Pokusí se vůbec někdo o fundovanou kritiku „Bienále ve věci umění“(GHMP), která by i někoho vlastně adekvátně zajímala? A nemám tím rozhodně na mysli incestně oslavné či jen informativní texty, většinou na stránkách jejich zagrantovaných (tištených nebo elektronických) periodik. Nebo se tu většina už bojí, že za to bude okamžitě nařčen nebo se stane terčem „spravedlivé“ nenávisti či bude například oznámkován jako pravicový /populistický neoliberál a boomer?
Ale kam vlastně lze dnes psát? Tištěná media, která ještě občas něco k umění napíší, jsou neprodyšně uzavřena pro své redaktory, pro jejich názory. To samé platí i o těch internetových. Všichni si pečlivě hlídají, aby neprošlo nic, s čím by se jednotlivé redakce sami neztotožňovaly, v čem se neutvrzovaly. A pokud někdo chce někde jinde opravdu publikovat, dostává se pod klatbu a bude lynčován za přítomnost v Babišově médiu.
Jako umělec nejsem povolán být kritikem, pouze sděluji svůj dojem, takže se mohu jen subjektivně a jistě i nekorektně mýlit, nebo v lepším případě být osočen, že závidím a žárlím, v horším případě, že už ničemu prostě nerozumím.
Vlastně mě však vždy zajímají názory umělců a umělkyň více, než všelijaké teoretické stereotypy od lidí, kteří umění interpretují skrze dobová politicky mocenská, ideologická nebo jiná manipulativní klišé. Bienále ve věci umění – a hovořím o jeho hlavním výstavním těle v GHMP (Městská knihovna, 2. patro) – je koncipováno jako zcela konvenční standardní prostorově vzdušná instalace. Tedy přesně tak, jak se instaluje mnoho let, a stalo se z toho ustálené, tedy nepřekvapivé pravidlo, kdy se např. kresby a akvarely na papíře – aby vypadaly přeci jen „nekonvenčně“ – zavěsí do skel pověšených od stropu, nebo se položí na zem apod. To, že je to již tisíckrát vyzkoušené, je snad už zřejmé i méně poučenému divákovi. Oprávněný strach pověsit žánrové věci – a tímto tyto mnohé nejen kresby a akvarely, ale pomálu i některé obrazy a artefakty zde bezpochyby jsou – obyčejně „postaru“ na zeď, kdy by se například poodhalila jejich banalita, což chápu. Těmito zastíracími manévry (pro laiky, či nepoučené diváky), jež prochází celým výstavním prostorem a kdy vcelku nezajímavé, tedy přesněji řečeno už dříve mnohými „vydolované“, situace (jak formou, tak i obsahem) jsou instalačně kamuflovány do rádoby nezvyklých konstelací. Ale čest výjimkám! Až příliš očekávatelné – a ne, není to zcela vědomě nudné –, nikoho to jistě ani nepohorší, ale mně to jen prostě příliš připomíná všechny ty univerzálně instantní zaměnitelné výstavy a instalace po celém světě. Tedy ty výstavy, jejichž ambice, často spíše proklamace, předem ohlašovaly či se zaklínaly jakousi zásadní změnou ve vnímání či pojetí samotného umění. Abych ale nebyl nespravedlivý, několika (v jednotkách) se to i podařilo.
Samozřejmě – a nepochybně i nutně – je třeba jít za vizemi a utopiemi, s rizikem nepochopení atd., s bolestmi, s odkrýváním zapomenutých pamětí a témat. Toto bienále jde však příliš snadno všemu dobovému po srsti, nic radikálního či překvapivě silného (opět formou i obsahem) se tu neděje. Jsou to jen takové matné estetizované (absolutně nemám nic proti estetice jako takové, pokud sama hledá, experimentuje) otisky (mimochodem tak často kritizované lidmi, již nejen tato bienále připravují), nechtěné kopie dávno vyřčeného a již lépe i uchopeného, autentičtěji vysloveného.
Obecně však nelze souznít se situacemi, které připustí, že dílo není esteticky příliš hodnotné, nicméně že obsahuje důležité mravní myšlenky, a proto je z celospolečenského hlediska jakoby významné. Tedy s onou povýšeností pohledu, který jako by znal správnou verzi našeho morálního univerza, a proto oprávněný v absolutních morálních kategoriích hodnotit jakékoli dílo. Tím však netvrdím, že neexistují důležitá dobová i lokální témata, která lze nevnímat. Myslím, že je ale nutné i dodat, že není vždy nezbytné se do nich násilím nutit či se do nich trpně podlézavě trefovat, jen aby se ti, co je často značně i uměle (možná i v dobrém?) vytvářejí či se tak rádi pasují do mluvčích lidstva a diktují tak správné verze světa (a mají už navíc k dispozici výstavní prostory, institucionální i privátní), nebo grantové komise, mediální prostor, vysoké umělecké školy apod., zviditelnili. Není to jistě snadná cesta, která nevede po výše popsaných přímkách, a nikdy nebyla a nebude, neboť existuje komunitní pospolitost (empatická i krutá, pokrytecká, alibistická, pasivní i aktivní), existuje vzdor (autentický i vyfabulovaný) i energie (přirozená i vykalkulovaná) a vše tak může rychle vyprchávat. Není ani snadné veřejně souvislosti argumentovat, nevytrhávat věci z kontextů, vidět, nepapouškovat přejaté slogany, nepodléhat tak dobově-politicko-konvenčním zájmům, nevyvyšovat se, jít po smyslu a ne po líbivých, vděčných a tak snadno předem odhadnutelných konstrukcích.
Dle mého mínění všemu tak na tomto bienále především chybí odvaha obyčejného zjevení bez komplikované scénografičnosti, odvaha být prostý, empatický ve výrazech, bez dutého etického moralizovaní, odvaha halasně neměnit svět a přitom nebýt uzavřený vůči jeho proměnám. Stále proto v této souvislosti věřím, spolu s vyznáním Andreje Tarkovského, že „zrození jedinečného, nedělitelného uměleckého obrazu, vytvořeného a existujícího na jiné než jen mentální úrovni, nelze vysvětlit empirickým procesem pomocí intelektu. Je to stav duše, a ne způsob myšlení. Funkcí umění tak není vštěpovat nějaké, či podsouvat ideje, nebo sloužit za příklad, vzor.“ A rovněž s Ovidiem lze i dnes souhlasit, když říká, že umění je uměním, je-li nemožné ho „prohlédnout“, ba i Engels trval na tom, že čím více jsou skryty autorovy názory, tím lépe pro umělecké dílo. Dokonce i takový Marx mu dobře sekunduje, když říká, že „tendenci je nutné v umění schovávat, aby netrčela jako péro z divanu.“ Gogol prozměnu píše, že „jeho úkolem není skrze umění kázat.“ Tolstoj bez obalu říká, že „politika vylučuje umění, protože aby mohla něco dokázat, musí být jednostranná, což umělecky obraz nemůže.“ Celé to završuje Goethe, který si poznamenal, že „čím je dílo nedostupnější intelektu, tím stojí výše.“ Jistě tyto jejich promluvy, byť vycházely z jejich ještě naštěstí nerozpouštěné jedinečné geniality, nelze zcela vnímat jako jakýsi návod, neboť i mnohá povrchní, tezovitá díla jsou zcela prosta intelektu a nejdou tak automaticky vnímat jako vyšší forma umění a neplatí to jen o tomto bienále.