Asi se všichni shodneme na následujícím. Násilí na ženách v jakékoli formě a na jakémkoli místě je hanebné a zavrženíhodné. Nesouhlasíme s bitím, znásilňováním, nucenými sňatky, mrzačením genitálií či zločiny ve jménu „cti“, kdy jsou ženy zohyzděny, mrzačeny či zabity jejich příbuznými. Máme štěstí, že žijeme v zemi, která tyto brutální zločiny trestá a netoleruje ani společensky, ani před zákonem. Tím neříkám, že v oblasti zrovnoprávnění žen s muži jsme státem ideálním. Určitě je stále co napravovat, protože plné zrovnoprávnění žen je klíčem k nejlepší prevenci násilí vůči ženám.

Na genderové zločiny reaguje Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Byla přijata v Istanbulu 11.5.2011. Úmluvě se někdy zkráceně říká Istanbulská smlouva. Co smlouva přináší? Definuje veškeré formy násilí na ženách tak, jak jsem o nich psal v úvodu. Vztahuje se primárně k ochraně žen, neboť násilí na ženách je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji. Přesto smlouva analogicky chrání i muže, kteří mohou být na základě svého genderového postavení rovněž vystaveni perzekuci a násilí, i když v daleko menší míře než ženy. Smlouva dále rozvádí, jakým způsobem budou státy svou antidiskriminační politiku k ženám realizovat a koordinovat. Definuje formy osvěty, způsob sběru dat a výzkumu, formy vzdělání v dané oblasti, služby odborné pomoci a ochrany pro postižené nebo například právo azylu pro ty ženy, které jsou v jiné zemi utiskovány z důvodu svého genderového postavení.
Je až k neuvěření kolik smyšlenek, demagogie a lží se objevilo v českém mediálním prostoru o Istanbulské smlouvě. Nejlepší prevencí je, si těch 28 stránek A4 alespoň zběžně prolétnout. Až to uděláte, budete mít jasno. Smlouva je napsaná „lidským“ jazykem, je srozumitelná a snadno pochopitelná.
V kontextu Istanbulské smlouvy mi vyvstává jedna vzpomínka na osmdesátá totalitní léta. V ČSSR se v té domě vzedmula vlna odporu proti porušování lidských práv. Byl jsem nadšený z Charty 77, později z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných nebo Českého helsinského výboru. Stateční lidé jako Havel, Uhl, Benda, Lis, Devátý, Petrová a další se organizovali v nezávislých iniciativách. Jedním z podnětů pro jejich odpor byl Mezinárodní pakt o občanských právech a politických právech, který Československo definitivně schválilo 23. března 1976. Komunisté udělali taktickou chybu a podpis tohoto Mezinárodního paktu podcenili. Lidé z nezávislých iniciativ se o mezinárodní závazek komunistického Československá v oblasti lidských práv mohli opřít v nerovném politickém boji s totalitním vládním establishmentem. Odvolání na podepsanou mezinárodní smlouvu mohli používat nejen při komunikaci s občany, ale v těch nejhorších případech i u soudů či ve vězení. My, občané České republiky, bychom měli Istanbulskou úmluvu podpořit. Každý z nás tak může pomoci ženám, které jsou drasticky týrány v jiných zemích. Prostřednictvím této mezinárodní smlouvy může vyspělý svět lépe prosazovat ty nejzákladnější lidská práva i v zemích, které ve zrovnoprávnění žen žalostně zaostávají.
A až zase půjdeme uctívat Masaryka, vzpomeňme na něj, jako na humanistu, sociálně smýšlejícího politika, který práva žen prosazoval trvale a intenzivně, zejména pod vlivem své liberální a progresivní americké manželky. Co myslíte? Podepsal by mezinárodní smlouvu, která se jmenuje Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí?