Realita nebo sci-fi? Jak se natáčela na mobil...

(Povídka z ebooku.)
Poslyšte, co se vlastně stalo? Ona se úplně pomátla? Tak to nikdo přesně neví. Jen ji pomalu přestávalo všechno bavit. Syn jí zmizel do mlhy šílenství a ona ho viděla už jen jako rozmazanou mizející siluetu zavřenou v pokoji v binci a špíně, který denně vyráběl… šílenství nebo schíza, vyjde to nastejno. Jo, kdyby mohla, už by se sem nikdy nevracela. Jako domů, myslím. Vzala by prvního, který by chtěl taky utýct a zmizela by jako zloděj nad ránem. Ale to ona ne. Blbka. Ona byla naučená neutíkat.
Odpovědná blbka, vy mě neposloucháte nebo co?

A můžu se zeptat? No co zase máte? Měla někoho, kdo by ji nějak utěšil? Už neměla nikoho. Syn byl skoro pořád v tý mlze, jak by ho mohla tedy mít. A co manžel? Vy jste ale dotěrný. Manžel, no ten se taky ztratil v mlze. Podobný mlze, trochu přívětivější. On tam tak s ní večer a ráno nějak fyzicky přebýval a snad vozil toho schizíka kluka do školy, ale duševně tam s ní už taky nebyl. Možná zestárnul a chtěl pořád spát po práci nebo ho to už přestalo taky všechno bavit, to fakt nikdo neví. Třeba to jen tak cítila. A co se ní dělo?
Těžko říct, každý ráno chtěla brečet, že je zase den, pak se ho snažila co nejvíc prospat, pak na nákupy, do práce, když byla sama, a pak už ten fyzický jako manžel přicházel a zase se změna nestala. Vegetativní stav. Večer místo života usínal na gauči a ona se dívala na fejsbůk, kde už ji to taky nebavilo, ale co mohla asi tak sama v bytě dělat, když už byl podzim a bylo jí pořád na zvracení a neměla si ani s kým promluvit. Často večer zvracela slova,která přes den přošla kolem a zmizela. Hromadila se v ní jako zkažený oběd..Denně zvracela věty,slova a pocity s krvavými žmolky. To bych fakt nikomu nepřál...

A můžu se ještě zeptat? Tak co zase? A ona byla už stará a nemocná? Ne nebyla, bylo jí čtyřicet pět a byla hezká .. Máte zájem? Fakt vám můžu potvrdit, že lidi, co jsou úplně rozsekaní na maděru, vůbec na první pohed nepoznáte. Žádná pěna u pusy. Fungují si na automatickýho pilota. Ale fákt ve všem, takže průser je , že to nikdo ani nepozná.

Takže jo, byla hezká, jen jí to bylo úplně na nic už dlouho. Ta rodina to byli  samý zombie, syn zombie v mlze, manžel zombie v mlze, ožíval asi jen v práci, těžko říct, jestli už byl zombie i tam... A ona se jediná živá mezi nimi pohybovala, mluvila, cítila, chtěla něco dělat, někomu pomoct, něco měnit, vymyslet, nevzdávat to, a pak už to asi vzdala taky a sekla se do postele a do deprese. Měla to udělat dřív. Už to uvnitř měla celé prolezlé a nemocné a zkažené. Cítila to i z dechu.  Tak teda ležela. Ono to bylo všem  docela fuk, jen občas jí udělali čaj a koupili si rohlíky a sýr a další blbiny k večeři. Ani ji nepotřebovali. A ona byla nemocná? Těžko říct. Cítila se špatně už dlouho a říkala to tomu chlápkovi, ale on už ji asi stejně nevnímal, tak jí jen různě chlácholil, jako že neboj, to bude dobrý a tak... Tak jsem to slyšel.., tedy četl na fejsbůku.

A jak to bylo dál? To se moc těžko chápe, člověk to nemůže posoudit, když tohle nikdy nezažil, takovou samotu a izolaci a zbytečnost. Já myslím, že už si to dlouho představovala, snažila se to lidem říkat, ale ono nebylo moc komu a jí bylo už špatně každý den. Asi hodně špatně. Ani už nejedla nic kromě čokolád. Měla jich v košíku v Bille každý den haldy. Tak asi jednou si to celý konečně zhodnotila a vyšlo jí to jako řešení. Jediný.

Jak zhodnotila? Jaký řešení? Jaký asi? Jako že se to nelepší, kluk skoro furt v mlze, že už stejně ani nepozná, že tam ona není nebo je a  manžel to asi pozná, ale nebude mu zas tak chybět, možná jen večer na tom gauči u telky. Na mobilu se jí v tu dobu objevil divný obraz v galerii bez data a času – takový duch nebo příšera černobílá to byla, opravdu hoodně hnusná a od tý doby se to s ní pořád horšilo. Zkuste to pochopit. Žijete úplně sám, se zombíky v mlze, nic nemůžete, utýct, odejít, tak co měla dělat? A ona nemohla odejít? Ne! Nemohla! Nebylo kam a neměla peníze a už byla zvyklá na špatný věci obecně. Kritický věk to taky. Už to chápete? A taky si myslela, že už o ní nikdo nestojí. A že to lepší už nebude a to měla pravdu. To měla pravdu - já jsem to taky cítil. No a co ten zombík manžel, už ho fakt nezajímala? Těžko říct, co ho zajímalo, já ho neznal. Ale vy mluvíte jako by byla jediná? Víte kolik lidí bez antidepresiv dopadne  jako ona? Ani antidepresiva často nezabíraj. Diagnóza je smutná duše a na tu léky nejsou. Smutná duše smrtelná. Víte kolik lidí skončí jako ona? I kdyby měli normální lidi kolem sebe? Strašně moc lidí by letělo odtud pryč pěkným banží žampingem- A velkým banží žampingem... Tak se do ní nenavážejte, ona se snažila strašně moc! I začít znovu byla ochotná. No ale zájem nebyl. Tak co měla jako dělat? Tak se rozhodla jinak. Úplně racionálně.

A jak to udělala? To jsou tedy dotazy tohle! Jak, jak? Tak, jak to dělají miliony osamělých bez naděje, ne? Zvažovala možnosti. Prášky. Těch se bála, nikdy nebrala nic neznámýho. Skočit do metra bylo docela jistý, ale co když skočí špatně a jen ji to zmrzačí? Tak co? Teď poraďte! Co měla vybrat? Žádná humánní služba pomoci v tomhle směru života neexistuje a kolik lidí by za ni rádo platilo! A vysoký částky! Za dokonanou a povedenou sebelikvidaci. Nic! Ani návod na internetu, úplná díra na trhu. Fakt. A že by to mohl být byznys pořádný! Jen někde v Holandsku a taky neberou každýho snad.

Ale to jsem zase odbočil. Takže jí z toho všeho pořád vycházely jen prášky nebo skok z výšky. Ten mohl být dobrý. Takový jako i zážitek. Klik a letět! Chvíli aspoň letět a užít si to a pak se rozmáznout jako vodou naplněný míček - bum , žbluňk , čvacht a KONEC. Hezká představa, lákavá, ale těžký ji fakt uskutečnit. A pak taky kde, aby to nebyla žádná fušeřina a trapárna.

Nakonec si vybrala skálu celkem nedaleko, kam kdysi často sama chodila. A každý den udělala o krůček blíž k okraji. Jako kdyby si jen hrála ruskou ruletu nebo tak něco. Spadnu, nespadnu? Kousek dál a zase dál... takový nácvik. Když nebylo hnusně, šla tam trénovat.

A spadla? Tak teď jste mě zase přerušil, už mohl být konec, pořád mě rušíte, to fakt nejde takhle. To nikdy neskončí. Nerušte už. Jasně, že spadla. Jinak bych to tu nepsal ne? Uklidila to doma, hezky celkem, ještě jim nakoupila, na to ona byla zvyklá a s tím klukem se objala, to on vydržel pár vteřin a zase se zavřel v pokoji. Kdyby jí  tehdy něco řekl, hned by mu šla vařit večeři a na skálu by vůbec nelezla, no taková blbka to byla, fakt. A co manžel? No to už měla vymyšlený, on o ni žádný strach tedy jako neměl, ale řekla mu, že si jde ujít kilometry, aby zhubla. Aby to vypadalo jako náhoda. Chtěla, aby to vypadalo jako náhoda, aby si to kluk nenesl jako stigma a tak.  Chlápek byl v práci, tak měla plno času. Auto nechala kousek a pak si vzala jen mobil, aby si to natočila. To bylo docela dost důležitý. Chápete? Svoji smrt si chtěla nahrát, aby byla hezká, jen nebyl nikdo, kdo by ji na ten fejsbůk pak dal. To je smutný ne? No to teda! A škoda je to.

Jo! Tak konečně jste pochopil. Chtěla být až do konce s někým. Třeba s cizími. Skála tam byla ošlapaná od jejích nohou a vzala si krásný boty, takový růžový na podpatku, džínový legíny a růžový top. Moc hezky se nalíčila a rozpustila hennou mahagonový vlasy, taková křehká a vyděšená byla. Já bych ji objal a nepustil dál. Na ten okraj. Objímala sama sebe, aby cítila lidský teplo. A v hlavě ty myšlenky hnusný optimistický! Že se vrátí domů, že se všechno zlepší - syn se jako zlepší - najednou po letech, a manžel bude jako dřív. Jako co? No jako manžel! Bude ji objímat, rozesmávat, spát s ní v posteli, jak to manželé dělají, že nebude zombie. Musela je odhánět jako dotěrný mouchy, ty myšlenky, bzučely v hlavě pořád to stejný - bude to lepší, vrať se. No fakt originální. Ona jim už ale odolala, a když došla úplně na kraj svý skály, otevřel se jí výhled na tu nekonečnou svobodu a prostor a pohled na krásu bez bolesti. A byl to krásný výhled, zelený stromy, v dálce něžný nebe s mraky. Ptáci. Skály kolem. Nádhera! Nafotila to na fejsbůk. Mobil si k ruce přimotala spešl gumičkou a sedla si na zem, nastavila kameru a pak poslala úsměv do objektivu „A teď si skočím banží žamping“.... a pustila se nohama dopředu, jen tak si šla s mobilem a usmívala se... a už letěla....!!! Letěla krásně a dlouho a mobil ji vůbec nevypadl a nahrával, dokud sebou neřachla dole na skálu. Pak se rozbil mobil a  s jejím mozkem se promíchal. Škoda, taková škoda, že ten krásný pád nemohl nikdo sdílet. Možná by se dal ten mobil opravit? Ale kdo by to dělal.. Poslyšte? No? A co ona?

Ona tam už nebyla. Jen tělo rozbitý dost nechutně na kamenech, maso a kosti v růžovým topu, hlava bez tvaru, škoda henny před skokem, ale to fakt nevěděla? Ne! To nevěděla a chtěla být upravená, to snad každý pochopí! Ona už tam nebyla a vzdalovala se od toho místa dost rychle, táhlo ji to jinam, takže už tělo neviděla, ani by jí už nezajímalo... A jak to vlastně víte? Víte co? Jo, tak to je trochu divný, to uznávám. Já jsem našel v galerii její fotku... na mobilu. Hezká v růžovém... s úsměvem -jako v jiným světě vypadala. Anděl? Duch? Mám ji uloženou. Od tý doby špatně spím a na tu skálu si zajdu. Co? Počkejte, neutíkejte...