V uplynulém týdnu se odehrál v ruském Soči summit Ruska a států Africké unie. Tato událost vzbudila i v České republice poměrně nezvyklý zájem o současnou geopolitickou pozici Afriky.

Konkrétně se jednalo o komentáře Ondřeje Horkého-Hlucháně v Lidových novinách a Viléma Řeháka v Respektu a dále o vyjádření Vojtěcha Šmolíka v České televizi a na webu Aktuálně.cz. Všechny komentáře jsou informačně obsáhlé a ze své podstaty zajímavé, ale bohužel nabízí pouze perspektivu Ruska jako jediného aktivního aktéra.

Ve všech textech více či méně vystupuje Rusko jako aktivní hráč, který se pokouší o návrat do pozic období studené války a tím i obnovu svého velmocenského postavení. Osobně proti tomuto pohledu nic nemám a s kolegy ho do velké míry sdílím, ale zároveň bych si dovolil navrhnout, abychom tuto perspektivu na chvíli otočili a přesunuli do pozice aktivních aktérů africké lídry. Jsme-li vůbec něčeho takového schopni.

Ačkoli je v Africe 54 států, stejný počet jejich představitelů a je těžké paušalizovat, jedno má drtivá většina z nich společné. Snaží se udržet u moci, což je způsobeno absencí institucí, které by lídra bránily například v případě volební porážky. Stav, kdy se v podstatě všechny globální mocnosti předhánějí v tom, kdo hlavám států bude moci za méně peněz poskytnout kvalitnější výzbroj a lepší poradce pro bezpečnost, je tak pro většinu lídrů velmi lákavý. A stabilitě na kontinentu to rozhodně neprospívá.

Ačkoli by tedy angažmá Ruska pro nás mohlo být budíčkem, tak ale v úplně jiném duchu, než je kolegou Horkým-Hlucháněm nastíněná potyčka o Afriku. Osobně se v tomto kontextu spíše kloním k pohledu Kate Meagherové jako potyčce o Afričany. Ta se odehrává v rovině „srdce a emocí“ spíše než v rovině čísel obchodu. Tady naše pozice jako Evropy u obyvatel kontinentu vůbec není jednoznačná. V daném kontextu proto kvituji volání kolegy Horkého-Hlucháně po debatě o prioritách České republiky v rámci nového partnerství mezi EU a Africkou unií. Některé současně nastavené priority se totiž mohou vylučovat, jak se kupříkladu děje s podporou stability a dobrého vládnutí. S kolegou Řehákem jsme analýzou vyjádření z posledního roku došli k závěru, že česká diplomacie dává v takových případech přednost stabilitě před dobrým vládnutím, což považujeme za poměrně nebezpečné především z dlouhodobého hlediska.

Že afričtí lídři nejsou jen figurky na šachovnici, ale asertivní hráči sledující své zájmy, je možné demonstrovat na tom, jak jsou schopni kreativně pracovat s obrazem mladých afrických mužů. Konkrétně například bývalý senegalský prezident Abdou Diouf v 90. letech v souvislosti s ekonomickou marginalizací kontinentu nepokrytě vyhrožoval, že Evropa „bude čelit hordám příchozích“. Afričtí lídři se v posledních dvaceti letech totiž snažili prezentovat poměry v Africe tak, že oni jsou ti jediní, kdo stojí mezi krvelačnými a nebezpečnými mladými Afričany a evropskou bezpečností. Proto kupříkladu v kontextu mezinárodního uspořádání docházelo ke snahám rekonstruovat stát a instalovat jeho představitele i ve chvílích, kdy se o státu z našeho pohledu nedalo vůbec mluvit, což ostatně dlouhodobě kritizoval například Jefrey Herbst na situaci v Konžské demokratické republice.

Jak demonstrují nedávné výzkumy kolegy Jespera Bjarnesena, ve většině případů násilí v západní Africe započaly ozbrojené složky státu, zatímco mladí Afričané svou účast v ozbrojených střetech brali jako příležitost k ekonomické obživě spíše než jako potěchu z násilí. Situace, kdy Evropa přivírá ze strachu z terorismu a migrace oči nad porušováním občanských práv, bohužel povede k tomu, že v dlouhodobém horizontu nebudeme mít v lepším případě stabilitu v Africe a v tom horším ani bezpečno u nás.

A do této pozice jsme se tak nějak vmanévrovali sami.