Titulek sice zní jako něco k prezidentské volbě, ale ne (!), i když jde taky prioritně o profesionalitu, odbornost, empatii, zkušenost i vůli.

Neboť na konci roku bylo mnoho různých anket, a v jedné z nich se vyjadřuje i ředitelka NGP a na otázku, jaký bude následující rok a jaké změny experti (zde bych toto slovo opravdu nepoužil) očekávají v oborech, na které se specializují, mimo jiné odpovídá (vynechám pochopitelně povinnou Ukrajinu, inkluzi, paradigma růstu, udržitelnost, inflaci, prostě to, co se má obecně slušet a patřit), cituji: „Myslím, že bude čas udělat radikální změny ve způsobu, jakým se galerie a muzea zapojují do artwashingu, nebo přijímání peněz z různých odvětví průmyslu poškozující společnost nebo životní prostředí…jsem ráda, že témata jako artwashing či nová definice muzea znamenají nové začátky pro galerie a muzea…“ Ok opominu i tyto vděčné „mantry“, floskule, pardon, ale co je směšné, ne co je pokrytecké, že tak ráda přijímá pozvání na VIP večírky od lidí a institucí, jež jsou i dle ní, zdejší number one vyvrhelové a právě ti zásadní představitelé onoho citovaného artwashingu. Ti, kteří jsou tak pod populární neutuchající palbou jedné části provozu umění, jako ti největší zloduchové. Že by jí chutnalo dobré víno? Že by se snažila získat finance pro provoz NGP (tady?)? Že by potřebovala dokázat, že skutečně existuje a není jen politicky dosazenou i doposud neviditelnou figurou a že tak není vedena, jak se to v provozu našeho relevantního umění stále jeví, jen na papíře ministerstva kultury?
Zvláštní... osobně bych ocenil, kdyby na anketní otázku vyhrkla s plnou vervou svůj entuziasmus pro nečekané vize a silný program, aby tak šlo aspoň trochu vycítit, jak moc jí na zdejší vizuální scéně záleží, jak za ni bojuje i s marností současných situací. Jak si váží naší kulturní paměti, kterou by tak ráda umocnila v kontextu evropského umění. Jak konkrétně (ne na papírech medií!) bojuje jako lvice za lepší finanční prostředí pro umění. Jak konkrétně empaticky vnímá zdejší umělce, jak je osobně ráda navštěvuje na jejich výstavách, když už ne přímo v ateliérech. Jak je ráda neúnavně včleňuje do relevantních mezinárodních měřítek, když už tak zdůrazňuje jak plynně hovoří anglicky. Jak se proto pravidelně setkává s relevantními představiteli prestižních galerií a světových muzeí. Jak se sama aktivně zasazuje či i odborně formuje pochopení toho, co tady na umělecké scéně vzniká, v čem jsme nebo nejsme jedineční, co nám uniká, kde jsme podstatní a proč nás přesto svět umění tak nějak stále přehlíží. Jak připravuje možnosti podstatných výstav, které by české umělce dokázaly kontextuálně zviditelnit, tak, jak to dlouhodobě činí okolní „východní“ státy a jak to před její instalací ministrem Zaorálkem (při jeho strachu ze Zemana) úspěšně a konečně nastartovávalo vedení NGP. Mimochodem, z NGP politicky odstavený Jiří Fajt právě chystá – od konce února až do léta – velkou výstavu českého současného umění v Drážďanech, v prestižním Lipsiusbau, kde se tak české umění v zahraničí a v širším záběru – 20 klasiků naší moderny a 31 žijících umělců i výpravným 600 stránkovým katalogem ve dvou, kromě češtiny, jazykových mutacích, a hlavním sponzorem je český osvícený entuziasta! – představí skoro až po třiceti letech!
Ano, to bych očekával, ale to bych se musel narodit v jiné zemi, a při mém věku se toho asi již ani nedožiji... tak ať žije artwashing (což je, jak doufám pochopíte, ironie, jako celé nové působení paní ředitelky).