetu nerozhodnou, avšak umějí veřejnosti interpretovat, oč vlastně v parlamentních konfrontacích jde, vymezovat prostor, za který jednotliví zápasníci nesmějí, a upozorňovat už v průběhu boje, kdo se snaží kopnout soupeře do moudí. Na rozdíl od Ústavního soudu mohou své soudy vyslovovat bez omezení a především téměř in real time, souběžně s děním. A zejména, jsou vesměs vzdělanější a v problémech více orientovaní, než přímí parlamentní (případně hradní) aktéři, a také mají větší šarm, což v časech politainmentu (Komenský by to možná přeložil politika hrou) není zanedbatelná hodnota.

Zdánlivě okrajovým momentem účinkování ústavních právníků ve veřejném prostoru pak je, že se jich prakticky nikdo nikdy neptá na třetí oblast jejich zájmu, totiž téma lidských práv a svobod. Možná, že v tom mají naši politici jasno, nicméně například poslední události na budějovickém sídlišti Máj přinejmenším naznačují, že to nemusí být tak úplně pravda, ba že to může být docela velký problém.

(Lidové noviny, 3. 7. 2013, úplná verze)