Opravdu není nutné číst, není to o covidu, karanténách, nouzových stavech, vládě, parlamentu a pod. Je to jenom o "zbytečném" umění:

Vyslechl jsem si na vlnách Vltavy (Český rozhlas) rozhovor nového ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové Mgr. Františka Zachovala, který se mimo jiné vyjadřuje i k soukromým sběratelům umění v České republice. Nejmenuje, ale zainteresovaní snadno rozpoznají o kom je řeč. Jsem překvapen, s jak nečekaným despektem o nich F. Zachoval hovoří (už jím použitý termín „velkosběratel“ čpí frázemi z 50. let), neboť kdo se aktivně posledních cca 40 let pohybuje na českomoravském poli provozu umění, musí si chtě nechtě nesouhlasně vykroutit hlavu.

Žádný vzdělaný člověk, bez minulých i současných předsudků, přece nemůže ani v nejmenším souhlasit s jeho tvrzením – a navíc už veřejným –, že by si například umělci měli schovávat svá nejlepší díla pro veřejné kulturní instituce a neprodávat je soukromým sběratelům. Důvodem by měl být fakt, že se v privátních sbírkách odborně s uměním nepracuje. Zajímavé, ale – dost eufemisticky řečeno – nepřesné a tedy spíše snadno vyvratitelné, účelové tvrzení. Neboť nebýt soukromých sběratelů – a opravdu jich tady není mnoho (a nemají neomezené finanční možnosti, jak se snaží přesvědčit posluchače Zachoval; ale díkybohu své finance věnují i umění, nekupují si všichni soukromá letadla, lodě, luxusní auta, média apod., ale i kdyby, tak co) –, kteří se soustavně, dlouhodobě zabývají současným umění (cca posledních 100 let), nenávratně zmizí mnohá podstatná díla i s jejich autory.

Veřejné instituce, tedy i státní či městské galerie a muzea, nikdy neměly dostatek volných finančních prostředků a říkám hlasitě „bohužel“ (!). Neměly však ani dostatek fundovaných odborných pracovníků, jejichž erudice by dosáhla na podstatná díla i s jejich autory. Jistě, čest výjimkám! Pokud si dovolím být osobní, pak bych připomněl panu řediteli Zachovalovi, že například právě Galerie moderního umění v Hradci Králové a rozhodně není takto osamocená, má ode mne jeden menší olej z počátku 90. let. Paráda (a třeba ho i dali František Zachoval s Tomášem Pospiszylem do své nové instalace; i když spíše asi ne), jsem i po 30 letech vděčen, a to jsem si ale vynuceně schovával své skvosty mnohá léta. A ono nic. Jasně, mohl jsem však i nadále nosit uhlí, makat ve vítkovických koksárnách, být stále topičem v Motole, kulisákem v divadlech a stále tajně doufat, že si mé práce zmíněné veřejné instituce někdy (bůhví kdy) třeba všimnou. Holt nevšimly, a tak si jich všimli ti jednotlivci-neodborníci (velkostatkáři, pardon – velkosběratelé), ti šizunci soukromí sběratelé, a naštěstí nejen mé osoby. Vznikly tak úžasné sbírky, jež jsou chloubou našeho provozu umění a na které se přijíždějí dívat a studovat je i mnozí odborníci zahraniční, zapůjčují si je do světových výstav…
Ve veřejných institucích z výše uvedených důvodů toho moc není, což je nejen smutné, ale vlastně již tragické, a nezachrání to ani ojedinělé vyšší finance na nákupy do NGP či GHMP, či případně současné akviziční programy ministerstva kultury, i když trpně řečeno zaplaťpánbůh však za ně. Desítky let propastných děr v paměti našeho umění se už přesto nezalepí, nenahradí je ani tou nejsoučasnější tvorbou nejmladších přátel umělců. Možná bych měl nabídnout panu řediteli Zachovalovi obrazovou část mé expozice z benátského bienále (2015), zatím je stočená v temném rohu mého ateliéru, i když jenom šest let…

V normálně fungující sebevědomé společnosti vedle sebe v míru a vzájemném propojení i pochopení (!) koexistuji jak veřejné, tak i privátní instituce. Nemůže se tak například stát, aby významné dílo ze soukromé sbírky bylo ostentativně, arogantně, s trendy ideologiemi odmítnuto státní či městskou uměleckou institucí třeba do velké retrospektivní výstavy významného umělce, umělkyně. Mimo jiné i se směšně stupidním důvodem, že přeci nebudou zhodnocovat význam soukromých sbírek. Uff, opravdu!? Veřejné kulturní instituce se údajně na rozdíl od těch privátních starají o vzdělávací programy obyvatel atd. Věřím, proč ne, to není žádná přednost, ale povinnost, ale jedním dechem je nutné připomenout, že velké, cílevědomé soukromé sbírky tuto činnost dělají nezbytně také, byť jinou formou a na svoje náklady. Díky za to.