Dvojí metr a není to s dovolením o covidu, i když o virech vlastně trochu ano

Dá se i dnes v rozkvetlé covidové době psát či polemizovat o provozu zamlčeného provozu umění?
Pokusím se o to. Se zájmem jsem si pozorně přečetl glosu i mnou respektované spisovatelky Kateřiny Tučkové pod názvem „Dvojí metr v umění“ v Salonu Práva (22. 10. 2020), ve které píše o problematické roli žen v umění. Tedy o tématu, jež nejen na naší kulturní scéně rezonuje mnoho let. Nemá tedy příliš smysl v širším „záběru“ polemizovat s obsahem jejího, jistě dobře míněného, textu. Neboť ačkoliv akcelerace postavení žen nejen v umění je zcela oprávněným tématem, nelze je pohodlně, tudíž černobíle, prvoplánově ilustrovat. Toho se, dle mého, Kateřina T. bohužel dopouští. Jistě neměla dost prostoru, přesto si mohla odpustit unáhlené zevšeobecňování a zjistit si dnes už poměrně snadno doložitelná fakta či situace. Mohu to tedy doložit i z vlastní dlouholeté pedagogické praxe na třech vysokých uměleckých školách sám.
Jako pedagog jsem měl totiž za svou kariéru mnohem více studentek než studentů, a to z celého světa. Jistě je to dáno i zájmem o toto studium, které se za posledních cca 15 let zásadně proměnilo ve větším zájmu žen než mužů, což je snadno statisticky doložitelné. Nikdy jsem tak neviděl, že by tyto studentky musely vynaložit více energie, o čemž se K. Tučková sugestivně zmiňuje, než jejich máločetní muži kolegové a rovnou raději říkám, že mnohé mé studentky už v době svých studií měly rodiny, mnohé samozřejmě i po skončení studia. a jsou stále viditelné na naší výtvarné scéně. Ale nemohu popřít, i když s mnohem menší razancí, než jak to dramaticky zmiňuje K. Tučková, že se z mých studentek z provozu umění taky mnoho vytratilo, ovšem asi tak stejně jako se pak vytratilo i studentů.
Podstatné kvalitativní prosazování žen v umění i mimo školy je už přece také zřejmé a zcela legitimní. Neboť je bezvýhradně zásadní, že kdo má skutečně talent, tam genderové, politické, ideologické či věkové měřítko není kritériem. Je mi tedy v tomto kontextu zcela lhostejné, o jakou bytost jakého pohlaví se jedná, a to ve všech svých odstínech. Ostatně například samotné ženy, které se nespoléhají či se alibisticky neskrývají za tendenčně vnější politicko-ideologická kritéria a jsou talentované, tak nutně samy odmítají být klasifikované skrze tyto konstrukce, neboť je jednak ponižují a diskriminuji, a zároveň i vyčleňují.
Kateřina Tučková také aktuálně zmiňuje zvolení nové ředitelky NG Aliciji Knast a používá tuto její volbu k demonstraci bourání stereotypů (asi myšleno zastoupení mužů v provozu umění) a nastavování měřítek, která by v umění podpořila co největší diverzitu. Hmm… jasně, proč ne, i proto si dovolím na závěr pro porovnání doložit seznam našich státních a městských uměleckých institucí a jejich vedoucích pracovníků a pracovnic. Podotýkám, že je to seznam, jenž je v našem prostředí dlouhodobý a zároveň ještě nezahrnuje novou ředitelku NG, a je z doby před konkursem do Národní galerie Prahy.
Národní galerie Praha: 5 mužů a 24 žen; GHMP: 7 žen; Galerie výtvarného uměn: 3 ženy a 2 muži; Galerie výtvarného umění v Ostravě: 3 ženy a 2 muži; Moravská galerie Brno: 4 muži a 1 žena; Dům Uměni města Brna: 5 žen; Galerie města Pardubic: 2 ženy; Východočeská galerie Pardubice: 6 žen a 1 muž; Galerie moderního uměni Hradec Králové: 3 ženy a 1 muž; Alšova jihočeská galerie: 3 ženy a 2 muži; Galerie moderního uměni v Roudnici nad Labem: 1 muž a 4 ženy; Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích: 3 ženy a 1 muž; Západočeská galerie Plzeň: 5 žen a 3 muži; Galerie města Plzně: 2 ženy; Oblastní galerie Vysočiny Jihlava: 1 muž a 4 ženy; Oblastní galerie Liberec: 1 muž a 7 žen; Galerie výtvarného umění,Cheb: 2 muži.
Celkem tedy mužů 26 a ženy 83.

P.S. Na doplnění lze pro jistotu doložit fakta i z privátní galerijní sféry. Z osmi prestižních a dlouhodobě programově kvalitně vyprofilovaných galerií jich u nás pět vedou ženy, tak jako ostatně i mnohé galerie mimo naše území, jako i dvě konkrétní galerie zahraniční, se kterými rád a dlouho aktivně spolupracuji.