Reakce na nedávný blog Ondřeje Šteffla, věnovaný problematice českého školství.

Jaké jsou nejpalčivější problémy současného českého školství a kdo je největší „brzdou pokroku“ ohledně toho, aby bylo konkurenceschopné s vyspělými zeměmi a odpovídalo požadavkům moderní doby? K napsání této úvahy mě přiměl nedávný blog Ondřeje Šteffla s názvem „Rodiče – brzda pokroku ve vzdělávání“.

Zkušenosti pana Šteffla z oblasti školství jsou nepochybně bohaté, jedná se o člověka, který v roce 1990 založil první soukromou školu u nás (PORG), v současné době působí již řadu let jako ředitel vzdělávací společnosti Scio a patřil i do týmu poradců končícího ministra školství Vladimíra Balaše. Přesto však jakožto středoškolský učitel s třicetiletou praxí s některými jeho názory, publikovanými ve výše uvedeném blogu, souhlasit nemohu. Především pak s tím, že mnozí rodiče dnešních žáků svým konzervativním přístupem brání modernizaci současného školství.

Ondřej Šteffl ve svém blogu na tohle téma mimo jiné píše: „Mezi učiteli přibývá těch progresivních, kteří by rádi školu modernizovali, určitě mnohem rychleji než mezi rodiči. To, co se děje ve školách, ovšem neurčují ani hlasití kritici, ani ministerstvo školství, a už vůbec ne Strategie 2030+ a jen z malé části ředitelé škol a učitelé. A ani jednotliví rodiče, klíčová je většina - mainstream rodičů. Jeden rodič ve třídě nestačí, když se ozve, ale ostatní ho umlčí.“ Já totiž naopak považuji za dobré, pokud rodiče i někteří neprogresivní či méně progresivní učitelé automaticky nepřijímají všechno, co někteří „progresivisté“ či mediální vzdělávací odborníci nadšeně navrhují. A že toho není zrovna málo…

Konkrétně bych například zmínil nápad, že dávat žákům povinné domácí úkoly je přežitkem, který by měl být striktně zakázaný, dlouholeté snahy zrušit známkování ve školách a nahradit ho formativním hodnocením, posunutí začátku vyučování na devátou hodinu (což by ovšem logicky znamenalo, že žáci budou odpoledne končit o hodinu později, než když budou začínat v osm), dále pak například to, že by žáci a studenti neměli být po dobu školní docházky vystaveni vzájemnému soutěžení, neboť pokud někdo v nějaké soutěži neuspěje, tak to může být dopad na jeho psychiku apod.
Ono totiž mnozí ti „mainstreamoví“ rodiče, údajně bránící modernizaci a pokroku ve školství, dobře vědí, že v reálném životě bude kdokoliv podroben nějakému soutěžení téměř pořád, ve svém budoucím zaměstnání také nebudou odměňováni všichni stejně, ale v závislosti na tom, jak kvalitní práci odvádějí, případně jak zodpovědný bude jejich přístup k plnění svěřených úkolů. Přičemž v případě těch, co se stanou podnikateli či osobami samostatně výdělečně činnými, bude něco takového platit dvojnásob.

Tímto textem samozřejmě nechci říci, že české školství žádné problémy nemá a není v něm co zlepšovat. Ovšem mělo by se to týkat zcela jiných věcí než těch, které jsem v mém dnešním článku výslovně zmínil. Ostatně, oni i ti „progresivisté“ mají občas nápad dobrý: pokud třeba přijdou s názorem, že by se učitelé měli věnovat každému dítěti individuálně. Jenže jak něco takového prakticky realizovat, pokud má například učitel ve třídě žáků třicet?