Nad pocitem z výsledku prezidentské volby u mě převažuje hrůza z jejího průběhu, odpověděl hudebník David Eben v pondělní anketě MF Dnes ‚Co říkáte na zvolení Václava Klause?‘ Byla (ta anketa) na samém konci speciální (už druhé povolební) přílohy listu.

Když jsem to četl, vzpomněl jsem si na známou, která v den prezidentské volby byla na návštěvě v jednom z pavilónů Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Jak mi se smíchem vyprávěla, u televize na chodbě tam zahlédla partičku pacientů v pyžamech, kteří sledovali přenos ze Španělského sálu, kde se zrovna poslanci a senátoři v něčem trumfovali. Jeden z nich se náhle otočil k ostatním: „To snad néni možný, to je jak přenos ze cvokhausu!“

A taky jsem si vzpomněl na fotku, kterou jsem si udělal v jeden den volby před Matyášovou branou Pražského hradu, která rovněž napovídá, že průběh prezidentské volby ne všichni považovali za zcela standardní. Nápis na vlajce v pozadí dozajista znáte.



Když už jsem měl jednou tu MF Dnes v ruce, v klidu se začetl do rozhovoru se znovuzvoleným prezidentem, který začíná hned na první straně, netuše, co mě čeká.

Jestli jsem si to správně přeložil, vy tu koalici pro Jana Švejnara berete jako ty, kdo se snažili bojovat proti…, ptá se autor Robert Čásenský.

Proti všemu! Proti všemu, co se tady odehrálo od 17. listopadu 1989. To byl cíl té koalice, která se přejmenovává, ale zůstává. Překvapivé je, že se do ní teď zapojil pan Paroubek, který koneckonců v 90. letech nepatřil mezi nositele aktivit typu „Děkujeme, odejděte“, ale on se k tomu rád v této chvíli přidal. Je to pořád stejné. Argumentace je pořád stejná, nositelé jsou pořád stejní. Jestli někteří vymizeli v politice, tak vlivní mediální komentátoři, ti zůstali pořád stejní, odpovídá prezident.

Bude ten souboj pokračovat dál? ptá se Čásenský.

Vrátí se v další podobě. Jsem naprosto přesvědčen, že různá dějství budou probíhat při různých politických soubojích, což jsou nejčastěji volby.

Pozor! Politické souboje jsou nejčastěji volby. Souboj s těmi lidmi byl částečně o tom, že politické souboje mají probíhat jinak, mimo volby. Protože oni vědí, že volby prohrávají. Oni chtějí, aby to probíhalo mimo volby, na ulici, někde před Temelínem. Příští prezidentská volba bude zase o tomtéž. Otázkou je, kdo převezme tu mou štafetu, odpovídá prezident.

(Omlouvám se za tak extenzívní citaci, nerad bych ale byl osočen, že vytrhávám jednotlivé věty z kontextu.)

Vyděsil jsem se: opravdu si Václav Klaus myslí to, co říká? Že – bráno podle abecedy - lidé od Bursíka po Zlatušku se snaží bojovat proti všemu, co se tady odehrálo od 17. listopadu 1989? Co tomu řeknou pacienti v Bohnicích, až se to dočtou?

Leč vážněji: Timothy Garton Ash nedávno v jednom sloupku v The Guardianu použil termín „illiberal electroracy“ (řekněme nelibozvučně po česku „neliberální volbokracie“, utvořeno podle vzoru soudcokracie) jako protiklad Zakariova konceptu liberální demokracie. Konkrétně měl Ash na mysli Putinovo Rusko, nicméně poselství pojmu je (opět v zakariovském duchu) podstatně širší. Svoboda, o níž je Václav Klaus ochoten mluvit i 60 hodin denně, není vymezována, vybojovávána, zaručována, omezována pouhým mechanismem voleb. Je produktem či výdobytkem nejen voleb, ale především prostředí liberální demokracie, které má hodně daleko k postoji „kdo nejde s námi, jde pro nám,“ jehož parafrází odpověď Václava Klause na otázku Roberta Čásenského je. Liberální demokracie jen formálně zvládnutým volebním procesem zdaleka nekončí, bohudík; naopak jím teprve začíná.

Když jsem dočetl, zapípal telefon, příteli někdo v noci naboural auto a ujel, aniž tam nechal alespoň vizitku. Podělil jsem se s ním o dojmy z četby i z volby, aby si nemyslel, že jen on sám má trable a zeptal jsem se, kdo asi myslí, že by mohl tu štafetu převzít.

„Já se ti divím, že si s tím lámeš hlavu,“ řekl mi, „vždyť ten člověk na tvůj život nebude mít o nic větší vliv než průmyslový rozvoj na globální oteplování. Dovedeš si představit, kolik mě bude stát ta oprava?“