Nyní není teď, tak jako aktuální není současné

Jeden z fragmentů naší vizuální scény, jenž je spjat s názory radikální mladé levice se sám považuje (pasuje) za předvoj aktuálního umění. Rád tak zvýrazňuje především srozumitelnost v umění, s kterou by propojoval svůj vliv na většinovou společnost. Snaží se tak formálně i obsahově mluvit jménem většiny, tedy pravděpodobně nejvíce jménem lidu, pracujících (jak se lze občas dočíst ve spřízněných periodikách), a neguje individualitu jednotlivce, kterého považuje za prefabrikovaného egoistu v postkapitalistické epoše. Chce tak jednoznačnou rehabilitaci umění, jako reálně humanistického, společenského a odpovědného. Pro výše zmíněnou oblast našeho umění, je tak asi zajímavé vytvářet nového člověka v duchu nových vizí budoucnosti. Tedy zřejmě většinového člověka, který by chápal svou sdílenou pospolitost na poli politiky, umění, filosofie a sociologie, a byl by schopen tuto sdílenou zkušenost přetavovat do nesobeckých a umělecky pochopitelných, nekomplikovaných vizí, kterými se bude celá nová společnost inspirovat. Utopie? Šance? Výzva? No, zkusme to dnes jednoduše a tudíž pochopitelně převést do naší současné politické reality, kterou by tak rádi mnozí ovlivňovali a za kterou vlastně mluví či by chtěli mluvit. Co tedy preferuje naše většinová veřejnost, čemu je ochotna porozumět, přijmout a co je pro ni už nesnesitelné, nesrozumitelné, a co je pro ni adekvátní? Ano, je to především jednoduchost formy i obsahu a její srozumitelnost. Nehledá ve složitosti svého bytí, příčí se jí jakákoliv snaha pochopit samu sebe. Vnímá se spíše jako dočasná entita, která si potřebuje především svůj krátký život užít. Najít si, po stále špatně honorované práci, aspoň svou porci zábavy, nebo jen sumu bezproblémového klidu. Do ničeho se tak zbytečně aktivně neplést. Zabezpečit své nejbližší a doufat, že veškerá nebezpečí prostě sama od sebe pominou, a nebo se vyřádí o kus dál na jiných. Nepřijímat jiné kulturní zkušenosti a potlačovat strach jistotou vlastního i vnějšího uzavření. Domnívat se, že její úspěšné politické dominanty vědí, co činí, a chtějí především jejich dobro a zaženou vždy nepřítele od vlastních, nejlépe uzavřených hranic. Za tyto většinové lidi se naše progresivní umělecká scéna staví, když chce hovořit srozumitelně jejich jazykem a ne jazykem nesrozumitelných, prázdných forem a obsahů. Těmto lidem, této společnosti tak mnozí z těchto umělců, teoretiku, filosofů apod. nadbíhají se svou dávkou srozumitelné, tedy sdělné, často lidové zábavy. Za tyto většinové lidi bojují proti různým formám postkapitalismu. Tedy paradoxně za to, s čím by naopak většinový člověk naopak rád a rychle splynul a plně využíval, s čím by se konečně rád i existenčně identifikoval a co mu je, bylo a bude – z jeho pohledu – upíráno. Chce být aspoň trochu bohatý, když už ne všichni mohou být úspěšní, slavní apod. Chce být však prolnut se svými idoly, se svými úspěšnými vůdci, chce věřit i v jednotu krve a půdy. Čemu se pak mnozí z výše uvedených intelektuálních sfér po volbách diví na různých fórech a sociálních sítí, že nevolí takové politické uskupení, které chce větší míru společenské introspekce, naléhavější kvalitu života, rovnost pohlaví. Které je náročnější na způsoby vzdělání a schopnosti kulturních přesahů. Které nenabízí jednoduchá řešení, ale naopak vyžaduje silnější schopnost empatie a porozumění. Které hlasitě nenabízí snadno uchopitelná hesla, ale například kritéria pro vzájemnou schopnost individuálního rozmachu (neplést s ekonomickým termínem růstu). Ano, je to zcela prostý a tragikomický paradox, když jedna intelektuální elita hledá (vytváří) většinového, uvědomělého člověka, proti druhým intelektuálním elitám, čehož snadno pak využívá libidinózní autokracie. Praha, 21. 10. 2017