Koncem minulého roku vznikl rozhovor L.Lindaurové s prof. Jiřím Příbáněm k veřejné instalaci neónového objektu nad budovou vznikající Kunsthalle Praha. Jde je o nové místo (oficiálně otevřeno 22.2.2022) pro umění na kulturní mapě Prahy. Vzhledem k tomu, že zbývající kulturní rubriky a jejich redaktoři doposud na tuto neonovou instalaci nijak souvislostně nereagovaly, dovolím si dnes tento rozhovor, se souhlasem všech zainteresovaných, opublikovat:

Aplikace Havel?

1/ Jak po čase vnímáš Davidovo neonové srdce? Představuje nyní jiný symbol než v roce 2002?

Symbol se nezměnil, ale změnil se jeho význam. Tehdy právě končilo Havlovo poslední prezidentské období. Havel navíc s oblibou připojoval srdíčko ke svému podpisu, takže neonové srdce nefungovalo jen jako symbol, ale současně jako ikona, pod kterou se skrývá "aplikace Havel". Myslím, že s odstupem času dnešní diváci tehdejší instalaci neonového srdce vnímají stále víc ikonograficky, než jako symbol otevírající různé interpretace a přesahující úzký politický kontext. Toto zploštění přitom neodpovídá tomu, jak mnohovrstevně ho tehdy vnímala umělecká i laická veřejnost. Vzpomeňme, jak si rozčilení důchodci i někteří politici stěžovali, že bylo znesvěceno panorama Hradčan, při pohledu na které nezůstane jedno české oko suché a které má v české politické symbolice ústřední postavení, protože se v něm koncentruje moc světská i duchovní. A najednou se tam vystaví neonové srdce, tento symbol blikající na všech bordelech, kterých tehdy bylo především v pohraničí stovky. Pro jedny se tak srdce stalo symbolem, že se celá země stala jedním velkým bordelem, pro druhé to byla pocta Havlovi a pro další zase originální vizuální zásah do historicky zapouzdřeného centra města, a tak bylo zcela logické, že se toho objektu zmocnili generačně mladší umělci ze skupiny Ztohoven a srdce dočasně předělali na otazník svítící nad Prahou. Tyto intervence a mnohovýznamovost celé instalace tehdy vytvořily zcela výjimečnou atmosféru, ve které konkrétní umělecký počin dokázal přesáhnout i rozbourat zavedené obrazy politiky a umění i samotné kultury.

2/ Stalo se dnes srdce politickou zkratkou, nebo ho současný kontext přehodnotil? Je nadčasové?

Obávám se, že Davidovo neonové srdce dnes pro nemalou část veřejnosti představuje spíš jen politickou ikonu, za kterou se skrývá naše tradičně kýčovité vidění politiky. Zpětně se tak otevírá aplikace Havel, abychom nostalgicky vzpomínali na jeho prezidentství a celé to období jednoduše dávali do protikladu k následujícím dvou desetiletím úpadku během Klausova a Zemanova prezidentování, jehož dno jsme možná ještě nedohlédli. Namísto na tatíčka Masaryka a idealizovanou první republiku se tak nostalgicky připomíná disident Havel, který nám vybojoval svobodu, pravdu i lásku a jemuž také "věrni zůstaneme". Tento únos Havla například politiky, kteří jinak obdivují notorické lháře a nenávistné politiky jako Trump nebo Orbán, je cosi eticky i esteticky odporného, ale co také souvisí s Havlovou dobou, odkazem a ikonografií, do které patří i neonové srdce. Srdce se tak dnes stalo paradoxně političtějším symbolem, než jakým bylo původně. Myslím, že je proto načase, aby si toto dílo pro sebe znovu objevili a jeho hodnotu radikálně přehodnotili umělci mladších generací. Jen se obávám, aby ho i oni nevnímali jen jako politickou zkratku, ke které zrovna tak zkratkovitě připojí pozitivní nebo negativní ohodnocení, ony stupidně binární lajky a nelajky sociálních sítí a bublin. Přitom si myslím, že to dílo si určitě zaslouží esteticky archeologický a genealogický přístup.

3/ Hrad už dnes není srdcem národní ikonografie - budou diváci vnímat posun srdce pod Hrad dnešní optikou? Čím se může stát za dalších 5-10 let?

Hrad se skutečně stal symbolem nejen politického úpadku, ale i hrozby, že se tato země stane nacionálně autoritářským režimem, ve kterém budou namísto nevinných neonových otazníků do tmy blikat výstražné vykřičníky. Tato ztráta symbolického místa českých prezidentů je ovšem současně příležitost instalovat srdce i otazníky na jiná místa v podhradí. V tomto smyslu si myslím, že někdejší neonové srdce se mělo z Hradu do podhradí přenést již dávno. Současně je třeba zmínit, že umělci ale stále do panoramatu Hradčan intervenují, navíc mnohem političtějším a přímočařejším způsobem, jak se to stalo v případě slavné "trenýrkové zástavy" Ztohoven. Vrátím-li se ovšem k Davidovu srdci, pozornost určitě vyvolá skutečnost, že Kunsthalle je soukromý projekt placený ze soukromých peněz, jejichž původ bude určitě pozorně lustrován umělci i veřejností. Jinými slovy, za těch dvacet let se česká společnost přiblížila západnímu fungování kapitalismu včetně akumulace kulturního kapitálu, jakým je i umělecké, vzdělávací a jakékoli jiné mecenášství. Kde nefunguje stát, tam role soukromých peněz roste, takže před českými umělci rostou eticky paradoxní otázky, zda svá srdce a kapsy otevřít soukromým ziskům, nebo zda žít z grantových a často podezřele rozdělovaných peněz zkorumpovaného státu. Neonové srdce nad Kunsthalle si svou symbolickou a kontroverzní hodnotu ponese i v budoucnosti tím, jak nepřímo upozorňuje na hranice mezi soukromým a veřejným vlivem v umění.

4/ Stále považuješ objekt za výjimečné umění ve veřejném prostoru po roce 2000?

Jiřímu Davidovi se tehdy podařilo cosi výjimečného, totiž transgrese politických i estetických symbolů a komunikačních kódů. Navíc tím, jak dnes došlo, obrazně řečeno, ke zprivatizování někdejšího veřejného symbolu, vrací se ústřední otázky, co to vůbec je veřejný prostor, kdo se v něm pohybuje, jaké v něm platí disciplinizační techniky i jaký význam má pro estetiku, politiku, vzdělání a další společenské oblasti. Navíc vstup významných soukromých investorů do uměleckého provozu představuje výrazný posun ve vnímání toho, co je hnací silou a mocí občanské veřejnosti a jaké formy vlivu a prestiže akceptuje a které vyloučí. Tím, že neonové srdce po dvaceti letech svítí nad profánně soukromým objektem, a ne nad posvátným národním dědictvím, rozpadají se i naše klišé a naivní představy o tom, že stát má nějaké povinnosti vůči umělcům a umění. Nemá! Stát má povinnosti k občanům, ale ne k umělcům. A umělci zase mají povinnosti jen ke svému umění! Nemají žádné zvláštní povinnosti ke státu nad rámec těch, které mají ostatní občané, a rozhodně nejsou strážci kultury nebo národního dědictví, kteří by za tuto funkci měli být veřejně honorováni.

5/ Pro mě to vždycky byla marketingová pohlednice Hradčan a myslím, že objekt zůstane takovým malým bedekrovým symbolem Prahy. Nebo jsme jeho sílu zatím nedohlédli?

Klárov je veřejným prostranstvím, které sousedí se sídlem české vlády a jehož součástí je Valdštejnská jízdárna, ale přitom jde o jedno z esteticky nejodpornějších míst, které bylo poškozeno hned několika pomníky instalovanými po roce 1989. Jako kdyby se tu měla potvrdit poznámka Oscara Wildea, že i ty nejhorší verše vznikají z ušlechtilých úmyslů, a proto se musíme dívat na nešťastné pomníky postavené na památku hrdinských obětí pro tuto zemi. To je přece také symbolické, že neumíme postavit pomníky hrdinům a nedokážeme jim projevit esteticky úctu, která jim náleží, takže i tak zkušený umělec, jakým byl Vladimír Preclík, doslova spáchá na sklonku svého života uměleckou sebevraždu na sobě samém i na národní vlajce. O okřídleném lvu na památku československým letcům bojujícím v Bitvě o Británii ani nemluvě, ten se asi měl pářit s etruskou Chimérou z Arrezza, ale patří do kabinetu kuriozit. Pokud by se mělo stát turistickým symbolem neonové srdce v jejich blízkosti, považoval bych to za vítězství lehkého ducha postmoderny nad těžkopádným a neschopným vyrovnáváním se s naší moderní minulostí...