Byť je pravdou, že pan Gazdík dosud není z ničeho obviněn, u jakéhokoliv vládního politika mi přijde jako nepřijatelné, když například s kontroverzní osobou typu pana Redla komunikuje přes zašifrovaný telefon.


Jak už asi všichni zaregistrovali, ministr školství Petr Gazdík v neděli oznámil, že na svůj vládní post rezignuje k 30. červnu. Kvůli zapletení do kauzy kolem pražského dopravního podniku, v níž hrál první housle jiný politik tohoto hnutí Petr Hlubuček, končí Gazdík i jako místopředseda STAN.

Politici z jiných stran, ať už vládních či opozičních, krok ministra školství vítají, stejně tak je tomu u politických komentátorů i u většiny internetových diskutérů. Určitý rozdíl je ovšem ve způsobu interpretace Gazdíkova rozhodnutí, kdy někteří ho označují jako vynucené a prakticky nevyhnutelné, jiní naopak jako projev zlepšené politické kultury v podání současné vládní koalice.

K těm druhým patří například bloger Tomáš Vodvářka, který ve svém blogu na iDNES s titulkem Rezignace jako projev politické kultury hned v jeho úvodu zdůrazňuje, že se pan Gazdík rozhodl rezignovat jen kvůli „nevhodnosti jednoho z kontaktů s jedincem, který je zatím jen stíhaný.“ Pan Vodvářka ve svém textu následně uvádí, že jméno ministra školství se kdesi ve spisu objevilo, avšak nikoliv v souvislosti s trestnou činností. Byť jsem se s takovým názorem setkal při hodnocení aktuální kauzy hnutí STAN u více osob, nemohu s ním souhlasit.

Pan Gazdík skutečně není obviněn z toho, že by něco ukradl, nezákonně se obohatil na svůj účet, případně někoho uplatil apod. Ovšem už když jsem si v pátek v Deníku N přečetl reportáž o jeho stycích s kontroverzním zlínským podnikatelem Michalem Redlem, tak jsem si říkal, že tohle bude ministr školství a někdejší první muž STAN ustávat dosti těžko. Považuji totiž za mírně řečeno nestandardní, když politik na tak vlivných postech udržuje styky s člověkem, který měl v minulosti úzké vazby na Radovana Krejčíře a obvinění z trestného činu unikl jen díky zdravotnímu posudku, dle kterého měl vážnou duševní chorobu. Člověk opravdu nemůže jinak než kroutit hlavou nad tím, že s někým takovým udržoval řadu let úzké vazby jak zmiňovaný Petr Gazdík, tak i jiný ještě donedávna vlivný politik STAN, europoslanec Stanislav Polčák, který se včera své členství ve straně rozhodl pozastavit.

A byť je pravdou, že pan Gazdík dosud není z ničeho obviněn, u jakéhokoliv vládního politika mi přijde jako nepřijatelné, když s kontroverzní osobou typu pana Redla komunikuje přes zašifrovaný telefon, schází se s ním v „zabezpečené kanceláři“ a navíc popírá, že s ním v minulosti trávil zimní dovolenou. To je totiž něco, co by v první řadě nemělo patřit k politické kultuře v žádné civilizované zemi.

Jak už jsem popsal ve svém minulém blogu, kauz, které se za posledního půl roku objevily ve spojení s hnutím STAN, již bylo více než dost. A byť je pravdou, že ve všech případech jejich aktéři v důsledku mediálního tlaku nakonec vyvodili politickou zodpovědnost, což je určitý pozitivní posun oproti minulým vládním garniturám (zejména pak ve srovnání s některými politiky z Babišova ANO), jádro problému já stále vidím především v tom, že se tyto kauzy vůbec staly. Navíc u politického subjektu, od kterého si ještě před půl rokem mnozí slibovali pozitivní změnu k lepšímu...