SEFO není nadávka…

Pokusím se čtenářům trochu přiblížit jedno rozhodování. Ne, nepůjde dnes o politické strany, nepůjde ani o dobové veřejné pseudoikony Babiše, Duku, Zemana, Krnáčovou, Parlament, Senát nebo o skandály, jak se většinou na blozích Aktuálně.cz, stále a nezbytně píše. Jistě nepůjde ani o holý život. Je však ukázkovou ilustrací, jak moc se zdejší moc rozhodování stále opírá o nekompetentnost, nevzdělanost a jistý druh samozvanosti. Pojďme tedy prosím spolu, aspoň na chvíli, do Olomouce, jistě příjemného moravského a nejen univerzitního města.

Ostatně i já tam mnoho desítek let mám část své rodiny, přátele i známé, nejsa však Moravák, pardon. Věřím však, že člověk nemusí být přímo občanem konkrétního místa, vesnice, města, metropole, aby se mohl k něčemu citově vztáhnout, aniž by musel mít touhu něco vlastnit. Jsem totiž přesvědčen, že nikomu z nás to tu majetnicky nepatří, tedy nejsme majiteli našich vesnic, měst, metropolí, ba ani země, na které tato sídla stojí a pulsují. Nevlastníme v tomto smyslu ani vlastní půdu či domy, ale nevlastní je ani ti, co delegujeme v demokratických volbách do pozic moci v magistrátech, ministerstvech, vlády či v úřadě prezidenta. Ti, co si to mylně vykládají například i jako národ, na to mají své útrpné mínění, avšak jen do své smrti, pak se jejich prach v čase rozptýlí do věčného zapomenutí. Země – nezemě, domov – nedomov, národ – nenárod. Ano, to je naše dočasné bytí a jelikož nejsem ani buddhista, tak ani reinkarnace (které nikterak nepopírám) nějak nejsem doposud schopen sdílet. Přeji však všem, kteří v ně věří, transformace do všech možných a hlavně tedy zasloužených podob a forem.

Pojďme však už k věci, tedy do města Olomouc (cituji Wikipedii): „Olomouc (rod ženský, v místním úzu i mužský; hanácky Olomóc nebo Holomóc; německy Olmütz; polsky Ołomuniec; maďarsky Alamóc, latinsky Olomucium) je statutární a univerzitní město v České republice, centrum Olomouckého kraje, metropole Hané a historická metropole celé Moravy.“ Mimochodem už i etymologie jména Olomouc má své různé zastánce, od Čingischána až po různé slovanské výklady. Nasedneme na tramvaj u vlakového nádraží (parkování je všude obtížné), jeho budovu teď necháme stranou i s jejím sgrafitem v duchu socialistického realismu, i když jestlipak to zajímá někoho z Olomoučanů? Nebo si jen prostě tak nějak automaticky zvykáme na to, co od malička vidíme a v čem vyrůstáme, co už považujeme za jakousi danost, přirozenost a samozřejmost, a tím i neměnnost. Každé změny se pak zřetelně bojíme a považujeme ji za „svatokrádež“, nesprávnost, ohrožení, lež.

Nic však není v naších životech a prostředích samozřejmé, pro jednou dané. Stačí jen vážněji onemocnět nebo zestárnout, nebo prostě taky zmoudřet, abychom na sobě zjistili svou dočasnost. Města jsou na tom podobně, jen s delší časovou linkou. Města jsou rovněž organismy. Kámen, beton, kov, sklo nebo dřevo je jen zdánlivě konzervují do jistot neproměnlivosti. Není tomu tak a naštěstí nikdy a nikde nebylo, teď samozřejmě nemám na mysli šílené ničení válkami! Město je tělo, jako je to naše. Má své racionální funkce, má svůj účel, své vylučovací schopnosti, své emoce, svou vůni i pot, své touhy i svou sebedestrukci, je vražedné i milostivé, má své potence i slabosti, své výzvy, ambice i své malosti, svůj hlas, své zamlčování, ale i své rakovinné zhoubné viry… Tramvaj 2, 3, 4, zastaví a lze tedy vystoupit na Náměstí Republiky, v blízkosti dvou centrálních náměstí (Horní i Dolní), o kterých dnes není řeč, ač by také mohla (stromy, lampy, orloj, pomníky atd.). Stojíme tedy před Muzeem umění, Divadlem hudby a s kostelem Panny Marie Sněžné a s hlavní poštou za zády. Čili jsme v podstatě v centru města. Koukáme tudíž, i jako zdejší obyvatelstvo, do padesátileté proluky, do padesát let prázdného místa. Celá proluka včetně samostatné příjezdové komunikace již dnes patří Muzeu umění a zde se má postavit SEFO.

Co je to vlastně SEFO, o kterém je i má hlavní úvaha, byť s trochu delším, možná pro někoho nudným úvodem? SEFO – rozuměj Středoevropské fórum, je u nás zcela jedinečný projekt pro mapování vývoje výtvarného umění, a jeho tendencí ve střední Evropě, konkrétně Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, ale i Rakouska a částečně Německa. Jeho závazné memorandum bylo podepsáno se zastupci města Olomouce s ministry kultury zmíněných zemí v roce 2008.

Projekt Muzea umění je to vskutku ambiciózní, a i ve své realizaci náročný, a tak byl po právu v roce 2017 oceněn prestižní Mezinárodní cenou Visegradu. Jinými slovy, je již v současnosti ve svém běhu, kdy se od umělců z těchto regionů pořizují obrazy, točí se s nimi dokumenty, rovněž v návaznosti i na CEAD – databázi poválečného středoevropského umění. Nic však nikdy tak ideální, jak by mohlo být. Vzhledem k nemožnosti vypsat v roce 2009 regulérní architektonickou soutěž, neboť tehdejší architektonická komora měla nezřízeně vysoké finanční požadavky pro vypsání soutěže, které Muzeum umění v Olomouci nemohlo bohužel splnit. Jen pro ilustraci, každý z účastníků, který by se soutěže zúčastnil a aniž by vyhrál, měl obdržet milionovou odměnu. Absurdní a navíc v rozporu se zákonem!

Muzeum tak bylo nuceno zvolit, po dohodě s právním oddělením ministerstva kultury, odlišný, avšak stále ještě legitimní postup. Oslovilo studio architekta Jana Šepka. Novou budovu SEFA tak vyprojektovalo toto studio, které již pro Olomouc v minulosti úspěšně pracovalo (mj. Arcidiecézní muzeum). Přímé oslovení architekta není ve světě nic neobvyklého, například investor takto přímo oslovil slavného architekta Franka Lloyda Wrighta na realizace Guggeinhamova muzea v New Yorku. V jisté chvíli se však v Olomouci ukázalo, že chybí finance na realizaci. Asi tak před rokem (2017) se však peníze, které schvaluje stát a jde zatím o 45 miliónů, zdály být snad již reálné… Návrh, který plně respektuje i nelehké podmínky památkářů, však vzbudil už před lety v části olomoucké veřejnosti rozporuplné emoce. Bohužel však pouze na banální (ne)argumentační úrovni líbí–nelíbí. Nutně, neboť každá nezvyklost se u nás přeci trestá. Trestá se nevědomostí a unáhlenými, nekompetentními soudy, křikem, zlobou, záští a hloupostí pramenícími z nevzdělanosti. Ano nekřičet, nenadávat, nezostuzovat, ne nenávidět, ale vstřícně nacházet, pokusit respektovat i to čemu nemusím hned porozumět. A to i přesto, že tomu nemusím vždy rozumět, mohou mít věci svůj podstatný význam. Což by mělo vést i ke vzájemnému sdílení, či nadhledu k situacím, které se zdají být jiné, třeba i z počátku nesrozumitelné a ke kterým je nezbytné hledat vztah. Libí, nelíbí prostě nestačí.

Nevěřím (i když taky vím), že náš život, naše zkušenostně esteticky vkusové soudy se řídí touto zjednodušenou až vulgární pojmovou formou. Je však zároveň úžasné, když i po rychlém odsudku, jsou lidé, jedinci schopni v sobě nalézat takové odpovědi, které jim jejich prvotní, zrychlené, zbrklé, či někým doporučené, nebo prostě jen někde vyčtené atd., ukážou nečekaně v jiném, možném světle. To je vždy cenné, odlehčující i v osobním životě. Nic nikdy není ideální, jak v lifestylových časopisech pro ženy, nebo muže. Nejsme dokonalí, jsme denně chybující a ti co si to uvědomují a mají sílu to i sdělovat druhým, bez bázně, že budou trapní, jsou úctyhodný. Jsou to ti z nás, kteří o sobě a svém okolí přemýšlí, bez stereotypů, naučených modelových situaci, nebo zacyklení do okruhu svých komunikačně sociálních bublin. Těch si je nutné vážit. Ti co nevidí, nebo vidět nechtějí je stále samozřejmě více, ale tak tomu bylo od pradávna.

Po světě vznikají nádherné, překvapivé i stavebně náročné stavby, tudíž i budovy současného umění, které jistě pro svou nezvyklost také procházely emancipačními projevy veřejnosti (odborné i neodborné). Vyspělé společnosti tyto názorové diskuse vítají a je vidět (doslova), že i umí ocenit architektonické vize, jež kultivují a pozitivně mění i náš zaběhlý vkus. Jak známo, je vkus estetickou disciplínou a pokud se nemá držet „při zemi“ a pouze reprodukovat jakousi svou zvyklost a svá pravidla, musí tato pravidla posouvat, měnit je. Vkus není to, co můžeme jednou provždy mít, stejně jako smysl. Není to do sebe uzavřený systém. Není to navracení se do stále stejného. Vkus i smysl vyžadují od pradávna intuici, aktivitu, pohyb, změnu. Je tedy nutně turbulentní ve svých odchylkách od již poznaného. Umělci a v tomto konkrétním případě architekt, vybízí k myšlení, a myšlení je často neočekávatelná událost, která se se vždy zprvu zdá nesrozumitelná, a následné porozumění je úžasným fenoménem neopakování stále stejného. O to se nyní u nás pokouší i budova SEFO.

Jen tak mimochodem, víte, kdy se u nás naposledy z veřejných peněz postavila budova určena pro prezentaci výtvarného umění? Prozradil mi to olomoucký sběratel Robert Runták, jenž se za novou budovu rovněž zasazuje. Je to neuvěřitelné, ale byl to Dům umění v nedaleké Ostravě, a to až v roce 1926 (!) a jen o několik let po- té i budova Mánesu v Praze. Ano neuvěřitelné (tedy aspoň pro mne) a dnes to může prolomit jiné moravské město. Přesto se mnozí Olomoučané (ne)pochopitelně brání a „argumentují“ tradiční a již trapně omšelou, čili obecně schematickou rétorikou o nevhodnosti něco „moderního“ stavět do historického jádra města. Bože můj, co asi říkali lidé v gotice o renesančních budovách, a v renesanci zase o těch barokních a pak další o novorenesančních, poté klasicizujících či následně modernistických? Uff, to asi muselo být křiku, pozdvižení lidu… ale ne, nebylo, protože nikdo se jich na nic neptal. Nějak se asi víceméně věřilo (či muselo?!) osvíceným investorům a jejich architektům, umělcům, lidem od „fochu“.

Tímto ale rozhodně nezpochybňuji dnešní spoluúčast veřejnosti na věcech veřejných, tedy i rázu svého životního prostředí. Jen s dovolením pléduji za diskuse, které různé názory – a tím zároveň nemyslím předem dané pseudosoudy – respektují, zohledňují odborné argumenty i váhu zkušeností architektů, kteří rozhodně nechtějí ničit, ale kultivovat a vybízet k nekonvenčnímu myšlení. Tím návrh architekta Jana Šepka je a obstojí, není to ad hoc schválnost, není to jeho umělecký pomník, ale zcela jasně a logicky zohledňuje (a není ani lhostejný ke smysluplným připomínkám, jež už také vstřícně zohlednil v rámci vývoje návrhu) kontext místa. Samozřejmě nebude stavět žádné Potěmkinovy kulisy, pseudofasády „původní“ (co je vlastně původní?) zástavby, za kterou se alibisticky skryje cokoliv. Našel současnou, adekvátní formu, která je nejen originálně zajímavá, ale i funkční. Formu, která zároveň nečekaně odkazuje do naší paměti, do minulosti skoro středověké se svou monumentalitou, uměřeností i vzájemnou kompaktností jednotlivých pěti monolitních segmentů budovy. Čirá krása, bez zbytečných okras, bez klamavých detailů, aniž by jednoduše odkazovala, tolik v Čechách adorovanému, funkcionalismu. Její praktický účel je neméně podstatný, neboť současné Muzeum umění, který projekt inicioval, je v kritické situaci. Mají přeplněné depozitáře, knihovna už nebere nové publikace, leží tam na sobě na zemi v kancelářích knihovny a to kromě dalšího skvěle řeší komplex nových budov.

Jistě, koho to ale zajímá při nákupu v Šantovce (obchodní centrum), která se má dle ziskuchtivých developeru, nesmyslně dále i do výše nafouknout?! Byl jsem před časem mile překvapen, že vedení olomouckého magistrátu přeci jen našlo odvahu se k SEFO projektu postavit čelem. Kdy následně, pak i bývalý (zatím i stále současný) primátor Antonín Staněk, už i jako ministr kultury, dokáže pro „své“ město tuto invenční stavbu architekta J. Šepka, spolu s Muzeem umění přeci jen dotáhnou do realizace a nezůstane tak nakonec u ostudy jako u Kaplického chobotnice.

Musíme se umět už konečně chlubit něčím, co za to rozhodně stojí a ne se neustále světu ukazovat jako provinční zemička (sobě si maloměštácky závidějící) bez nápadů a kulturních vizi i invencí, někde uprostřed Evropy. Průmyslem se chlubit nemůžeme. Kulturou a uměním rozhodně ano. Ostatně tak tomu bylo, je a bude, přes všechny dobové klacky pod nohami, nadále.

prof. Jiří David (UMPRUM) září 2018