Většina z nás má dojem, že jsme vzdělaní a dobře připravení do života. A i když máme ke školám, kterými jsme prošli, výhrady a je nám jasné, že naše děti budou žít v jiném světě, stejně chceme pro své děti podobné vzdělání, jako bylo to naše. Jiné možnosti nám nikdo nevysvětluje, změny si neumíme představit, a tak je odmítáme.

Jak své děti nepřipravit na budoucnost

Pokud si myslíte, že vzdělávání v České republice potřebuje nějakou zásadnější změnu, jste v menšině. Naprostá většina lidí a zejména rodičů je se školstvím a vzděláváním v České republice víceméně spokojena. Ve výzkumu agentury PAQ v listopadu 2020 na otázku “Je úroveň základního školství v ČR dobrá?" odpovědělo 13 % rodičů žáků školou povinných “určitě ano”, 69 % “spíše ano”, 15 % “spíše ne”, jen 3 % “určitě ne”. A tento stav trvá řadu let. Celková spokojenost se stavem školství je veliká.

Opravdu nespojených je málo. V průměru zhruba jeden v každé třídě. V médiích sice najdeme mnoho kritiky současného stavu, ale zdaleka ne vždy pochází od rodičů. Když to zjednodušíme, tak nejvíc kritické jsou dvě skupiny lidí. Na jedné straně jsou konzervativci - chtěli by vysoce náročnou školu, a s tím spojenou i vyšší selektivitu, větší kázeň a respekt k autoritě. Zpravidla jde o odpůrce inkluze. Takové postoje jsou typické spíše pro starší generaci. A to i u českých elit včetně akademických. Mezi rodiči jich ubývá, zůstávají spíše v nižších socioekonomických vrstvách, ale ti zpravidla své potřeby ve škole neprosazují ani mediálně neprezentují.

Na druhé straně jsou progresivisté, kteří by chtěli české školství rychle modernizovat, přizpůsobit nejen požadavkům dneška, ale i potřebám druhé poloviny 21. století, tedy době, ve které budou dnešní školáci žít. Často jsou to lidé pracující v moderních profesích, které jim dávají svobodu i slušný příjem. Třeba založili s kamarády nějakou IT firmu, práci si zkrátka vymysleli. Dělají, co je baví, a tohle chtějí umožnit i svým dětem. Velký vliv mají samozřejmě matky.

Na rozdíl od osmdesátých let, kdy rodily zpravidla hned po škole a tudíž bez zkušeností z reálného světa, tak dnes i vysokoškolačky mají před prvním dítětem za sebou několik let práce. A tím pádem i zkušenost, že mnoho z toho, co se učili ve škole, nepotřebovaly, a naopak to, co by potřebovaly, se neučily. Takoví rodiče jsou přesvědčeni o tom, že klasická škola a klasické metody nemají velký smysl, nevidí v nich nic pozitivního. Chtějí moderní školu, která ponechá jejich dítěti volnost a nebude se ho snažit „dávat do latě“. Takových sice přibývá, ale stále jsou to jen jednotky procent.

Pozoruhodné je, že z tohoto pohledu patří k progresivistům i Ministerstvo školství, Česká školní inspekce i Národní pedagogický institut. Sice ne radikálním, ale určitě k progresivistům. Ve Strategii vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+, kterou v říjnu 2020 schválila vláda, se píše: “Cílem Strategie 2030+ je modernizovat vzdělávání tak, aby děti i dospělí obstáli v dynamickém a neustále se měnícím světě 21. století.”

Rozhodující je, co chtějí rodiče dětí

Mnozí věří tomu, že modernizace školství začíná na Ministerstvu školství vydáváním správných předpisů. Někteří dokonce věří tomu, že modernizace už začala schválením Strategie 2030+. Jiní jsou zase přesvědčení, že modernizace musí začít ve školách u učitelů.

Praxe ale ukazuje, že to vše je sice důležité, ale ani jedno není ten klíčový faktor. Současná pravidla, zákony, předpisy jsou nastaveny snad nejvolnější na světě. Předpisy modernizaci nebrání. Věděli jste třeba, že třídy nemusí být podle věku nebo, že je možné všechny předměty ve škole sloučit do jediného a celou výuku realizovat propojeně v souvislostech jen v širších tématech či projektech? My ve ScioŠkolách máme tři nebo čtyři předměty: matematiku, český jazyk někde angličtinu a vše ostatní je v předmětu Svět v souvislostech, někdy i s CLIL angličtinou. A Česká školní inspekce to ráda vidí a chválí nás.

Tohle ovšem mohla udělat každá škola už od roku 2007. Ale takových je pár. A ScioŠkola si to můžeme dovolit jen proto, že rodiče, kteří do ScioŠkol hlásí děti, jsou téměř výhradně ze skupiny progresivistů a ScioŠkolu si vybrali právě proto, co nabízí a s takovými “novotami” počítají. Pro běžnou školu by to nebylo na druhém stupni snadné kvůli aprobacím učitelů, ale na prvním by to šlo. Ovšem naprostá většina rodičů o něco podobného nestojí. Znám řadu případů, kdy se o něco byť jen vzdáleně podobného škola pokusila, a rodiče to zarazili. Někde dokonce došlo i na odvolávání ředitele. Podobné je to s Hejného matematikou, to je jistě modernější progresivnější a už prokazatelně úspěšný model výuky, ale na mnoha místech to rodiče odmítli. A škola se přizpůsobila. Nebo příprava na přijímací zkoušky – řada učitelů to z hlediska rozvoje dětí a jejich skutečného vzdělávání pokládá za ztrátu času. Ale rodiče to, celkem logicky, po škole žádají. A školy se přizpůsobí. A známky. Rodiče je prostě chtějí, i když je už dnes jasné, že zejména malým dětem známkování neprospívá a v řadě zemí se to na prvním stupni už dávno nedělá. Jak píše jedna maminka: “Před lety na první třídní schůzce našeho prvňáčka navrhla paní učitelka, že půl roku nebude děti zámkovat. Byla jsem nadšená a se mnou se radovala ještě jedna maminka. Ostatních 20 rodičů bylo až militantně proti a paní učitelka kapitulovala.”

Mezi učiteli přibývá těch progresivních, kteří by rádi školu modernizovali, určitě mnohem rychleji než mezi rodiči. To, co se děje ve školách, ovšem neurčují ani hlasití kritici, ani ministerstvo školství, a už vůbec ne Strategie 2030+ a jen z malé části ředitelé škol a učitelé. A ani jednotliví rodiče, klíčová je většina - mainstream rodičů. Jeden rodič ve třídě nestačí, když se ozve, ale ostatní ho umlčí.

Vlažná nespokojenost

Je to zvláštní situace. Tři z pěti mladých lidí z generace Z (ročníky 1995 – 2003) mají obavy z nedostatku pracovních míst kvůli postupující robotizaci a automatizaci (mezinárodní výzkum IFAC a ACCA). V novinách čteme o tom, že nejméně polovina povolání, které budou vykonávat dnešní děti, ještě ani neexistuje. Čteme o umělé inteligenci, o genových manipulacích, globální změna klimatu se stává reálně žitou zkušeností. Vyškolil nás koronavirus, který plnou silou ukázal, že na změny a nejistoty života v 21. století nejsme připraveni. Je jasné, že budoucnost, která dnešní děti čeká, bude jiná než současný svět, a že nebude růžová. Problémů přibude. Současná podoba, cíle, stav i výsledky základního školství (mluvím, zde jen o základní škole povinné pro všechny, i když mnohé z toho se týká i vyšší stupňů vzdělávání), se stále více rozcházejí s potřebami spokojeného a naplněného života v druhé polovině 21. století. Ostatně i v S2030+ se píše: “Organizace a způsob vzdělávání v ČR stále odráží spíše potřeby minulosti než budoucnosti.”

Ale přesto naprostá většina rodičů je se školou svých dětí víceméně spokojena (82 %) a uvítala by jen dílčí změny typu: posílit schopnosti pracovat s informacemi, vytvářet si a obhajovat vlastní názory a pracovat s vlastními slabými a silnými stránkami nebo vstřícnější učitele (průzkum PAQ). A co je nejvážnější, pokud se někde pokusí o radikálnější změny, většina rodičů se postaví proti. Kdybyste se rodičů ale zeptali, zda si myslí, že život jejich děti bude odlišný od jejich života, a že je čeká v budoucnosti spousta zcela nových problémů, většina by asi odpověděla ano (průzkum ovšem chybí). A přesto ti samí rodiče chtějí školu podobnou té, do jaké chodili sami. Školu, která jejich děti naučí podobné věci, jako naučila je. A někteří jsou připraveni zasáhnout, když by škola vynechala Přemyslovce, kyselinu sírovou, Pythagorovu větu, Ohmův zákon nebo nedej bože vyjmenovaná slova či snad přestat známkovat. Stojí tedy za trochu vašeho času zamyslet se nad tím, proč to tak je a zda se s tím dá něco dělat.

Nejasná budoucnost

Všichni víme, že budoucnost, a to i blízká, bude jiná než současný stav. Nevíme ale, jaká bude. Ve skvělé knize o rizicích budoucnosti Homo Deus izraelský historik Juval Harari píše:
“V roce 1848 se mnoho lidí přestěhovalo z vesnic do měst za prací v továrnách a textilkách. To byla změna výrazná, ale za celý jejich život víceméně jediná. Nezměnili k tomu pohlaví, nezískali šestý smysl ani nic podobného.

V roce 2048 se budou lidé stěhovat do kyberprostoru, hlásit se k fluidnímu pohlaví a pomocí implantátů získávat nové smysly. Najdete si třeba práci ve virtuální realitě jako návrháři šatů podle módy posledních několika minut, ale během pár let většinu podobných profesí nahradí umělá inteligence. Takže v pětadvaceti budete na online seznamce vystupovat jako „pětadvacetiletá heterosexuální módní návrhářka žijící v Londýně”, v pětatřiceti jako „genderově nevyhraněná osoba, momentálně procházející úpravou věku, mozková aktivita aktuálně především ve virtuálním světě NewCosmos, životní poslání – dojít tam, kam ještě žádný módní návrhář nedošel” a v pětačtyřiceti už bude online seznamování i představování sebe sama pasé a dokonalý protějšek lidem najde (nebo vytvoří) algoritmus. Módního návrhářství se tou dobou zhostí algoritmy na tak vysoké úrovni, že za nejlepší díla své předchozí desetileté kariéry se budete stydět jako za ubohý brak. A to budete mít několik dalších dekád plných změn ještě před sebou.”

Předpokládám, že vás to šokovalo stejně jako mě, a že tomu nevěříte. V následujícím odstavci to Harari vysvětluje: “Neberte výše popsané doslova. Nikdo nedokáže předvídat budoucnost a většina předpovědí je pravděpodobně úplně mimo. Když něčí popis toho, jak bude svět vypadat v polovině jednadvacátého století, zní jako sci-fi, pravděpodobně se mýlí. A když jeho popis nezní jako sci-fi, pak se mýlí určitě. Jedinou jistotou je změna.” Jeho závěr, že jedinou jistotou je změna, je nepochybně správný. A jeho symbolický příklad dobře ilustruje, že v roce 2048 bude svět úplně odlišný od toho dnešního, a to dost možná úplně mimo naši představivost. A pravděpodobně bude v mnoha ohledech jiný, než by se nám líbilo. [EDIT duben 2023 - umělou inteligencí budou změny nejspíš hlubší a dřív, než jsme čekali a dotknou se skoro každého]

Jenže, kolik lidí má čas a chuť číst Harariho nebo jinou knihu o budoucnosti, i když jich vychází hodně. A když si pustí pár epizod seriálu Black Mirror, bere to většina jen jako sci-fi a málokdo má chuť přemýšlet, zda a jak se nás v budoucnosti něco podobného týká. Zatím to vždycky bylo tak, že za těch 20 - 30 let mezi školou a plnou dospělostí se svět příliš nezměnil. Tušíme, že to bude jinak, ale nevíme jak, a tak to raději ani neřešíme. Bojíme se, že to bude k horšímu, nevíme, co s tím, a tak to raději vytěsníme.

Nevíme jaký bude svět, ale víme, jak se připravit

Naštěstí na to, abychom naše děti i sebe lépe připravili na budoucnost, nemusíme nutně přesně vědět, jak bude vypadat. I jen poznatek “Jediná jistota je změna,” by stačil na východisko. Přitom víme o dost víc. Někteří zastánci status quo sice řeknou: “Nevíme ani, co bude za pět let, natož za deset, až děti opustí školu, či dokonce za dvacet, třicet let, až budou na vrcholu sil. Tak jak je můžeme připravovat na něco, co nevíme, jak vypadá?” To ovšem není dobrá úvaha. Když se vydáváme do úplně neznámého kraje, o kterém víme jen málo, netušíme, co přesně nás čeká, ale i tak se umíme připravit. Je jasné, že lepší fyzická kondice se bude hodit a posílení imunity taky, naučíme se něco z první pomoci, určitě si sebou vezmeme dobré oblečení a dobré boty a další vybavení. Třeba nůž, protože ten se hodí na mnoho věcí, nejspíš nějaké léky a obvazy. A pokud to půjde, nevyrazíme sami.

Vysvětlovat rodičům, co jejich děti budou v budoucnu potřebovat, jaké kompetence budou důležité a proč, to už by možné bylo. Zatím to ale nikdo nedělá. Ve Strategii 2030+ není o rodičích ani slovo. A opakuji, že pokud rodiče nebudou přesvědčení o tom, že to je pro jejich děti dobré, že to opravdu potřebuji, aby mohli v dospělosti žít spokojené a plnohodnotné životy, tak po školách budou stále chtít spíš Máchu, láčkovce, úpravy algebraických výrazů a Archimédův zákon, než rozvoj kompetencí. A školy se tomu přizpůsobí. Protože pokud se nepřizpůsobí, tak se může stát, že u rodičů narazí. A to prostě proto, že to pro většinu rodičů budou jen nesrozumitelné a nepotřebné novoty. (Jaké máme komtence ve ScioŠkolách najdete zde).

V zajetí vlastních zkušeností

Vysvětlovat rodičům co a proč by měly jejich děti zvládnout, v čem se rozvinout, aby obstály v nepředvídatelné budoucnosti plné změn, je zásadní. Ale zdaleka to ještě nestačí k tomu, aby rodiče začali změny podporovat nebo jim alespoň nebránili. Rodiče musí také rozumět tomu, jak by to školy měly dělat. Ve škole, do jaké chodili a jakou znají, to nejde. A tak si jen těžko mohou představit něco jiného.

Většinou nevysloveným, ale přesto zcela zřetelným cílem škol minulých generací bylo disciplinovat děti, učinit je poučeným a poslušným kolečkem v systému. Radim Šíp ve své knize Proč školství a jeho aktéři selhávají takovou školu popisuje takto: “Poznání nevychází z lidské přirozenosti - jedinec se nepodílí na poznání, může si je pouze osvojit, znalosti, dovednosti a postoje jsou z vnějšku přicházející záležitosti, které si žák má pod vedením učitele osvojit, je potřeba hierarchizace - nahoře se určí, co se má učit, učitelé jsou jen převodové páky.” A tomu odpovídá provoz škol i obsah výuky - třídy podle věku, předem určená látka rozdělena do předmětů, 45minutová hodina, zkoušení, testy a přijímací zkoušky, učitel, který určuje, co, kdy a jak budou děti dělat, učitel s autoritou, který všechno ví a jeho úkolem je předat to dětem. Komentář z Facebooku: “Ano, rodiče jsou často překážkou, protože jejich skutečný zájem není, aby škola dítě vzdělala, ale aby ho pohlídala a dala mu oběd.”

Naprostá většina rodičů nikdy neviděla školu, kde nezvoní, nejsou tam obvyklé předměty, neznámkuje se, děti se většinou rozhodují samy, jak a s kým budou věci dělat, často i kdy je budou dělat a mnohdy dokonce i co se budou učit. Neznají žádnou školu, která podporuje spolupráci dětí i napříč věkovými skupinami, kde se děti učí navzájem, skupiny nejsou stále a mění se podle potřeby, děti se podílí na chodu školy, na tvorbě pravidel, nebo si dokonce samy píší vysvědčení. Neznají školu, kde děti nejsou objektem práce učitelů, ale především aktivním spolutvůrcem svého vzdělávání.

Přinést do tradiční školy podobné principy není snadné, nejde to rychle ani najednou. Ale mnohé by se udělat dalo, a mnohde se o to pokoušejí. Rodiče však musí důvodům k takovým změnám rozumět, musí vědět, že to je přínos pro budoucnost jejich dětí. Musí vědět, že když děti celý den sedí v lavici s rukama za zády, učitel má vše pod kontrolou, děti smějí mluvit, jen když jim to učitel dovolí, tak to možná byl žádoucí stav, když oni chodili do školy. Ale dnes už je to špatně. Takhle se děti samostatně rozhodovat nenaučí a na život v polovině 21. století se nepřipraví. Pokud tohle rodiče pochopí, pak budou změny nejen akceptovat, ale i podporovat a v ideální případě i vyžadovat. Jenže od takového stavu jsme daleko. Komentář z Facebooku: “Zrovna letos na táboře jsem byl svědkem zajímavé situace mezi dětmi. Dvě holky z waldorfské školy od ostatních docela dostaly čočku za to, že bez známkování se přece nemůžou nic naučit”

Naše vzdělání nebylo špatné, ale nestačí

Před několika lety jsem na besedě s rodiči a učiteli vyprávěl o tom, co všechno se můj syn naučil tím, že hrál hru World of Warcraft (WoW). Ve svých tehdy asi 15 letech se stal guildmasterem, což znamená, že řídil docela velkou mezinárodní skupinu vesměs starších spoluhráčů. Naučil se vést lidi, vyslechnout jejich názory a pak rozhodnout, rozdělovat odměny, motivovat spoluhráče, řešit konflikty atd. Po mém výkladu, jak je hraní wowka užitečné, se přihlásila nějaká dáma a řekla: “Ale pane Šteffl, podívejte se, kam vy jste to dotáhl, a přitom jste žádné WoWko nehrál.” “Ano, to je pravda,” odpověděl jsem. “Ale kam bych to byl býval dotáhl, kdybych za mlada wowko, hrál.”

Většina z nás má dojem, že jsme vzdělání a dobře připravení do života. A i když někteří máme ke školám, kterými jsme prošli, výhrady, stejně máme dojem, že naše vzdělání je v pořádku. A tak snadno podlehneme dojmu, že chtít pro své děti jinou školu, by vlastně pro nás znamenalo prohru, že jsme v životě udělali chybu, že jsme selhali. A do toho se málokomu chce. Proto je třeba stále zdůrazňovat, že změna podoby školy není nutná kvůli tomu, že by naše vlastní vzdělání bylo špatné, že my jsme nevzdělaní. Změna je nutná proto, že svět, ve kterém budou žít naše děti, je jiný než ten náš, dnešní.

Koronavirus spoustu lidí zahnal do kouta. Cítili se nepřipravení, zmatení velká nejistota je stresovala nedokázali tomu čelit. Jen málokdo z nich si připustil že by to mohla být škola, kdo by nás na takové situace nejistoty mohl připravit. Škola našeho mládí jistě nemohla, nic podobného jsme netušili. A není naše chyba, ale ani chyba tehdejší školy, že nás nepřipravila. Ale teď už to víme, naše děti by připravit mohla. A měla. Komentář z Facebooku: “Já to vidím tak, že je to jako v mnohých podobných tématech prostě tak, že lidé/rodiče (si) prostě nemohou přiznat, že způsob, jakým se u nás učí je "nedostatečný", protože si z toho okamžitě vyvodí, že oni sami jsou nedostateční, když byli takto vzdělávání. "To mi jako chcete říct, že nejsem dost dobrý? Když to bylo dobré pro mě, musí to být dobré i pro moje dítě.""

Strach ze ztráty

Vysvětlovat rodičům, co jejich dětem umožní spokojený a smysluplný život v polovině tohoto století, a ukazovat jim, jak to školy mohou udělat, ovšem nestačí. Aby rodiče podporovali změny ve vzdělávání, aby podporovali školu, která bude jiná než jejich, je třeba překonat ještě další překážky.

Velikou překážkou je kognitivní zkreslení, které psychologové respektive behaviorální ekonomové nazývají strach ze ztráty (Loss aversion). Lidé mají obecně při rozhodování velkou nechuť obětovat něco z toho. co mají, a to dokonce i v případě, že mohou získat mnohem víc. Tohle kognitivní zkreslení stojí také za nechutí mnoha lidí nechat se očkovat proti kovidu. A podobně to funguje se změnami ve vzdělávání. Mnozí rodiče chápou, že by se jejich děti měly naučit jiné věci, než se učili oni, že budou potřebné, a že bez nich bude obtížné žít plnohodnotné a smysluplné životy v dospělosti. Chtěli by, aby škola takové věci učila. Ale současně se nechtějí vzdát ničeho z toho, co škola učila dosud, co učila je. A to samozřejmě nejde. Čas, který děti mohou věnovat vzdělávání, je omezený, podmínky, ve kterých se děti učí, mohou buď podporovat disciplinaci, nebo autonomii. Obojí současně prostě není možné. A tak strach ze ztráty vede rodiče k tomu, že raději dají přednost tradiční podobě školy.

A ještě navíc to, o co by děti mohly změnou přístupu přijít, tomu rodiči dobře rozumějí. To znají, to sami zažili. I když mnohdy sami připouštějí, že to, co se učili, nikdy nepoužili nebo to už dávno zapomněli, tak je to jasné a přehledné, lze to otestovat, změřit, oznámkovat. Naproti tomu rozvoj kompetencí je uchopitelný mnohem méně. Jak třeba poznáme, že se dítě zlepšilo v tom, jak si vybírá, co si pustí do mysli nebo že se zlepšilo v řešení problém?

Všichni navíc máme tendenci přeceňovat význam školy. Často věříme tomu, že jsme se naučili ve škole i věci, které jsme zcela prokazatelně získali jinde. Poznáte třeba kosatku od žraloka, víte jaké i se píše ve slovech rizoto, psychologie a pyramida. Ano ve škole jste se učili o savcích a parybách, ale zrovna kosatka tam nejspíš nebyla. Ve škole jste probírali vyjmenovaná slova, ale ta jsou jenom česká a ta cizí se detailně neprobírají. Přesto to všechno umíme a určitě byste to uměli i bez školy. Některé výzkumy říkají, že nejvýše 10 % ze znalostí, které potřebujeme v životě a v naprosté většině povolání, známe ze školy. Všechno ostatní nás naučil život, praxe, zkušenosti. A když už by se náhodou stalo, že nám něco ze školních znalosti bude chybět, tak pokud budeme mít rozvinutou kompetenci k učení, či ScioKompetenci řídím a pohání svém učení, tak se to potřebné přece snadno naučím.

Tenhle strach rodičů, že děti nebudou ze školy umět něco, co pak v životě budou potřebovat, je tedy téměř úplně neopodstatněný. Ale je zde ještě jiný strach, strach ze zkoušek, a ten je zcela oprávněný. Komentář z Facebooku: “Hlavnym problemom je samozrejme strach z neznameho. Akakolvek zmena je velmi energeticky narocna a cim vacsi dopad na zivot, tym je narocnejsia. Rodic sa rozhoduje medzi starou znamou cestou vzdelavania a novou neprebadanou. A kedze ludia su risk averzni, tak do alternativ sa v podstate pustaju len dobrodruhovia."

Bojí se právem

Bohužel cesty vzděláváním, jak je nastavuje české školství, jdou opačným směrem než všechno ostatní. To uznává i ministerská Strategii 2030+ “... je nutné změnit koncept jednotné přijímací zkoušky a společné části maturitní zkoušky, aby v mnohem větší míře ověřovaly míru osvojení kompetencí.”

Zatímco rozvoj kompetencí potřebných pro budoucnost vyžaduje otevřený pružný vzdělávací systém, tak český je naopak rigidní a velice selektivní. Obsah jednotných přijímacích zkoušek a maturity nemá s přípravou na nepředvídatelnou budoucnost nic společného. Ale současně úspěch v nich je zcela klíčový pro další vzdělávání. Není pak divu, že rodiče spíše než cokoliv jiného, chtějí po školách, aby děti připravily na tyhle zkoušky. Dospělý život jejich dětí je daleko, budoucnost nejasná, zatímco přijímačky nebo maturita jsou teď a tady. A bez nich se děti dál těžko dostanou.

Je tedy jasné, že podmínka, bez které to nejde a bez které těžko přesvědčíme rodiče o tom, že školy se mají změnit, je zrušení jednotných přijímacích zkoušek, nebo alespoň zásadní změna jejich podoby. A také změna maturitní zkoušky. A nebo, což by bylo ještě lepší, úplná změna celého systému na otevřenější, bez slepých uliček.

Pro mé děti to nejlepší

Všichni rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Chtějí, aby byly šťastné, aby žily smysluplné a spokojené životy. Většina rodičů rozumí tomu, že svět dospělosti jejich dětí bude jiný, než byl ten jejich a než je ten dnešní. A nejspíš by byli ochotni podpořit změny ve školách, které by jejich děti na takový svět připravily. K tomu je ale nezbytné, aby rodičům někdo vysvětloval, co je potřeba, aby se její děti naučily, jaký to má smysl a proč je to pro budoucnost důležité. Aby jim vysvětloval, jak to mohou školy dělat. Je třeba, aby rodiče dobře rozuměli cílů i nástrojům změn. A také je potřeba rodiče zbavovat obav, které vyvolává každá zásadnější změna a které rodiče přirozeně mají. Vždyť jde o to nejcennější co mají, o jejich děti. Pokud se nám rodiče nepodaří přesvědčit, tak změny, které ve školství mohou proběhnout, budou jenom velmi omezené, protože podstatnějším změnám se většina rodičů bude bránit. Strategie 2030+ nemůže uspět, pokud o jejich cílech nepřesvědčíme rodiče. Špatná zpráva je, že ve Strategie 2030+ se s rodiči vůbec nepočítá.

Typické strachy rodičů viz též zde.