V souvislosti s válkou na Ukrajině začínají mít někteří novináři tendence pořádat jakési novodobé „hony na čarodějnice“.


Ozbrojená ruská agrese na Ukrajině trvá již téměř dva měsíce, a byť už se neválčí poblíž hlavního města Kyjeva, těžiště bojů se nyní přesunulo na východ země a utrpení ukrajinského obyvatelstva stále nekončí. Je zcela správné, že převážná část českého národa se od začátku postavila na stranu napadené Ukrajiny a že ochota mnoha českých občanů pomáhat lidem, kteří uprchli před válkou, stále trvá (v různých sbírkách již věnovali Češi na pomoc Ukrajině více než 3 miliardy korun).

Tento dobrý pocit však občas trochu kazí to, že je národ částečně rozdělen v tom, jak moc „nesmiřitelně“ postupovat proti všemu, co souvisí s Ruskem. Případně, jak postupovat vůči lidem, kteří sice ruskou agresi nepodporují, ovšem podle některých se vůči ní nevymezují dostatečně silně, a tudíž zaslouží určité potrestání či minimálně veřejné odsouzení. Příkladem takového novodobého „honu na čarodějnice“ byly i dvě osoby, jejichž případ jsem si vzal jako námět dnešního blogu.

Když se známý ekonom a politik hnutí Trikolora Miroslav Ševčík letos opět rozhodl kandidovat na funkci děkana Národohospodářské fakulty VŠE (tuto funkci již v minulosti zastával v období 2010-2018), novináři ze serveru Seznam Zprávy i Hospodářských novin na něj uspořádali téměř „hon“. Zástupci sedmé velmoci v něm kromě Ševčíkova předlistopadového členství v KSČ propírali jeho někdejší výroky na adresu šéfa BIS Michala Koudelky v souvislosti s vrbětickou kauzou (Ševčík tehdy prohlásil, že Koudelkovi nevěří ani to, jak se jmenuje, a byť Putinovi nevěří všechno, to, že se jmenuje Putin, mu věří). Přičemž například ministryně pro vědu a výzkum Helena Langšádlová jeho kandidaturu na funkci děkana rázně odsoudila slovy: „Vnímám jako alarmující nejen extrémní výroky pana Ševčíka, ale i samotný fakt, že osoba s takovými postoji je jediným kandidátem na děkana Národohospodářské fakulty VŠE. Návrh je o to více znepokojivý, že pan docent Ševčík dlouhodobě hájí Putinův režim, který dnes páchá brutální zločiny proti ukrajinskému obyvatelstvu,“ (viz odkaz zde).

Aktivní novináři ze serveru Seznám Zprávy v této souvislosti oslovili i samotného rektora VŠE Petra Dvořáka se sérií dotazů, týkajících se Ševčíkovy kandidatury a jeho někdejších „prokremelských“ výroků. Ten však zástupcům sedmé velmoci mimo jiné odpověděl, že mu nepřísluší Akademickému senátu fakulty, který jako samosprávný orgán děkana volí, vzkazovat, co by měl dělat. A jak někteří čtenáři již zřejmě zaregistrovali, volba včera proběhla a Miroslav Ševčík, který při ní neměl žádného protikandidáta, byl děkanem zvolen, když pro něj hlasovalo všech devět členů Akademického senátu (viz odkaz zde).

Fotbalista Vladislav Ljovin tak známou osobní jako ekonom Miroslav Ševčík není, nicméně i jeho jméno dost možná mnozí čtenáři v některém z médií v posledním dnech zaregistrovali. Tento ruský fotbalista, momentálně oblékající v české fotbalové lize dres FC Slovácko, totiž na sebe ne zrovna nejlepším způsobem upozornil při nedělním zápase s pražskou Spartou, neboť udělal na konci prvního poločasu obrovskou chybu, po níž vstřelilo letenské mužstvo rozhodující gól.

Někteří novináři (nejaktivnější byli ti ze Sport.cz) však mnohem víc, než tuto hrubku, řešili to, co defenzivní záložník udělal či spíše neudělal před samotným zápasem: fotbalisté obou klubů si totiž před zápasem stoupli ke středovému kruhu, aby vyjádřili podporu bojující Ukrajině, a na závěr společně s přítomnými diváky této zemi pomyslně zatleskali. Jak však prokázaly televizní záběry, ruský záložník jako jediný z přítomných hráčů na hřišti nezatleskal...

Mnozí lidé Ljovinovo nezatleskání komentovali na internetových diskusích či na sociálních sítích jako nehorázné gesto, kterým se projevil jako podporovatel agrese na Ukrajině, a vyzývali k tomu, aby byl ruský fotbalista ze země ihned vyhoštěn, případně aby se FC Slovácko zřeklo jeho služeb. Fotbalový klub z Uherského Hradiště nicméně tyto výzvy nevyslyšel a ředitel klubu Petr Pojezný ve vyjádření pro deník Sport mimo jiné konstatoval: „On zřejmě vůbec netušil, že na něco takového dojde. Vyhodnotil si to, že se nevyjádří tak, ani tak. Kdyby se dopustil jakékoliv provokace, byli bychom jako klub první, kdo by ho odsoudil.“ Situaci s Ljovinem pak přirovnal k poklekávání fotbalistů či jiných sportovců na podporu hnutí Black Lives Matter, ke které také přistupují v různých zemích různě, a nelze do ní někoho nutit (viz odkaz zde). Ve včerejším zápase FC Slovácka proti Liberci sice ruský fotbalista nenastoupil od začátku, neboť se do sestavy vrátil defenzivní záložník Daníček, ovšem v závěru utkání se na hřiště dostal i Ljovin a klub nad ním dle všeho hůl zatím nezlomil.

Byť se mnou nejspíš všichni souhlasit nebudou, za sebe jsem rád, že jak Národohospodářská fakulta VŠE, tak i fotbalový klub FC Slovácko mediálnímu tlaku nepodlehly. Něčí v minulosti vyslovené názory na politiku by neměly mí vliv na to, zda někdo může či nemůže vykonávat funkci děkana, a v případě fotbalisty by pro to, zda bude či nebude v nějakém klubu hrát, neměla hrát rozhodující roli jeho národnost, ale výkony na hřišti.