Kdo je tady ředitelem

Ne všichni kupují tištěné LN (z různých důvodů). Většina tištěných médií u nás však zároveň už dávno nedává prostor pro kulturní názory (z různých důvodů) a ti co ho v menšině dávají, si drží pouze svůj úzký přátelský, spřízněný okruh... Dne 10.9.2019 mi LN daly možnost a pro výše zmíněné, jej uvádím i v této elekronické podobě: Kdo je tady ředitel !!!

Platforma nejen pro výběrové řízení a nejen pro instituce 21. století, tentokrát pro pražskou Národní galerii

Rád bych seriózně, bez emocionálních spekulací a také bez sbírání podpůrných petičních podpisů vyjádřil osobní pohled na připravované výběrové řízení pro NGP.

Ministerstvo kultury by mělo ustanovit tzv. garanční radu, po vzoru Národního divadla, která by se skládala maximálně ze sedmi až devíti členů a byla by poradním orgánem ministra se zodpovědností definovanou nově ve statutu NGP. V Radě by zasedali respektované osobnosti z uměleckého a kulturního světa, jakož i zástupci širší veřejnosti. Rada se zároveň musí stát výběrovou komisí, která bude vybírat a navrhovat kandidáta na pozici generálního ředitele/ředitelky NGP. Výběrové řízení lze tak otevřít až tehdy, když bude tato výběrová komise, potažmo výše zmíněná garanční rada, jmenovitě sestavená a její členové zveřejněni. Důvody pro to, aby garanční rada byla totožná s výběrovou komisi, jsou zcela zásadní: jenom tehdy budou mít totiž její členové spoluzodpovědnost za personální návrhy, které budou předkládat ministrovi. Ten by se měl zavázat k tomu, že bude návrhy výběrové komise, resp. garanční rady, brát vážně a na jejich základě rozhodne o jmenování ředitele/ředitelky.
Současná praxe výběrových řízení obecně není vůbec ideální, jde víceméně o alibistické, mnohdy prolobované a tudíž ryze formální kroky zadavatelů, čemuž odpovídají také jejich výsledky. Rozhodování v takto podstatných záležitostech tak bývá povětšinou náhodné, anebo ještě hůře účelové, bez toho, že by aktéři rozhodovacího procesu nesli jakoukoliv zodpovědnost vůči instituci, jejíhož ředitele hledají.
Před zahájením hledání ředitelky či ředitele je ale zároveň zásadně důležité, aby byla mezi zadavatelem a touto Radou vydiskutována očekávání veřejnosti, tzn. ony základní parametry veřejné služby, kterou má v současných podmínkách světa umění NGP plnit. A pokud se tyto základní věci vyjasní a veřejnost, resp. její volení zástupci, se sjednotí na prioritních bodech, pak teprve lze zahájit výběrové řízení.
Zásadně bych ale plédoval pro řízení neveřejné (to však v žádném případě neznamená netransparentní, což se v našem prostředí často z důvodů absence informací zaměňuje!). V praxi to znamená, že garanční rada, tzn. výběrová komise, aktivně na základě jasných a obhajitelných kritérií vyhledává a oslovuje kandidáty v neveřejném režimu, což je zcela běžný způsob výběru uchazečů o takto významné pozice, který nota bene zajišťuje mnohem kvalitnější výsledek. Prakticky se tak eliminuje blamáž, která zpravidla nastává u (zdánlivě) veřejného řízení s daným termínem přihlášek a tím i nevyhnutelnými situacemi, kdy se např. nikdo nepřihlásí, nebo se nepřihlásí nikdo relevantní apod.

Podstatným úkolem garanční rady ve spolupráci s ministerstvem kultury pak samozřejmě musí být promyšlení a zajištění možnosti personálního posílení řízení NGP, třeba tím, že by v konzultaci s garanční radou byla řešena i druhá podstatná funkce v NGP, totiž pozice výkonného, provozně-ekonomického ředitele. Možná by bylo příliš odvážné navrhovat v našem prostředí dostatečně nevyzkoušený model „dvojí hlavy“, tzn. že vedle tohoto výkonného ředitele by byla pozice ředitele uměleckého, nebo-li programového. Samozřejmostí by muselo být vytyčení jasných pravomocí a zodpovědností. Za zvážení to ale podle mého rozhodně stojí, zvláště v situaci, kdy NGP čekají obrovské investice v řádech miliard korun (nový centrální depozitář a hlavně podstatná transformace Veletržního paláce). Mimochodem k tomuto modelu řízení se po letech vrátili např. v Metropolitním muzeu v New Yorku a docela dobře funguje i v Centre Pompidou, pokud je mi známo.
Podstatným předpokladem realizovatelnosti této vize ovšem je přesvědčit a získat pro projekt NGP erudované a zkušené odborníky s mezinárodními referencemi, což jistě nelze v podmínkách tarifních platů. Pro top management NGP, podobně jako i dalších vlajkových lodí české kultury, je pak nezbytné zprůchodnit možnost smluvních platů a dostat se na úroveň obvyklou ve státem zřizovaných institucích mimo rezort kultury, kde vrcholoví manažeři pobírají platy na úrovni 200.000,-Kč a více. Jinak totiž nebude možné sehnat ani profesionálního výkonného ředitele ani kvalitního programového ředitele s tolik potřebnými internacionálními zkušenostmi a kontakty.

Zapotřebí je vrátit se i k institucionální struktuře NGP a jednoznačně odmítnout dle mého mínění osobními ambicemi motivovanou snahu o jakési rozdělení NGP na moderní a současné umění a na klasické, staré umění. Tento krok by zcela určitě, během krátké doby, vedl k politováníhodné marginalizaci instituce na domácí a hlavně na mezinárodní scéně a vedl by tak nepochybně k faktickému zániku Národní galerie. Silný, pozitivně sebevědomý a fundovaný generální ředitel či ředitelka musí přece umět zvládat instituci, která sama o sobě není tak rozsáhlá ve srovnání např. se sousedními uměleckými sbírkami v Drážďanech nebo v Berlíně a současně i motivovat sbírkové ředitele, kurátory a další zaměstnance. Přece nenecháme naší nejvýznamnější uměleckou instituci oslabit jenom proto, že dnes pro její řízení nemáme vhodné kandidáty s celkovou vizí budoucího rozvoje, odpovídající erudicí a tak nezbytnou energií.

Pro zefektivnění fungování a umožnění dynamičtějšího rozvoje a to nejen NGP je pak nezbytné, aby garanční rada jakož i kulturymilovná veřejnost přesvědčila ministra kultury o tom, že je nevyhnutelné, aby se aktivně zasadil o urychlené přijetí zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře, jehož uvedení v život je mimochodem v programu stávající vlády. Po jeho schválení by NGP, stejně jako další instituce, které by k němu přistoupily, získaly institut správních rad, následně vytvořené na půdorysu dosavadních garančních rad, které by jako jediné měly statutární zodpovědnost za jmenování a odvolávaní ředitelů. Tento krok je esenciální pro to, abychom se nadále vyhnuli podobným excesům, jakým bylo velikonoční rošambó v NGP předchozího ministra. Kulturní instituce potřebují odpolitizovat, tj. přerušit přímou a úzkou vazbu jejich ředitelů na politickou reprezentaci, potřebují, aby se jejich ředitelé nestávaly loutkami v rukou náladových politiků, jejichž osobní motivace někdy nemusejí být zrovna v souladu s artikulovaným veřejným zájmem.