Jak padl v naší zemi komunismus, lépe řečeno reálný socialismus k němu hrdě směřující, na to existují dva názory. Jeden à la Václav a druhý také à la Václav. Jen to příjmení u těch dvou Václavů je jiné. Ten první, Havel, během svého života zjistil, že jde o zločinný režim, diktaturu, která udržuje své obyvatelstvo v pionýrském pracovním táboře jako otrocké děti a musí se tedy proti tomu veřejně vystupovat. Distribuovat podstatné informace, zastávat se uvězněných, podepisovat a rozšiřovat petice, konat demonstrace.

K tomu ale dokázal přimět jen pár stovek, později možná i pár tisíc lidí. Ostatní, takzvaní šediváci, radši mlčeli a byť neochotně se pravidelně šourali k volebním urnám, aby znovu a znovu jednotnou kandidátku komunistické strany zvolili. Pak se, jako téměř v poslední zemi ve Střední Evropě, shnilý komunistický kolos zhroutil i u nás. Ti, kteří se nazývali tak nečesky – disidenti, pak logicky začali jako první demontovat strukturu diktatury. Ovšem politické slunce na ně svítilo jen krátce. Jakou vlastně vůbec měli kvalifikaci, když se většinu času zavírali po kotelnách? A jaký význam vůbec měla jejich často prázdná a planá hesla a pár demošek?

Nyní přišel čas buditele národa Václava druhého, tedy Klause, který vnesl do pozdějších porevolučních diskusí jasno. Je třeba oslavit celé naše obyvatelstvo. Žádní hrdinní disidenti, na ty je třeba zapomenout. Je v našem národním zájmu, aby se úplně zapomnělo zvláště na toho nevhodného, košilatého, zadrhávajícího Václava Havla, který snad chtěl být slavnější než všichni ostatní dohromady. Bohužel oslňovat Západ, který ale ničemu nerozuměl. Havel přece měl jen nesmyslné nadstranické myšlenky, byl to ekonomický naivka a nakonec byl stejně živen ze Západu, takže jakýpak hrdina. Nemoci si přivodil sám tím, že hulil. Už jen zmínka o Havlovi by měla všechny přivádět k nepříčetnosti. A když někdo přistává na Letišti Václava Havla, tak by mu, nikoliv podtlakem, měly vstávat vlasy na hlavě. To pojmenování je třeba zrušit a dát tam jen Letiště Václava.

Věrný Klausův služebník, Petr Hájek, ve svých několika knihách tedy hodil Havla do žumpy, kam přece právem patří a tam ho dlouho máčel. Pravda o revoluci je totiž veskrze jiná. Co ve skutečnosti zmohlo těch pár neotesaných hub, které jen křičely a ještě jim za to dobře platit prodejný Západ? To my jsme se o pád totality zasloužili, my všichni. My jsme zbořili Železnou oponu. A to drobnou prací, o níž přece mluvil už Masaryk. Svým každodenním jednáním.

Komunistický režim totiž nenápadně zevnitř usilovnou činností zcela cíleně rozbourali ti, na které se dnes neprávem zapomíná. A oni se ani netlučou pěstí do hrudi, i když by mohli. Organizovaně a usilovně ho přece položili všichni ti veksláci, podvodní taxikáři, zelináři podvádějící na váze, lidé, kteří hromadně kradli ve fabrikách a odnášeli si domů, co šlo podle hesla: Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Všichni ti, kteří se o nic nestarali a zavírali se na svých chatách a chalupách, lidé na vsích, kteří si z na levačku opatřeného materiálu za pomoci fuškařů postavili své rodinné domy, všichni řemeslníci, kteří táhli za levným pivem do hospod a zůstávali tam už od svačiny, všichni ti doktoři, kteří holdovali přímo v nemocnicích alkoholu, co jim tam nosili pacienti jako úplatky, všichni úředníci, kteří ve velké úplatky přijímali nebo vedoucí prodejen, kteří je brali za nedostatkové zboží. Je prostě třeba oslavit hlavně všechny ty nemakačenky, fluktuanty, bulače a ochlasty, kteří měli už po obědě padla. Bez nich by to náš národ nedokázal.

Ano, Václav Klaus má pravdu. My všichni jsme se rukou společnou podíleli na zničení reálného socialismus jako revoluční hrdinové. Jsme ovšem skromní a nemusíme to nikde vytrubovat. Naštěstí on, ten druhý a pravý Václav, na nás nezapomene. A vždy nás vyzdvihne. On nás vždy bude potřebovat.