Asi tak před necelým rokem jsem kriticky reagoval na veřejná prohlášení nového ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové Františka Zachovala, který se mimo jiné s kritickým ostnem vyjadřoval i k soukromým sběratelům umění v České republice. Tušil jsem (jasně, dalo se to předpokládat), že nebude dlouho trvat a k jeho názoru se oportunisticky líbivě připojí některé další naše veřejné, tzn. státní, krajské a městské sbírkové kulturní instituce. No a stalo se. Ředitelka GHMP Magda Juříková demonstrativně intervenovala do přípravy výstavy a odmítla vystavit ikonické dílo té doby, totiž Plumbaře od Krištofa Kintery. A to navzdory Olze Malé, kurátorky připravované výstavy Heroin Crystal - Generace devadesátých let, která již oficiálně o jeho zapůjčení požádala jeho majitele, soukromého sběratele Roberta Runtáka. Sběratel se nyní na sociálních sítích vůči takovému způsobu zacházení s pamětí našeho umění ohradil, dle mého názoru oprávněně, viz FB link (https://www.facebook.com/100025072809389/posts/1065026091009808/?d=n)
Samozřejmě si městská instituce jakou je GHMP může svou výstavu koncipovat jak uzná jí pověřený kurátor za vhodné a smysluplné, jak odpovídá zvolenému tématu. A právě kurátorka ovšem o Kinterovo dílo zcela logicky a doložitelně žádala k zapůjčení a sběratelem jí také obratem bylo dílo přislíbeno. Tedy do ledna 2022, než se do záležitosti nesmyslně a hloupě vložila ředitelka Juříková. Nevím, proč Olga Malá tak snadno vyklidila pole a vzdala se zodpovědnosti a pravomocí vyplývajících z funkce kurátorky. Čeho se zalekla, anebo kurátoři nemají v GHMP pravomoce rozhodovat o obsahu svých výstav? Nevím ani, co na to říká sám autor?! Měl by se (či lépe řečeno mohl) také ozvat, měli by se nakonec ozvat i další umělci, teoretici, kurátoři, neboť pokud opět tato situace bez hlubší reflexe zase přejde (a obávám se, že tomu tak bude), pokud opět nastane ono pro české prostředí významně alibistické mlčení, bude brzy ještě hůře. V každém případě je tato institucionalizovaná a navýsost pokrytecká komunikace vůči soukromým sběratelům odpudivá a do budoucna jen varující. Vždyť každý inteligentní člověk bez minulých i současných předsudků, který se alespoň trochu orientuje v našem provozu umění, musí vědět, že nebýt soukromých sběratelů, tak by mnohá, a možná i velká většina děl současných umělců zůstala nepoznána, skryta, zapomenuta a samotní autoři zcela na mizině. I kontext je přece podstatným pro vytváření smyslu uměleckého díla. Dlouholetá (již celá desetiletí! trvající) otřesná státní kulturní politika a absentující systematická finanční podpora akvizičních strategií státních, krajských a městských galerií totiž způsobila a bohužel stále způsobuje ve veřejných sbírkách nezaplnitelnou mezeru, ba trestuhodnou absenci časově, obsahově a formálně autentických uměleckých děl. A to i přesto, že posláním a úkolem těchto z veřejných peněz financovaných institucí je (alespoň podle jejich statutů) dokumentace dění na aktuální umělecké scéně. A to v žádném případě neplní. A je proto legrační, spíše však až farizejské, vytvářet kolem jednoho nákupu uměleckých děl (GHMP) za mimořádné „pandemické“ peníze od Magistrátu velkou slávu v nejprestižnějším výstavním prostoru v Čechách. Možná se tím ale dá zacpat pusa několika umělcům, hlavně aby nikdo neprotestoval a vděčnost byla vykoupena mlčením. A nějaký podobně nicotný nákup se údajně chystá, možná už dokonce i proběhl, v NG. Trocha peněz, dlouhé mlčení, žádná kritika absentující vize. Ostatně i dobrých větších prostor na výstavy je přeci poskrovnu. A fronta autorů dlouhá.
Před oním necelým rokem, jsem také napsal, cituji: „V normálně fungující sebevědomé společnosti vedle sebe v míru a vzájemném propojení i pochopení (!) koexistuji jak veřejné, tak i privátní instituce. Nemůže se tak například stát, aby významné dílo ze soukromé sbírky bylo ostentativně odmítnuto státní či městskou uměleckou institucí.“ Komu se chce vlastně tímto jednáním ředitelka Magdalena Juříková (není sama) zavděčit? Anebo u nás zase jdeme ostrakizací soukromého sběratelství a mecenášství naší „českou“ cestou, která ovšem není tlumočitelná a srozumitelná za našimi hranicemi, tam si pouze budou poklepávat na čelo. Jistě je Magdě Juříkové známo, že tendenční, až agresivní nálada jednoho segmentu provozu umění, který však získal nejen moc v různých grantových, ale i v personálních konkursních komisích, vytváří dojem jediné pravdy. Známe se už více jak třicet let. Znal jsem ji jako empatickou bytost, která vnímala umění bez všelijakých přívlastků a dokázala se za něj i postavit. Vytvářela tak životodárný prostor pro umění, kam by jinak jen těžko pronikalo. Ano, a byly to i soukromé sbírky (a nejen pana Železného v Dlouhé ulici), které poctivě pomáhala definovat. Proto vůbec nerozumím jejímu dnešnímu chování! Možná by už pro ni bylo lepší, pro zachování vlastní lidské a nemalými zkušenostmi získané integrity, nelpět na ředitelské sesli a nemuset tak okatě ustupovat ideologickému křiku dnešní doby (tiché doporučení), gumovat paměť umění a vytvářet nepřátele, jak se to zrovna těm hlasitým a dočasně mocným hodí.