V uplynulém týdnu vydalo Výzkumné centrum Asociace pro mezinárodní otázky každoroční pravidelnou reflexi české zahraniční politiky Agenda pro Českou zahraniční politiku. V letošním vydání byla kapitola věnující se Blízkému Východu rozšířena o část zabývající se subsaharskou Afrikou, na níž jsem se s kolegou Vilémem Řehákem podílel. V tomto blogovém příspěvku bych chtěl vysvětlit, co nás vedlo k jednotlivým hodnocením a z jakého důvodu si myslíme, že by Česká republika měla přisoudit své politice vůči tomuto významnému regionu na jih od Sahary důležitou roli.

Na úvod je třeba si uvědomit, že již název tohoto textu – politika vůči Africe – je svým způsobem trochu nonsens. Stejně jako neexistuje zahraniční politika vůči Americe nebo vůči Asii, ale k jednotlivým mezinárodním organizacím nebo státům, je nesmysl pohlížet na Afriku jako homogenní blok. Z toho důvodu je nutné si nejprve definovat, co to ta česká politika vůči Africe je. Jedná se o politiku vůči Africké unii, která dnes sdružuje všechny státy kontinentu, nebo politiky vůči jednotlivým významným regionálním organizacím, či je to politika České republiky vůči regionálním mocnostem? Nebo jsou to širší tematické priority ve vztahu k Africe, jako například rozvoj, migrace, podpora stability a dobrého vládnutí nebo ekonomická spolupráce?

V důsledku tak existuje několik Afrik, vůči kterým by Česká republika mohla provádět vždy relativně rozdílnou zahraniční politiku. Ve Francii se například ustálil pojem v množném čísle „Afriky“, který na první pohled dává tušit, že celý kontinent netvoří jeden souvislý celek, ke kterému je možné se odvolávat. Z důvodu kratšího rozsahu jsme bohužel byli v Agendě nuceni mluvit o Africe jako jednolitém kontinentu, čímž se dle nás mohla ztratit sdělení důležitá pro českou politiku k jednotlivým státům a regionům.

Současný přístup k africkým partnerům je z našeho pohledu nekoncepční, což se bohužel výrazně nezměnilo ani pod novým ministrem Tomášem Petříčkem (ČSSD). Ten sice v inauguračním projevu určil Afriku jako nový vektor české zahraniční politiky, ovšem od té doby zůstalo vše v podstatě při starém. V současné době stále chybí podpora z nejvyšších míst. V uplynulém roce jsme u vrcholných představitelů na kontinentu zaznamenali pouze návštěvu premiéra Babiše (ANO) v Maroku, zatímco například Angela Merkelová v letošním roce navštívila Burkinu Faso, Niger a Mali, které jsou klíčové pro dlouhodobé řešení migrace.
Nekoncepčnost nám bohužel svazuje ruce dlouhodobě a činí nás nečitelné pro africké partnery. Za zmínku stojí například nedávná zrušení a znovuotevření ambasád ve dvou klíčových a dynamických hlavních městech. V keňském Nairobi se tak stalo z ekonomických důvodů mezi lety 2011 a 2014 a v senegalském Dakaru mezi lety 2005 a 2017. O naší ambasádě v Konžské demokratické republice raději taktně pomlčím.
Naopak ve chvíli, kdy strategie vznikne, není naplňována, jako například v případě Strategie ČR na podporu stabilizace a rozvoje zemí Sahelu pro období 2018-2021, která počítala s otevřením české ambasády v Bamaku k 1. lednu 2019 a se jmenováním zvláštního velvyslance pro oblast Sahelu. Jeho úkolem mělo být koordinovat české aktivity v regionu na úrovni ministerstev i ve vztahu k zahraničním partnerům. Tato institucionální absence personálního obsazení strategických pozic pak limituje naplňování dalších cílů Strategie, kterými jsou primárně boj s terorismem a snaha o rozvoj regionu.

Druhým problémem, který v současné době pozorujeme, je v lepším případě neprovázanost jednotlivých politik, v tom horším jejich protichůdnost. Například ve výše zmíněné Strategii pro Sahel se objevil předpoklad vstupu na lokální trhy v oblasti zemědělství díky předchozí spolupráci v obranném průmyslu, což snad nemůže myslet vážně ani ten největší cynik. Jsme si sice vědomi, že v kontextu Sahelu je poměrně náročné najít rovnováhu mezi bezpečností a rozvojem, to ale neznamená, že bychom na hledání rovnováhy měli rezignovat. V Koncepci zahraniční politiky je pak vůči Africe uvedena snaha o podporu „stability a dobrého vládnutí,“ což jsou priority, které se nemusí vždy slučovat – jak se ostatně ukázalo v případě voleb v Konžské demokratické republice a Zimbabwe. Tehdy Česká republika svým oficiálním prohlášením uznala i přes zjevné nesrovnalosti výsledky těchto voleb a jednoznačně tak upřednostnila stabilitu před dobrým vládnutím.

V současné době zároveň dochází k redefinování politiky vůči Africe na úrovni Evropské unie. Vedle ustanovení nové komise, kde se očekávání vkládají do komisařky pro mezinárodní partnerství, dále dochází k vyjednávání nové vzájemné dohody mezi Africkou a Evropskou unií navazující na Dohody z Cotonou, které vyprší v 2020. Nová smlouva by měla klást větší důraz na partnerství a sdílenou odpovědnost obou stran. Pro ČR se tak otevírá prostor k prosazování dlouhodobých cílů, které by měly vést k posilování vzájemného vztahu s africkými partnery. Jako případná inspirace v nastavování realizovatelných priorit by pro nás mohlo sloužit srovnatelně velké Švédsko, jehož prioritou je posilování postavení žen v afrických společnostech. Podobně zřetelně nastavená tematická priorita ke státům kontinentu by z našeho pohledu seděla i České republice, neboť by měla potenciál učinit z nás čitelnějšího partnera s jednoznačnými prioritami.