Středeční protestní akci umělců a umělkyň sugestivně zredukovala vedoucí sbírky umění 19. stol. pražské Národní galerie paní Hulíková a šikovně posunula do pouhé absurdní šovinistické polohy, aby odvedla pozornost od celého smyslu protestu. To se jí opravdu nakonec povedlo. A bohužel nebyla sama, což svědčí především o dramaticky vyhroceném stavu myšlení aktérů (nejen) uměleckého života. Když František Skála požádal paní ředitelku Knast, aby mluvila česky nebo polsky, je tomu nutné rozumět v kontextu situace i intonace tohoto výroku. A to pani Knast (samozřejmě) neučinila. To samé platí i pro mou ironickou reakci pronesenou při předávání našeho, v češtině sepsaného prohlášení paní ředitelce Knast – měli bychom se snad paní ředitelce omluvit, že jsme je nesepsali v angličtině? Je totiž slušností či obvyklostí hovořit jazykem země, která si ji vybrala (i když v našem případě dosadila) na vedoucí post. Absolutně nemám nic proti angličtině, polštině, maďarštině atd., ale probůh co je to za stupidní úvahy?! Jsou však zásadní zvyková pravidla, které je třeba respektovat. Např. Lóránd Hegyi, který se stal ředitelem Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig ve Vidni, „musel“ také komunikovat německy. Když přišla na vedoucí postavení do Veletržního paláce teoretička Katarina Rusnáková (Slovenka), rovněž komunikovala i psala česky. Nebo pro zasvěcence jiný příklad: Mária Hlavajová jako šéfka nezávislého kulturního centra v Utrechtu dostala dokonce podmínku naučit se komunikovat holandsky. Vzpomínám i na zahájení bienále v mnichovském Haus der Kunst, kdy jeho tehdejší, nigerijský šéfkurátor Okwui Enwezor, hovořil německy. Vím o vrcholových ředitelích španělských, italských či britských muzeí, kteří samozřejmě hovoří, kromě univerzální angličtiny, jazykem země, ve které profesně působí. Paní Knast se mnou možná chtěla diskutovat, my jsme ale do Veletržního paláce nepřišli diskutovat s vedením, na to už bylo času dost. To by i naše akce měla zcela jiný formát. Chtěli jsme při našich omezených možnostech upozornit na (opět) neuspokojivý stav naší přední umělecké instituce a na demotivující atmosféru uvnitř, na niž si mnozí stěžují a řada ji raději opustila. Není nám totiž vůbec lhostejné, jak NGP vypadá a jak (ne)zastupuje naše umění. A nemůžeme za to, že nějaký snaživec vše prozradil a navíc ještě tak mylně: nikdy jsme totiž nechtěli vnikat do sbírkových expozic a sundávat exponáty. Navíc není ani rolí umělců vyvolávat profesní debaty se státními kulturními institucemi. Je tedy ubohé vytvářet účelově zdání o našem údajném ,buranství' nebo hovořit o našem jakémsi ,SPD-čecháčkovství'. To je tragické nepochopení naší protestní akce, která chtěla vyvolat ve zdejší oblasti umění zájem o smysl zdejšího umění, nasměřovat pozornost k veřejnému zájmu. A k tomu lze využít i lehce nekorektních nástrojů. Administrativně korektní grantové excelové formuláře pak necháváme těm, kteří z jejich vyplňování mají výnosnou živnost a umění jim slouží povýtce jako alibi a rukojmí. Že nás svým nepochopením paní Hulíková hloupě a nesmyslně tlačí do zdejšího bahna nacionalistického hnusu, jsou jen její slabost a absence jiných argumentů. To, že ji to však na sociálních sítích akceptuji („úžasné“ alibistické lajky) či dokonce akcelerují mnozí ze zdejšího uměleckého provozu je už na pováženou. Pokud by ovšem nebylo zřejmé, že tito jednotlivci jednak zneužívají situace k řešení osobních nevraživostí vůči nám, a jednak že si vzájemně dodávají odvahu svou domnělou morální převahou. Náš protest nebyl veden snahou vetřít se do přízně galerijních činitelů, o to se starají jiní, většinou dobře skrytí za lajky. Nám jenom není lhostejné, že české současné umění není NGP zohledňované a zároveň adekvátně prezentované, a to nejen v národním, ale zejména v mezinárodním kontextu, narozdíl například od Polska, Rumunska, Slovinska atd. A současná paní ředitelka pro nás není ani do budoucna zárukou, že se na dnešním smutném stavu cokoliv změní. A závěrem – co se týká naší údajné arogance – pak já osobně považuji za vrchol veškeré arogance politické dosazení (kdy se ministr L. Zaorálek nakonec zalekl prezidenta Zemana) zřetelně nekompetentního člověka do vedení nejprestiznější kulturní instituce u nás. Paní Knast se přihlásila (na některé zdejší popudy) do výběrového řízení, zcela bez vědomí zdejšího kulturního prostředí, a doposud nezná ani paměť zdejšího vizuálního umění. Je jen typem běžného manažera.