Ještě během r. 1989 se zdálo, že náboženství nebude hrát významnou roli ve společnosti v blízké budoucnosti. Na školách se mohlo o náboženství mluvit jen v rámci ateistické propagandy. S osobní zkušenosti vím, že se mluvilo o náboženství v r. 1992 při diskuzích s vysokoškolskými studenty v předmětu „dějiny filosofie“ téměř s tichým hlasem a velmi stydlivě.

Dnes je skutečnost úplně jiná. Studenti se veřejně vyjadřují ke své náboženské příslušnosti, případně k tomu, že nevyznávají nic nebo jsou ateisté. Přesto lze pozorovat, že k ateismu se jich hlásí minimálně. Ale také se převážně nehlásí k žádné církvi. Důležité je, že se náboženství nevnímá ideologicky, že je zcela „normální“ lidskou realitou. Proto dnes se o náboženství diskutuje svobodně a bez náznaků hanby a různorodě se promýšlí tento fenomén.

Co se však stalo v toku času od r. 1989? Stalo se to, že náboženství je fenomén, který nás zasahuje velmi často prostřednictvím sdělovacích prostředků, vnímáme ho od islámského světa po katolicismus. Náboženství se již vidí tak, že to není „jen“ privátní záležitost každého jednotlivce, ale že náboženství zasahuje společnost, její etické a kulturní prostředí, poukazuje na zachování tradiční identity společnosti a rovněž pak zasahuje i svět politiky. Nakonec debaty v posledních dnech u nás v České republice, a nebylo jich málo, o vrácení církevního majetku, je toho dokladem. I to, že není klid v Iráku, že svět se bojí Iránu, že nikdo neví, jaká bude budoucnost v Afghánistánu, to vše svědčí o tom, že náboženství hraje významnou roli ve společnosti – a hrát bude další role. Náboženské přesvědčení podporuje mocenský zápas jednotlivých skupin v Lýbii a v Egyptě, v Sýrii a v dalších zemích.

V České republice vyšla již řada odborných knih, historických, sociologických i politologických, které se zabývají fenoménem náboženství. Je docela dobré si vzít jednu velkou stránku archu a psát si plusová znaménka, čím že náboženství prospívá společnosti. Pak musíme totéž udělat s mínusovými znaménky – pak vše sečíst a vyhotovit výsledek. Jedno je zřejmé: náboženství je tak obšírný fenomen, že nestačí přemýšlet jen o něm, ale přivádí nás pak ke konkrétním vyznáním a jejich derivacím.

V současné a budoucí době je dobro společnosti závislé na mezináboženském dialogu. Teze, že nebude mír ve světě, pokud nebude mír mezi náboženstvími, jsou stále nosné. Při svých cestách po Evropě stále zjišťuji, jak lidé málo vědí o islámu, o buddhismu, o asijských náboženských představách. Nejsou tomu ušetřeni ani politici. Pak se stává, že ve svých rozhodnutích nahrávají mezináboženskému neklidu a dokonce nenávisti. Mnoho lidí se domnívá, že náboženskému fenoménu „rozumí“, ale není tomu tak, protože ho nestudovali a byli o něm informováni jen povrchně. Mír mezi náboženstvími je nutno podporovat.

Přicházející doba bude po nás vyžadovat toleranci k jednotlivým náboženským přesvědčením, které souvisejí se svobodou svědomí a svobodou náboženského vyznání. Není zde důležité hodnotit vědecky či nevědecky náboženský fenomén. Místo hodnocení musíme přijmout skutečnost, že lidé inklinují k náboženskému přesvědčení, že jej budou různě intenzivně prožívat, že tento náboženský fenomén nebude v lidech nikdy zničen ani ateistickou propagandou, ani zločinným násilím, ani vědeckým pokrokem, ani novými technologiemi. Dokud budou lidé žít, potud bude s nimi žít i náboženství, které samozřejmě bude mít kulturní podmíněnost a musí být kultivováno. Jsou odpovědi na otázky, které věda a technika nemohou nabídnout, ale náboženství mnoha lidem na tyto otázky dostatečně odpovídá.

V německém prostředí jsem zaznamenal, že ve sdělovacích prostředcích se vyjadřuje k náboženství množství odborníků. V České republice jsme dovolili udělat chybu, že se k tomuto fenoménu vyjadřuje velmi málo odborníků a někdy více neodborníků.

Katolíci jsou v České republice vedeni odkazem papeže Jana Pavla II., ale i současného papeže Benedikta XVI., že víra není privátní záležitostí, že se konsekvence této víry musí dostat do veřejného života, do školství, do sociální oblasti, do zdravotnictví, do kultury, vědy a umění. Jsem opravdu zvědavý, jak to čeští katolíci dokážou v dalších letech, zejména mladí lidé. Všichni se musíme naučit vnímat, že činnost každého člověka vychází z niterného přesvědčení. Budeme si zvykat, že možná poznáme, že činnost, konkrétní praxe, činy, vycházejí z náboženského přesvědčení mnoha lidí. Kéž by k prospěchu všech! To by si přál i T. G. Masaryk - hluboce věřící člověk.