Proč neposílat další vojáky do Afghánistánu
Vláda Mirka Topolánka slíbila našim spojencům, že ČR zvýší počty českých vojáků v zahraničních misích. Zapomněla si ale dopředu zjistit, zda s tím bude souhlasit také opozice.
V době, kdy někteří vládní poslanci vypověděli poslušnost a kabinet potřebuje podporu poslanců opozičních, to považuji za neuvážený krok, který může poškodit pověst ČR. Svůj postoj k této věci ČSSD už deklarovala – zvažuje, že tentokrát nepodpoří navýšení vojenských jednotek ani jeden její zástupce. Důvodů, a to podstatných, je hned několik.
Dosud nám ministryně obrany nebyla schopná předložit ucelenou koncepci naší účasti v zahraničních misích. Vyhýbá se interpelacím i pravidelným zasedáním výboru pro obranu. Místo jasné vize uplatňuje tzv. salámovou metodu – žádá o další vojáky postupně. Přitom o jejich konečném počtu by mělo mít ministerstvo jasnou představu od samého začátku. Nikdo nehodnotí efektivitu těchto akcí. Nevíme, kdy účast v misích skončí. Neznáme výsledky, ke kterým bychom měli dojít.
Scénář vlády je v poslední době stejný – nejdříve přislíbí spojencům vyšší účast, pak hledá podporu v parlamentu a ochotné vojáky. A teprve až jsou vysláni na příslušnou misi, začne pro ně zajišťovat příslušné vybavení, a riskuje tak zbytečně jejich zdraví a životy.
ČSSD přivedla zemi do NATO a Evropské unie a je si vědoma závazků vůči spojencům. Ty ale můžeme plnit v případě, že na to máme.
Finanční i personální možnosti naší země jsou však už v tuto chvíli na hranici jejich možností. Česká republika se řadí mezi menší státy a jako taková nemá tolik elitně vycvičených vojáků, aby dokázala v Afghánistánu udržovat dlouhodobě vládou přislíbených 745 vojáků.
Navíc ochota lidí vracet se znovu a znovu do této oblasti logicky klesá. Podmínky ve válečných zónách jsou tak fyzicky a psychicky náročné, že nemůžeme do těchto oblastí posílat nepřipravené a nedostatečně vycvičené vojáky.
Na zahraniční mise chce vláda v příštím roce vyčlenit o půl miliardy korun více než letos, celkem 2,4 mld. Kč. Na druhou stranu šetří, kde může – např. na příspěvcích na školní mléko, chybějí peníze na opravu silnic a dálnic, nejsou peníze pro hasiče, zemědělce, důchodce ani rodiče s dětmi atd.
Česká republika by měla znát své možnosti a stanovit si své priority – jednu misi hlavní a jednu vedlejší. Omezily by se tak nároky na logistiku i přípravu jednotek. Situace je přesně opačná. Vláda chce v roce 2009 mít 1386 vojáků v Čadu, Iráku, Kosovu, Afghánistánu, pobaltských státech a Sinajském poloostrově.
V Afghánistánu zatím žádná z velmocí neuspěla. Je otázkou, zda není tato mise pro NATO vojensky úplně ztracená. Jedno ale víme už dnes. Ekonomicky, politicky i vojensky nás bude vázat léta. A jak moc, to bude záležet na dnešních rozhodnutích.
V době, kdy někteří vládní poslanci vypověděli poslušnost a kabinet potřebuje podporu poslanců opozičních, to považuji za neuvážený krok, který může poškodit pověst ČR. Svůj postoj k této věci ČSSD už deklarovala – zvažuje, že tentokrát nepodpoří navýšení vojenských jednotek ani jeden její zástupce. Důvodů, a to podstatných, je hned několik.
Dosud nám ministryně obrany nebyla schopná předložit ucelenou koncepci naší účasti v zahraničních misích. Vyhýbá se interpelacím i pravidelným zasedáním výboru pro obranu. Místo jasné vize uplatňuje tzv. salámovou metodu – žádá o další vojáky postupně. Přitom o jejich konečném počtu by mělo mít ministerstvo jasnou představu od samého začátku. Nikdo nehodnotí efektivitu těchto akcí. Nevíme, kdy účast v misích skončí. Neznáme výsledky, ke kterým bychom měli dojít.
Scénář vlády je v poslední době stejný – nejdříve přislíbí spojencům vyšší účast, pak hledá podporu v parlamentu a ochotné vojáky. A teprve až jsou vysláni na příslušnou misi, začne pro ně zajišťovat příslušné vybavení, a riskuje tak zbytečně jejich zdraví a životy.
ČSSD přivedla zemi do NATO a Evropské unie a je si vědoma závazků vůči spojencům. Ty ale můžeme plnit v případě, že na to máme.
Finanční i personální možnosti naší země jsou však už v tuto chvíli na hranici jejich možností. Česká republika se řadí mezi menší státy a jako taková nemá tolik elitně vycvičených vojáků, aby dokázala v Afghánistánu udržovat dlouhodobě vládou přislíbených 745 vojáků.
Navíc ochota lidí vracet se znovu a znovu do této oblasti logicky klesá. Podmínky ve válečných zónách jsou tak fyzicky a psychicky náročné, že nemůžeme do těchto oblastí posílat nepřipravené a nedostatečně vycvičené vojáky.
Na zahraniční mise chce vláda v příštím roce vyčlenit o půl miliardy korun více než letos, celkem 2,4 mld. Kč. Na druhou stranu šetří, kde může – např. na příspěvcích na školní mléko, chybějí peníze na opravu silnic a dálnic, nejsou peníze pro hasiče, zemědělce, důchodce ani rodiče s dětmi atd.
Česká republika by měla znát své možnosti a stanovit si své priority – jednu misi hlavní a jednu vedlejší. Omezily by se tak nároky na logistiku i přípravu jednotek. Situace je přesně opačná. Vláda chce v roce 2009 mít 1386 vojáků v Čadu, Iráku, Kosovu, Afghánistánu, pobaltských státech a Sinajském poloostrově.
V Afghánistánu zatím žádná z velmocí neuspěla. Je otázkou, zda není tato mise pro NATO vojensky úplně ztracená. Jedno ale víme už dnes. Ekonomicky, politicky i vojensky nás bude vázat léta. A jak moc, to bude záležet na dnešních rozhodnutích.