Konference, kterou každoročně pořádá české ministerstvo zahraničí nese název Partnerství s Afrikou. Událost je příznakem širšího problému českého přístupu k tomuto kontinentu: spolupráce s Afrikou nutně předpokládá i spolupráci s Afričany. Ti se ale vytratili nejen z názvu akce, ale i z české zahraniční politiky obecně. Možná jsou skrytí: v migrační vlně jako bezpečnostní riziko, jako dlouholetí diktátoři nebo jako oběti katastrof. Jejich nepřítomnost je jedním z příznaků toho, že evropský pohled na Afriku zásadně nezměnil od konce 19. století. Tehdy (velmi zjednodušeně) došlo k dělení kontinentu mezi koloniální mocnosti, a perspektiva „nadřazenosti“ přežívá dodnes.

Jinak tomu není ani v případě českého zobrazení, navzdory tomu, že je dnes Afrika extrémně dynamickým kontinentem, který prochází celou řadou změn. Množství pohledů spojuje to, že vnímají Afriku jako jednolitý kontinent, téměř bez vlastní vůle. Daniel Bach, expert na africká studia z francouzského Sciences Po Bordeaux, ukázal ve svém výzkumu tři perspektivy, které jsou všechny již více než sto let staré. A jelikož se jedná o perspektivy dané strukturálním nastavením platným v celé Evropě, předurčují tyto tři náhledy naši africkou politiku a debatu dodnes.

Prvním je obraz Afriky jako temného kontinentu, zosobňujícího veškerou bídu, války a přelidnění. O Africe slyšíme jen v souvislosti s humanitárními krizemi způsobenými válkou, přírodní katastrofou nebo násilím při volbách. Na konci 19. století se o Africe mluvilo jako o hrobu bílého muže, dnes pojmy jako například migrační „vlna“ odlidšťují tamní obyvatelstvo a odpírají Afričanům nárok na individuální identitu. Počet obyvatel „temného kontinentu“ se v posledních letech skutečně rapidně zvýšil. Nicméně v kontextu jeho velikosti – je zhruba devětkrát větší než Indie, kde žije podobný počet obyvatel – a s přechodem do dalších fází demografické revoluce to není takový problém, jak se nám občas nějaký falešný prorok snaží vsugerovat a nabídnout řešení, které více či méně připomíná takzvanou nekropolitiku. Ta se projevuje odlidšťujícími příměry, srovnávajícími nárůst obyvatelstva Afriky s množením králíků nebo kobylek, což je samozřejmě špatně.

Druhou perspektivu nazývá Bach novým humanitarianismem. Ten podle něj vyvrcholil před světovou finanční krizí, která začala v roce 2008. Snaží se apelovat na svědomí Evropanů, na jejich spoluodpovědnost za neutěšenou situaci v Africe, a z toho plynoucí povinnost pomoci ji řešit. V 19. století se takovému postoji říkalo břímě bílého muže, tedy muže, který je morálně na výši, a musí nevzdělané a chudé Afričany dovést k pokroku. S příchodem ekonomické krize se množství výzev ke spasení Afriky zmenšilo. V individuálním podání se ale s kýčem v podobném duchu setkáváme i nadále – připomeňme obrázky bílého lékaře s malým africkým pacientem, bílého učitele a jeho africké publikum, bohatého bílého dárce peněz a šťastné obdarované africké vesnice. Zkrátka v tomto pohledu zůstává prvořadě důležitý Evropan, jednající – z našeho pohledu – chvályhodně.

Třetí způsob bývá nazýván novou potyčkou o Afriku. Ta je podobná té z konce 19. století, kterou si někteří možná ještě pamatují z hodin dějepisu. Opět se rozděluje africké území, tentokrát ale nejen mezi bývalé koloniální mocnosti. Turecká přítomnost v Somálsku, saúdskoarabský vliv v Sahelu, ruské zájmy ve Středoafrické republice nebo čínské investice všude kam se člověk podívá jsou zdůrazňovány se záměrem vykreslit situaci v Africe jako konflikt o vliv. Tohoto dojmu snadno nabyde čtenář především francouzských médií, ale přejímají ho poměrně ochotně i čeští novináři. Francouzi totiž mají stále pocit, že bývalá frankofonní Afrika je jejich doménou, kterou jim chce někdo vzít. A bude to právě Francie a její bruselští zástupci, kdo bude po odchodu Velké Británie z EU vytvářet unijní pozici k Africe především. Má to ale háček: prezentovat Afriku jako kontinent hladový po investicích úplně pomíjí skutečnost, že byznys v Africe je specifickou disciplínou, ve které pokud chcete být úspěšní, potřebujete vedle pokory k místním i velkou míru trpělivosti. Afrika není Klondike, kam stačí přijít a peníze se pohrnou.

Reakce evropských lídrů na konferenci mezi EU a Africkou unií, která se uskutečnila v prosinci ve Vídni, ukazují, že tři výše popsané perspektivy v Evropě skutečně stále převládají. Výzvy k tomu, využít rozvojovou spolupráci k boji s terorismem, migrací a se vzrůstajícím čínským vlivem – má něco do sebe ze všech tří výše popsaných pohledů. Ani tuzemský ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) není výjimkou, v prosinci v podstatě naznačil, že rozvojová spolupráce by neměla být charitou, ale investicí do naší bezpečnosti a do našich firem.

Tři zmíněné přístupy a zobrazení Daniela Bacha jsou užitečným zjednodušením, ale všechny mají jeden zásadní problém. Ani v jednom Afričané nevystupují jako samostatní aktéři. Zůstávají jen „objekty“, kterých je potřeba se obávat, mít s nimi soucit a pomáhat jim, nebo jejichž suroviny máme vytěžit. Av tomto trojúhelníků tří pohledů se neustále pohybujeme.

Paul Kagame, prezident Rwandy a současný předseda Africké unie, která sdružuje africké státy, ve Vídni evropské pojetí solidarity s Afrikou kritizoval. V úvodním projevu se nechal slyšet, že spolupráce by měla být oboustranně výhodná a že africké státy nestojí o falešnou solidaritu a neustálé upřednostňování evropských témat jako jsou migrace nebo terorismus. Navíc, za necelý rok vyprší Dohody z Cotonou, které vzájemné vztahy mezi EU a státy globálního jihu – především Afrikou – upravují. Pro Evropu je to příležitost uvědomit si, že zatímco z Číny nebo libovolného ropného emirátu mohou do Afriky přitéct investice srovnatelné, my bychom měli začít vést vážnou debatu o tom, jakou politiku směrem k Africe vlastně chceme v následujících letech vést, a především zda chceme být Afričanům skutečnými partnery.

Bez toho se totiž budeme motat v bludném kruhu mezi strachem, soucitem a snahou dominovat.