„Pyšná princezna“ jako výukový materiál vhodný nejen o Vánocích
Přichází doba, kdy televizní obrazovky budou opět zavaleny pohádkami nejrůznějšího druhu. Nelze tak nepřipomenout, že jedna z nejoblíbenějších českých pohádek je současně i nedoceněným historickým dokumentem. Tím pádem skvělou pomůckou pro naše školství. Autorům se totiž do filmu povedlo zasadit satirické zobrazení podstaty celého tehdejšího komunistického režimu. Navíc tak dokonale, že to prošlo i pod bedlivými zraky tehdejších kulturtrégrů. Tato ideologická diverze je ve filmech padesátých let skutečně výjimečná. Zvláště když ji srovnáme s na jednu stranu herecky geniálním Werichovým Císařovým pekařem, který se ale v mnoha ohledech podbízel tehdejším kolektivistickým a pseudolidovým dogmatům.
Pyšná princezna je oproti tomu ta nejostřejší kritika tehdejší komunistické bezohlednosti, otrocké závislosti na Sovětském svazu a kulturní pokleslosti vůbec. Měla by se proto s jistým výkladem promítat povinně od prvního stupně na školách a to nejen v hodinách dějepisu. Naše děti by tak velmi jednoduše pochopily, jak skutečně vypadala nejtvrdší léta komunistické diktatury.
Naprosto přesně, byť přes pohádkové symboly, vykresluje poměry v komunistickém experimentu, který zasáhl Československo po roce 1948. Dokonce je až neuvěřitelné, že jeho tvůrci nebyli (jako desítky tisíc jiných) zavřeni na léta do kriminálu nebo pracovních lágrů anebo hned pověšeni, jak bylo tehdy v kraji zvykem. Film byl uveden na plátna v roce 1952, tedy ještě rok před tím, než zemřela jedna z největších kreatur v dějinách lidstva, sovětský diktátor Josif Stalin.
Film přitom zcela přesně vykresluje podmínky u nás a stal se nejen ostrou satirou na poměry, ale přímo nemilosrdnou kritikou. Zobrazuje dvě království ležící vedle sebe. V tom zahraničním, kde mají svobodu tisku i podnikání, vládne král Miroslav. V tom našem Půlnočním vládne neschopný král, v podstatě jde o karikatura Klementa Gottwalda.
S tím navíc pohodlně manipulují tři temné postavy: kancléř, strážce pokladu a ministr Jakub. Vžilo se pro ně souhrnné označení „zlí rádcové“ a mají symbolizovat sovětské poradce, kteří v podstatě ovládali a řídili směřování naší země. Určovali, koho je třeba zlikvidovat, podporovali obvyklý postup sovětské ideologické převýchovy obyvatelstva, zavírání nepohodlných, případně čistky jen pro ten účel, aby vyvolávaly strach. Zcela přitom ovládají mírně připitomělého krále, alkoholika Gottwalda, který bez nich není schopen nic podniknout ani rozhodnout.
V naší zemi, tedy v Půlnočním království (tento název je trefný, protože po uchopení moci komunisty skutečně nastala u nás půlnoc) se pak nesmí zpívat. Je přísně zakázáno se vůbec nějak hlasitě projevovat. Také jsou požadovány vysoké daně, platy všech totiž byly skutečně seřezány státními dávkami na minimum. Navíc v roce 1953 provedli komunisté peněžní reformu, která připravila většinu lidí o úspory, když jim tehdejší peníze vyměnila za drobné v poměru 1:50.
Výběrčí daní Hlinomaz je ve filmu prostě skutečným zástupcem komunistického státu, který od svého počátku rušil živnosti, ničil podnikání, znárodňoval majetky a tak přes své strašlivé úředníky (podvýběrčí daní) ožebračoval obyvatelstvo. A tak je to i přesně ukázáno v Pyšné princezně.
Navíc skutečně proradní rádcové (sovětští poradci) opravdu nechávali přihlouplému králi alkoholikovi co nejméně. Rabovali zemi jak dovedli, nejlepší výroba byla směřována právě do Sovětského svazu, kradli uranovou rudu, kterou museli dobývat k tomu odsouzení političtí vězni. Tedy naše Půlnoční království byla sprostota, faleš a omezování všech lidských svobod.
O tom všem v podstatě vypráví právě Pyšná princezna. V Půlnočním království je ovšem pár ideologických diverzantů. Jednak jistý Vítek a pak i stará chůva, která patrně pamatuje ještě původní sedlácké zemědělství. Ti pak podporují rodící se vztah krále Miroslava (je ho možného brát jako civilní a svobodný duch Západu) s princeznou Krasomilou (ta je naopak zasažená duchem komunistické nomenklatury a zcela pod vlivem sovětských rádců). V převleku za zahradníka se Miroslav dostává do blízkosti Krasomily. Jako na člověka pracujícího informačním stylem Svobodné Evropy, tedy vlastně západního agenta, je pak na něj pořádán hon zlovolnými rádci (sovětskými poradci). Od počátku je jim trnem v oku, protože vede princeznu k menší pýše v nové zřízení a k lidštějšímu pohledu na svět, nakonec i k malorolnické práci na zahradě, což odporuje kolchoznímu způsobu hospodaření.
Miroslavovi se ale Krasomilu podaří ovlivnit a ukázat jí, že existuje i něco jako čistá krása a nejen socialistický realismus, individuální lidskost a nejen kolektivistické dobro a skutečná láska, jiná než je ta ke komunistické ideologii. Komunistickou pýchu tak čeká pád. Oba mladí lidé se sice stanou na určitou dobu politickými štvanci, jsou pronásledováni mocí, ale vše dobře dopadne. V konci filmu je pak věštecky předznamenán rok 1989, kdy se opět Československo spojilo se Západem. Mohlo se zde začít zpívat, volně mluvit a byla uzákoněna svoboda slova.
Je možná dobré na závěr dodat, že na herečku, která v roce 1952 představovala Krasomilu, film tak zapůsobil, že okamžitě opustila svého partnera, komunistické kulturtrégra Pavla Kohouta, a vrhla se do náruče králi Miroslavovi.
Pyšná princezna je oproti tomu ta nejostřejší kritika tehdejší komunistické bezohlednosti, otrocké závislosti na Sovětském svazu a kulturní pokleslosti vůbec. Měla by se proto s jistým výkladem promítat povinně od prvního stupně na školách a to nejen v hodinách dějepisu. Naše děti by tak velmi jednoduše pochopily, jak skutečně vypadala nejtvrdší léta komunistické diktatury.
Naprosto přesně, byť přes pohádkové symboly, vykresluje poměry v komunistickém experimentu, který zasáhl Československo po roce 1948. Dokonce je až neuvěřitelné, že jeho tvůrci nebyli (jako desítky tisíc jiných) zavřeni na léta do kriminálu nebo pracovních lágrů anebo hned pověšeni, jak bylo tehdy v kraji zvykem. Film byl uveden na plátna v roce 1952, tedy ještě rok před tím, než zemřela jedna z největších kreatur v dějinách lidstva, sovětský diktátor Josif Stalin.
Film přitom zcela přesně vykresluje podmínky u nás a stal se nejen ostrou satirou na poměry, ale přímo nemilosrdnou kritikou. Zobrazuje dvě království ležící vedle sebe. V tom zahraničním, kde mají svobodu tisku i podnikání, vládne král Miroslav. V tom našem Půlnočním vládne neschopný král, v podstatě jde o karikatura Klementa Gottwalda.
S tím navíc pohodlně manipulují tři temné postavy: kancléř, strážce pokladu a ministr Jakub. Vžilo se pro ně souhrnné označení „zlí rádcové“ a mají symbolizovat sovětské poradce, kteří v podstatě ovládali a řídili směřování naší země. Určovali, koho je třeba zlikvidovat, podporovali obvyklý postup sovětské ideologické převýchovy obyvatelstva, zavírání nepohodlných, případně čistky jen pro ten účel, aby vyvolávaly strach. Zcela přitom ovládají mírně připitomělého krále, alkoholika Gottwalda, který bez nich není schopen nic podniknout ani rozhodnout.
V naší zemi, tedy v Půlnočním království (tento název je trefný, protože po uchopení moci komunisty skutečně nastala u nás půlnoc) se pak nesmí zpívat. Je přísně zakázáno se vůbec nějak hlasitě projevovat. Také jsou požadovány vysoké daně, platy všech totiž byly skutečně seřezány státními dávkami na minimum. Navíc v roce 1953 provedli komunisté peněžní reformu, která připravila většinu lidí o úspory, když jim tehdejší peníze vyměnila za drobné v poměru 1:50.
Výběrčí daní Hlinomaz je ve filmu prostě skutečným zástupcem komunistického státu, který od svého počátku rušil živnosti, ničil podnikání, znárodňoval majetky a tak přes své strašlivé úředníky (podvýběrčí daní) ožebračoval obyvatelstvo. A tak je to i přesně ukázáno v Pyšné princezně.
Navíc skutečně proradní rádcové (sovětští poradci) opravdu nechávali přihlouplému králi alkoholikovi co nejméně. Rabovali zemi jak dovedli, nejlepší výroba byla směřována právě do Sovětského svazu, kradli uranovou rudu, kterou museli dobývat k tomu odsouzení političtí vězni. Tedy naše Půlnoční království byla sprostota, faleš a omezování všech lidských svobod.
O tom všem v podstatě vypráví právě Pyšná princezna. V Půlnočním království je ovšem pár ideologických diverzantů. Jednak jistý Vítek a pak i stará chůva, která patrně pamatuje ještě původní sedlácké zemědělství. Ti pak podporují rodící se vztah krále Miroslava (je ho možného brát jako civilní a svobodný duch Západu) s princeznou Krasomilou (ta je naopak zasažená duchem komunistické nomenklatury a zcela pod vlivem sovětských rádců). V převleku za zahradníka se Miroslav dostává do blízkosti Krasomily. Jako na člověka pracujícího informačním stylem Svobodné Evropy, tedy vlastně západního agenta, je pak na něj pořádán hon zlovolnými rádci (sovětskými poradci). Od počátku je jim trnem v oku, protože vede princeznu k menší pýše v nové zřízení a k lidštějšímu pohledu na svět, nakonec i k malorolnické práci na zahradě, což odporuje kolchoznímu způsobu hospodaření.
Miroslavovi se ale Krasomilu podaří ovlivnit a ukázat jí, že existuje i něco jako čistá krása a nejen socialistický realismus, individuální lidskost a nejen kolektivistické dobro a skutečná láska, jiná než je ta ke komunistické ideologii. Komunistickou pýchu tak čeká pád. Oba mladí lidé se sice stanou na určitou dobu politickými štvanci, jsou pronásledováni mocí, ale vše dobře dopadne. V konci filmu je pak věštecky předznamenán rok 1989, kdy se opět Československo spojilo se Západem. Mohlo se zde začít zpívat, volně mluvit a byla uzákoněna svoboda slova.
Je možná dobré na závěr dodat, že na herečku, která v roce 1952 představovala Krasomilu, film tak zapůsobil, že okamžitě opustila svého partnera, komunistické kulturtrégra Pavla Kohouta, a vrhla se do náruče králi Miroslavovi.