Tomáše Hradílka, bývalého disidenta, signatáře Charty 77 a ministra si vážím. Je osobností, která se s nezvyklým odhodláním a odvahou v době normalizace v 70. letech minulého století postavila proti bezpráví i za občanské a politické svobody.

Neváhal vystupovat veřejně proti totalitnímu systému a jeho represivním praktikám. Výsledkem byl trvalý dohled příslušníku StB, opakované vězeňské vazby, každodenní nejistoty domovních prohlídek a další perzekuce. Podstatnou část života plně věnoval tomu, abychom nastoupili cestu k právnímu státu a oživili historické hodnoty demokracie naší země. Z tohoto jeho pohledu a životní zkušenosti lze rozumět jeho reakci na současnou situaci veřejných debat i jeho obavám nad dalším směřováním naší země. V postoji proti destrukci ústavního systému zastupitelské demokracie, zpochybňování hodnot a ideálů, o které naše společnost po roce 1990 usiluje, a proti oslabování transatlantických vazeb, má moji plnou podporu. Myslím, že jeho protest vede mnohé k zamyšlení. Oceňuji jeho odhodlání bránit svobody získané také jeho nemalou zásluhou po sametové revoluci.

S hladovkou a sebeobětováním se ale souhlasit nemohu!

Aktuální společenská a politická situace v naší demokracii naštěstí nevyžaduje takový způsob vzdoru. Popřelo by to důvěru v odpovědné občany naší země. K zvolení osobností s předpoklady pro dobré vládnutí, důstojnou reprezentaci a správné směřování naší země přispějí právě autentická svědectví z dob represe a síla přesvědčivých argumentů. Bude záležet na každém hlase. Nejen proto bude osobnost pana Tomáše Hradílka potřebná ve zcela jiné roli, než je hladovka.