Včera byl pod tímto stejným titulem v LN publikován můj text. Vzhledem k možnému prostoru, byl však o něco krácen. Dovolím si ho tedy zde otevřít v plném znění:
Již poměrně dlouho se mi v souvislosti s českou uměleckou scénou honí hlavou otázky typu „Jak nereagovat lacině populistickými floskulemi a přitom na podstatné nerezignovat?!”, “A lze nerezignovat a současně si nevytvářet nepřátele?!” Tyto souvislosti mě naposledy napadly při četbě či sledování dvou posledních rozhovorů budoucí generální ředitelky Národní galerie Praha Alicje Knastové v Lidovkách a v pořadu ArtZóna České televize. Mnozí mi jistě předem namítnou, nechme ji přece pracovat a až pak – za rok, za dva nebo třeba za pět let – uvidíme, jestli její veskrze politická volba do této významné funkce, byla smysluplnou a přínosnou pro zdejší vizuální kulturu. Ano. Takto se nechá snadno alibisticky omluvit či zamluvit mnohé. Jsem však již více než zdrženlivý (jemně povězeno) vůči takovýmto úhybným formulacím.

Připomeňme si tedy ne tak dávnou minulost. Před rokem 1989, ponořeni v obecném normalizačním bahýnku, jsme neočekávali vůbec nic, co by mohlo mít jakýkoliv pozitivní dopad na tehdejší výtvarnou scénu. Po roce 1989 se několikrát dokonce zablýsklo na lepší časy, to třeba když se (bohužel) jen na kratičkou dobu, ředitelem Sbírky moderního a současného umění ve Veletržním paláci stal mezinárodně renomovaný umělecký kritik Jiří Ševčík. Po něm pak přišlo několik „rádoby” ředitelů, kteří však pro naší přední uměleckou instituci prostě neměli nápady ani energii a vedli ji verkze jako kdejaký větší státní úřad. Šedě a zbytečně. A tak jsme tedy čekali s nejspíše naivní ale upřímnou nadějí další dlouhé roky. Pak se na horizontu objevil Milan Knížák. Byl to však jiný člověk než onen asociální provokující performer ze 60. a 70. let. Jeho nepokorná nátura a ambiciózní, nezkrotné ego ho uvrhlo do pavučin neprůhledné politiky a státního establishmentu. Přiznám se, že jsem mu zpočátku i věřil a držel palce, nakonec se ale v tsunami, kterou na všech frontách kolem sebe spouštěl, utopil i on sám. Jeho příslovečná osobní nenávist vůči všemu, co jej přesahovalo, tedy jak sám říká, co jeho úrovně nedorostlo, jeho bytostná nechuť vstupovat do diskuze přesahující české hranice, jeho sebestředné prosazování vlastních uměleckých děl do sbírky Národní galerie a protěžování jeho stále řídnoucího okruhu přátel, nakonec naší první sbírkovou instituci zcela ochromilo a hermeticky uzavřelo. A čekali jsem tedy dál – už déle jak čtvrt století, tedy více jak jednu celou generaci umělců, teoretiků a kurátorů.

V létě 2014 přišel z Berlína umělecký historik, kurátor a muzejní manažer Jiří Fajt, který postupně začal budovat (sice se střídavými úspěchy) svůj tým. A nebál se při tom poprvé oslovit i zahraniční odborníky! Uměleckému a odbornému prostředí, jinak pořád silně zatíženým osobními předsudky a animozitami, nemohlo uniknout, že se Národní galerie začíná skutečně probouzet a to nejenom v očích laické veřejnosti v Čechách. Její obraz se rychle vylepšoval i na mezinárodní scéně. Po mnoha hubených desetiletích Fajtovi stačily čtyři a půl roku k tomu, aby výtvarné umění učinil veřejným tématem, aby na pověstné openingy do Veletržního paláce nadšeně chodily tisíce zejména mladých. Konečně jsme mohli přestat závidět zahraničním kolegům jejich bohatý kulturní život a možnosti. Najednou jsme se mohli cítit být součástí toho širokého světa umění! Víme ale všichni dobře, jak to dopadlo. Politické sekyry poháněné maloduchou závistí a potřebou pomsty se opět daly do pohybu a tnuly. Státní moc nakonec uznala neoprávněnost Fajtova drsného vyhazovu, ba dokonce z úst ministra kultury zazněla oficiální omluva českého státu. Ale bohužel nedůsledně. Po tom všem přece měla samozřejmě následovat rekonstrukce stavu před touto politicky motivovanou fraškou. Nestalo se. A my tedy bezmála již dva roky sledujeme úpadek Národní galerie.
Nejspíše ale budeme muset trpně čekat na pozitivní změnu ještě déle. V ArtZóně se totiž budoucí generální ředitelka Alicja Knastová vyjádřila, že se na tomto mamutovi (rozuměj na Národní galerii) nemůže nic rychle změnit a že to bude dlouho trvat, nejméně rok, ale nejspíše ještě mnohem déle. Jasné ale hlavně stále není to, co by se vlastně podle jejích představ mělo na někdejší Fajtově galerii změnit?!
Věčně opakovaná mantra vyšší návštěvnosti, o které se v obou rozhovorech zmiňuje? Nesmyslné. Ví nastupující ředitelka, jak se vůbec vyvíjela návštěvnost galerie za poslední 4 roky? Jak rychle, ba raketově, vystoupala o bezmála tři sta procent na někdejších 700 tisíc návštěvníků? To jí nikdo nesdělil, třeba na ministerstvu kultury?!
Anebo mantra digitalizace sbírek, kterou od ní neustále slyšíme? Copak s digitalizací na půdě Národní galerie nezačal již Jiří Fajt, který ovšem musel po Knížakově „dřevní” éře nejdříve zásadně obnovit technickou a technologickou výbavu instituce? Za něj zahájila galerie zpřístupňování svých sbírek online, za něj vzniknul obsáhlý manuál využití digitálních technologií v galerijním prostředí, on oslovil pro zavedení nových přístupů špičkové zahraniční odborníky. Řekl to někdo paní Knastové?
A dále rozrůstání galerijních aktivit i mimo její budovy, vstřícnost veřejnému prostoru apod.? Copak se právě za Fajta neoživil Veletržní palác a jeho okolí, nebyla spuštěna Pražany oblíbená letní kulturní sezóna Anežka Live! s prvním sochařským parkem pod širým nebem v Praze, copak nevzniknul atraktivní plán na oživení kláštera sv. Anežky s programem rezidenčních uměleckých pobytů, copak se nerealizuje proměna návštěvnického zázemí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, copak neexistuje ambiciózní plán, zčásti již i realizovaný, na obnovu kulturního života na Hradčanském náměstí, resp. zásadní proměna tří tamních galerijních paláců? Ano, je toho opravdu hodně, co bylo uskutečněno anebo nastartováno. A to i v mezinárodním měřítku – zde stačí odkázat jen na zahájenou partnerskou spolupráci s pařížským Centre Pompidou, která s Fajtovým odchodem skončila, podobně uhasly společné projekty s Drážďanami, Vídní, New Yorkem atd.

Má vůbec smysl dále pokračovat a vše analyticky rozebírat? Má smysl paní Knastové připomínat, že její tvrzení o absentujících bezbariérových budovách Národní galerie není pravda? Že Schwarzenberský i Kinský palác samozřejmě výtahy mají, klášter sv. Anežky České od roku 2000 taktéž a jedinou budovou, kde ještě chybí, je tak Šternberský palác, kde ale byla proto naplánována rekonstrukce?
Patrně asi ne, oba rozhovory byly totiž ploché, nic neříkající, prostě manažersky prázdné, bez zajímavé vize nebo jediné myšlenky, kolem níž by chtěla nastupující ředitelka budovat tuto instituci. V pořadu ArtZóna vedle ní ještě vystupovali vybraní zástupci české vizuální scény. Nebudu se raději ani příliš podivovat nad jejich výběrem, který však svědčí o nápadné jednostrannosti toho, který rozhovor připravoval. Tím méně mě mohlo překvapit, co, jak a proč říkali. Opakovali jen další zdejší mantru o tzv. blockbustrových výstavách, které údajně měly ubírat finance zdejším umělcům (ne, nechci v této souvislosti používat slovo lokální). Ani to není pravda, když se podívate na dramaturgii galerie v posledních letech s mnoha výstavami významných českých současných umělců, jako např. Františka Skály, Magdaleny Jetelové, Stanislava Kolíbala, Jiřího Kovandy, Josefa Koudelky, Jiřího Petrboka, Josefa Bolfa a řady dalších, a to i mladších umělců a umělkyň, včetně Chalupeckého ceny, diskusí, přednášek, platformy pohyblivého obrazu a nových médií. A zcela mimo jsou v této souvislosti povzdechy na adresu chybějících nákupů do sbírek. To zaráží zejména od Báry Kleinhamplové, tedy umělkyně nastupující generace, neboť asi zapomněla, že Národní galerie právě od mladých nakoupila v roce 2018 za 18 miliónu korun, které "vydyndal" na poslanecké sněmovně Jiří Fajt. Kdy se to, prosím, stalo naposled, pokud vůbec? Ano, na problém chybějících peněz na nákupy současného umění Fajt dlouhodobě upozorňoval a snažil se hledat řešení mimo ministerstvo kultury, které se k jeho oprávněným požadavkům stavělo vpravdě macešsky. A to bych přitom mohl hořekovat, že ode mne nekoupila Národní galerie nic již skoro 30 let?! Není těmto věčným kritikům stydno (Bára není sama) dnes takto pokrytecky hovořit a účelově zamlčovat lehce ověřitelnou pravdu? Chtějí se snad tím vlichotit nové ředitelce?
Co se týká oněch vytýkaných velkých spektáklů, "kasovních" trháků, které za poslední roky pražská galerie uskutečnila, jakými byly třeba prezentace kritika čínského totalitárního režimu Aj Wejweje, s nímž do Čech přišel odlišný pohled na světovou migrační krizi a odsouzení odmítavých reakcí východoevropských politiků, nebo představení jednoho z nejvýznamějších malířů současnosti Gerharda Richtera, přičemž odpouštím Tomášovi Pospiszylovi, který v televizním pořadu hovořil mylně o Hansi (?) Richterovi. Z jeho úst coby někdejšího člena vědecké rady Národní galerie, která hodnotila galerijní výstavní dramaturgii, však působí kritika výstav v Národní galerii docela falešně. Národní galerie jednak není žádná Kunsthalle vystavující výhradně současné umění a její dramaturgie musí být v zastoupení epoch vyvážená. Proto jsou představení klasických témat, jakým je např. právě probíhající Rembrandt, kterého Pospiszyl v televizním pořadu odsoudil jako nevhodnou výstavu, pro Národní galerii naopak zásadně důležité. Podobně i výstavy klasiků světového moderního a současného umění, jakými byli Henry Rousseau, František Kupka nebo Alberto Giacometti musí patřit do programového rejstříku Národní galerie. Nakonec to dokazuje i neutuchající zájem široké veřejnosti právě o tento typ výstav. Národní galerie jako přední kulturní instituce v republice má i svojí vědecko-výzkumnou a vzdělávací misi. Výsledky svých výzkumů pak představuje co možná nejširší veřejnosti, jak ostatně ve zmíněném pořadu zdůraznil Milan Knížák. Jenom si ve svých vzpomínkách nevybavím za jeho dlouholeté působnosti na čele Národní galerie projekt, který by takto formulovanému požadavku opravdu odpovídal.

Na závěr si nemohu odpustit pro celkové vyznění veřejných vystoupení nastupující ředitelky paní Knastové příznačnou poznámku, a to když se moderátor ArtZony zeptal na to, zda si vzpomene na nějakou pro ní důležitou nebo jinak zajímavou výstavu uspořádanou v Čechách za posledních deset až patnáct let. Na to se "úsměvně", možná ale i doslova, neboť pod rouškou nelze nic rozpoznat, jasné odpovědi vyhýbala, až ji pak přece jenom redaktor "dotlačil" k tomu, že přiznala svou nevědomost. Vzápětí však na moderátora "zaútočila", zda on ale na oplátku viděl zase nějakou podobnou výstavu ve Varšavě. Poněkud zvláštní reakce. Redaktor ohromen sebejistotou paní ředitelky jí odpověděl, že neviděl, což bylo vnímáno jako potvrzení oprávněnosti její odpovědi. Samozřejmě měl ihned opáčit, že on, na rozdíl od ní, se nehodlá usadit do nejdůležitejšího úřadu polského uměleckého provozu. Mimochodem, pár výstav jsem ve Varšavě viděl, ale nebudu nikomu napovídat. Takže nezbývá nic jiného, než zase jen čekat a čekat a čekat. Je mi jasné, že se v dohledných letech nedočkáme, promarnili jsme šanci a tuto mezeru paní Knastová, ať mi odpustí, nemá šanci zacelit. A jestli za pár let bude říkat, že to prostě nešlo kvůli ekonomické, pandemické krizi nebo politické nevůli, pak není na svém místě a rozhodnutí ministra Zaorálka bylo skutečně jen politicky devotně motivované.