Včera, v první dny nového roku, jsem zachytil na socialních sítích, rozhovor spisovatele Davida Zábranského v Parlamentních listech, viz: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/David-Zabransky-pro-PL-Prazske-kavarne-se-v-Cesku-proste-nelibi-v-tom-to-vezi-518303
Davida Zábranského respektuji a tak jsem se připojil na FB do diskuse, snad i příznačně v "předvečer" prezidentských voleb:

Dobrý večer, Davide, nejdříve jsem Vám chtěl napsat přes náš soukromý chat, ale nakonec se rozhodl takto, snad to nevadí i se svou délkou: pro jistotu hned na úvod potvrzuji, že nejsem příslušníkem oné Kavárny, kam řadí například Vít Máslo mj. Davida Černého. Pokud však budu chápat Kavárnu, jako Zemanův metaforický symbol nejen pražského intelektuála, pak ano, jsem nutně v této kategorii. Tedy jsem intelektuál tíhnoucí k abstraktním ideám, které nejsou přímo aplikovatelné, neboť se z nich přímo netvoří chleba a voda, pogromy a genocidy, nebo se jen účelově neprodávají jako trvalé ideje na svobodném politickém trhu. Jsem tak občas sebou i občas okolím frustrován a nestydím se za to. Jsem si však jistý, že do této „Kavárny“ nezbytně patříte i Vy, Vít Máslo, Tatiana Evans (abych s dovolením „použil“ facebookové diskutéry) a mnozí další zajímaví lidé, které znám buď osobní, nebo i přes sociální sítě. Ale v kontextu diskuse tam jistě patří i Zeman, Klaus atd., což se asi možná blbě poslouchá, natož vyslovuje. Myslím, že jste se ale nemusel nechat zahnat do kouta Parlamentními listy (asi vždy záleží na osobní zkušenosti s tímto prostorem, pokud jsem já měl možnost se s ním v minulosti potkat, tak to vždy bylo tristní, laciné, urážlivé, napadající, lživé). Což bohužel různě arogantní, nenávistné onálepkování sobě si protichůdných komunikačních bublin na sociálních sítích dělá podobně. Nejde však prioritně o pohrdání intelektuálů prostým, dělným či jakým lidem, jde však zcela jistě o naše vzájemné neporozumění, a to již od nepaměti. Logicky v tom není žádné fatální mysterium, ani snaha o jakýkoliv druh ponižování apod. Toto naše neporozumění, je dle mého mínění naopak zásadně a vzájemně motivační a zdrojem energie. Má v sobě sílu rozporu, a to je přece úžasné a zároveň i nebezpečné. Proč? Neboť většinovou společnost jsem si přeložil také jako společnost masové kultury, o níž se chceme domnívat, že je vzhledem ke své bezbřehosti založena liberálně, ale která ve skutečnosti velmi přesně vymezuje meze přípustnosti a brání se všem možnostem nejvyšších výhod z oblasti experimentu. Jsem tak přesvědčen, že s komunikací souvisí vždy také „šum“, „neporozumění“ a „iritace“, s nimiž je každé sdělení potenciálně spojeno. Problém, který naznačujete, je však asi i jinde. Je to boj různých skupin intelektuálů (vždy na stupnici jejich momentální moci) o to, kdo tuto sumu spoluobčanů dokáže dostat na své argumentační pole a postupně je pak, jako občany, proměňovat ve funkcionáře, jež činí zlo bez zlého úmyslu. Nebo pěstovat komunity iracionálního fanatismu. Proto například Klaus vždy hovořil (v době svého vládnutí) a zaštiťoval se onou šedou zónou většinové populace, bez které by, dle jeho slov, například nebyl listopad 1989. jistě bez plných náměstí, by plošně komunistická moc nekapitulovala s takovou spektakulární vehemencí. Nikdo (a to nebyly žádné svolávací sociální sítě a mobily) by však z této většiny obyvatel českých, moravských měst i vísek na tato náměstí nikdy sám od sebe nešel. Byli to, jak známo, tehdejší jednotlivci, z tehdejších „kaváren“ (intelektuální elity, ostatně jako vždy a všude, včetně tehdejšího občana Zemana), kteří občas osobním politickým příkladem strhli laviny. Žádný moudrý obecný lid, žádný zdravě lidově intuitivní venkov, žádný selsky rozum. Ono pohrdání je totiž, pokud se na něj přistoupí, oboustranné. Nezastávám se tak ani jedné strany. Kdo se pohrdání zastává, ten chce moc a vládnout. Kdo před sebe s pokřikem tlačí tzv. lid a křičí, že ví, co lid potřebuje, a proto ví, co je jediné správné, chce to samé. Kdo však pochybuje (a zejména o sobě), je na správné cestě porozumět lépe onomu vzájemnému neporozumění. neboť neporozumění není negativní hodnota. Jen je ji zatěžko umět přijmout, chybí jí jistota jediné vtělené autentické pravdy. Naštěstí. Žiji v Čechách a neměl jsem nikdy odvahu napořád odejít (i z různých emotivních důvodů, což by se jistě zvenku dalo klidně kvalifikovat jako má alibistická výmluva, a možná že ano, a možná ne), a v mém věku jsem poznal, zejména v mé profesi, že tu vzniká i docela akceptovatelná poloha umění, která ma svůj širší smysl. Ale právě proto je zavazující byt uvnitř Čech k sobě vice a třeba i nelítostně kriticky, což není laciné flagelánství. Avšak pokaždé, když vyjedu za jakákoliv naše humna (východ či západ, jih či sever) a mám tu možnost, tak tyto, třeba i ojedinělé přednosti rád sděluji, zejména těm, kteří námi, skrze svou nevědomost, pohrdají (stále není málo těch, co si rádi myslí, speciálně na civilizovaném Západě, že tu žijí lvi). Není to však plakativní hrdost za národ, národ mi nepatří a já nechci patřit národu, je to jen prostý pocit sdílené sounáležitosti, bez nátěru vulgární nacionality.
Davide, věřím, že jsem částečně snad (?) pochopil jistý druh Vaší zoufalosti, která z rozhovoru pomalu vytéká…