Tímto mým textem rozhodně nemíním nikoho nikde v Praze nebo na vsích, přemlouvat a přesvědčovat, koho volit v druhém kole prezidentských voleb.
Svůj osobní názor a nemíním ho nikterak měnit, naopak v důsledku nastalé situace značně posiluje, jsem v prvním kole dal najevo volbou muže jménem Petr Pavel.
Když se mne pak někteří ptali proč, odpovídal jsem snad srozumitelně: Ne nevolil jsem generála, inženýra, ale člověka, který je i přes své chyby uvěřitelný a má i svou zřetelnou empatickou auru.To není samozřejmostí, a žádným marketingovým trikem i cynických piáristů či penězi toho nelze nikdy docílit. Není to prostě falešný politický makeup, co se mu vpisuje do tváře a hlavně do očí. Ano dívám se, nejen jako umělec, lidem do očí a už v nich trochu umím čist.
Proč ale bývalého člena komunistické strany a vojáka, když mou rodinu komunismus v roce 1948–53 lidsky i tragicky poznamenal? To už byla těžší odpověď. S tím se musí každý sám za sebe z mé a starší generace, ale i ti, co nikdy ničím podobným před rokem 1989 neprošli, lidsky popasovat.
Respektuji v této souvislosti, ale i historika Petra Blažka a jemu blízké, kteří principiálně odmítají vidět v ústavních funkcích bývalé komunisty. Nenastala však do druhého kola volby našeho prezidenta už přeci jen jiná, zásadně urgentní situace? Domnívám se, že zcela určitě.

Mockrát jsem si tak v hlavě promítal, jak tátu v roce 1948 vyhodili z vysoké školy, když byl v prvních viditelných řadách účastníkem pochodu studentstva na Hrad. Jak dědovi sebrali knihvazačství na malé zapadlé vesnici Dolní Poustevna, kde zaměstnával pouze mou babičku. Jak zemřel v roce 1953 na povinné letní brigádě, když pozřel botulin ze zkažené konzervy, kterou jim dávali k jídlu. Jak jsem absolvoval dvouletou povinnou vojenskou službu, a jak mne tam marně politruk lanařil do komunistické strany, jak mne vojna srala, jak jsem ji nenáviděl. Jak jsem se pak sám v 70.–80. letech obtížně, bez politické protekce (nikdo v rodině nebyl nikdy v komunistické straně) dostával až na posedmé (!) na Akademii výtvarných umění v Praze. Jak jsem se i později různě setkával nejen s mými vrstevníky, jejichž otcové byli i členy komunistické strany, a nedělal jsem mezi nimi rozdílu, pokud se nechovali arogantně či stupidně a nezneužívali svého postavení a vždy tak pomyslel i na Tylovu Paličovou dceru, kdy děti nemohou za své otce.
Prostě jsem nemohl soudit, nejsem Bůh.
Ano, zabýval jsem mnohokrát ve svém životě i odpuštěním a znovu – nejsem otec na nebesích, abych si přivlastňoval tuto výsadu, ale mnohokrát jsem odpustil, možná i zapomněl, bůh ví. Mnohdy to nebylo jednoduché a mnohdy to trvalo i delší čas, učil jsem se to, ale nakonec jsem se cítil lépe, neboť odpuštění není ani slabost, rozhodně ani osobní prohra. Jistě byli, jsou a budou i jedinci, kterým nelze jejich činy či permanentní produkované zlo, jehož si třeba nejsou už sami ani vědomi, odpustit. Mezi takové pan Petr Pavel rozhodně nepatří.

Mimochodem kdo z nás ví, co bude v roce 2056, ano, oněch 33 dlouhých lidských let po tomto našem volebním roce rozepří i hodnotových hádek. Kdo si kdy (ne)vzpomene na činy nás lidí, která se dnes dějí. Jak nás, pokud vůbec, budou vnímat. A budou to vesměs lidé, co se dnes ještě ani nenarodili. Ano, i dosud nenarození nás budou posuzovat, ne-li rovnou soudit, a budou nám snad i umět odpouštět.
Tak jim to pojďme aspoň v něčem, možná z pohledu zachování Země marginálním (ale i to jsou naše prožívané životy), trochu ulehčit, aby se za nás naši vnuci a pravnuci nemuseli příliš stydět.
Přeji si tedy a svým hlasem i stvrzuji, prezidenta, jenž své možné chyby jasně svým chováním, svou profesí a svými činy napravil, který je i srozumitelně pojmenoval.
Toho si vážím; ať si každý z nás sáhne do svého svědomí, zda něco podobného – i v menším rozměru – dokázal. Stojí to i za jeden jediný, smysluplný hlas. Ale nikomu to nevnucuji.