Karel Holomek

28. 02.

Romský nebo společenský problém?

Karel Holomek Přečteno 2548 krát

Vážený pane Komárku, zasílám Vám slíbený text do diskuse. Jsou tam i reakce na názory Romana Krištofa. Nepsal jsem o všem, třeba o školství a ještě zatvrzelejších slepců v podobě speciálních pedagogů, včera měl zrovna jeden z nich mimořádně primitivní text v Lidových novinách, skoro neuveřejnitelný. Nebo o zaměstnanosti a podobně. Dojde na všechno.
S pozdravem Karel Holomek

K názorům, které nedávno vyjádřil k Romům v rozhovoru pro Romeu Roman Krištof, mám několik zásadních připomínek. Shodou okolností se stalo tématem, nikoliv pro polemiku s názory Romana Krištofa, nýbrž proto, že právě nyní vláda přijala jako svůj závazný Program integrace Romů do společnosti do roku 2020 a krátce před tím byla přijata ve Sněmovně novela školského zákona, která se týká i vzdělávání romských dětí na české škole, až dosud ne příliš úspěšného. To vše spolu souvisí. A ještě daleko více věcí.

Především si nemůžeme myslet, že jakýkoliv program nebo plán je už zárukou změny. Ani v nejmenším. To potvrzuje i sám fakt, že podobné Programy vládní tu máme již od roku 2000 - a ne zrovna špatné. 15 let je tu program – a nic. Spíše zhoršení. Proč?

Rozhodují vztahy ve společnosti, duch společnosti, jestli je přítomna alespoň tolerance vůči menšinám a zejména vůči Romům. Při panující nenávisti vůči nim, až 80 %, lze jen stěží očekávat, že vládní program budou lidé podporovat. Ani náhodou.

Tento stav je třeba nějakým způsobem měnit a změnit, alespoň po vyhovující vzájemné dohodě a úmluvě na základě racionálních úvahy: společně tu žít budeme, dohodněme se na pravidlech hry, ať nás to nestojí tolik peněz a nervů. Ostatně toto by měl být pilotní projekt oné zmiňované koncepce. To nechme odborníkům. Až dostanou pokyn – politický, nebo nějakou katastrofou, či kultivací s racionální úvahou jak dále, pak se toho ujmou a zvládnou to. Stát na to má, aby to nějakou chvíli šlo i proti lidem, ale zatím se k tomu ještě nikdo takto nechystá a ani tak neuvažuje.

Stačí sledovat naše populisty v čele s prezidentem Milošem Zemanem. Tím to je vše zameteno!

Jaké důsledky nám přináší momentální stav, tedy naprostá izolace mezi většinou a romskou menšinou?

1)Jak řečeno, nedaří se efektivně plnit program integrace

2)Vysvětluje, proč i takový expert, jako je Roman Krištof, si neví se spoustou věci rady: jsou Romové národ, nebo jen nějaká skupina, prolezlá kulturou chudoby, které se v čelo staví pár „národovců“, co se buší v prsa, že oni jediní jsou ti praví? Krištof neví! Často nezná ani novinky vedoucí ke zlepšení, jako např. tu Strategii, kde se řada věcí vyjasňuje, ale on je nezachytí, není při tom.

3)Romové sami se dostali na naprosté scestí, asi 1/3 z nich je v naprosté izolaci a pasivitě, ze které už tato skupina nikdy nevyjde. Přesto ani lidé v této skupině nemusí nutně rezignovat na své romství a také nerezignují, a často je to to jediné nač ještě nestačili rezignovat. To je bod +. Je to generace od 30 výše.

4)Většinová společnost vnímá jako romskou jen tuto menší problémovou skupinu jako celek a tak nepřípustně generalizuje a tím má našlápnuto k negativnímu hodnocení a radám, které se podřizují nenávisti. O nějakém romském národě, romské inteligenci a romských vzdělancích ani zdání. Vše špatně.

A přesto je to jinak a může to být jinak!

Nejdříve se zastavme u programu romské integrace do roku 2020, právě vládou přijatého. Sleduji jeho vývoj od počátku a práce na něm trvala asi rok. Po prve se použilo způsobu, který bych nazval „participativní přípravou“.

Nedá se říci, že diskuse o něm byla příliš široká, probíhající ve veřejnosti, ale přece jen měla charakter věcné diskuse, na níž se podíleli i Romové a to zásadní měrou. Tedy. Jací Romové? Kdo je nominoval? – řekl by Krištof.

Byli to občanští členové Rady vlády pro romské záležitosti, až na malé výjimky mladší Romové z regionů, kteří si zvolili šťastnou náhodou do čela Davida Beňáka, mimochodem šéfa sociálního odboru jedné z městských pražských částí, vzdělaného romského vysokoškoláka. Ten dokázal moderovat a usměrňovat diskusi k této koncepci tak, že z ní vyšel docela rozumný elaborát, bohužel čítající několik stovek stran.

Ze začátku vyvolávala Koncepce, kterou zpracovali úředníci Úřadu vlády Sekce pro LP, značné protesty. Dokonce vládní Agentura pro sociální začleňování byla považována za jakýsi pilotní projekt celé integrace, jakoby záležitosti sociální byly jediné a rozhodující v procesu integrace. Spíše než v kruzích členů vládní Rady to vyvolávalo odpor v neformálních diskusích mezi Romy, které se přece jen vedly, také na stránkách tehdy jediného periodika romského Romano hangos. Integrace byla vnímána mnohem šířeji a to z pohledu identity Romů a jejich pojetí jako národa. V konečné verzi byl tento koncept přijat a sociální práce a boj proti vylučování má svoji oddělenou stránku. Ovšem fakt, že sociální vyloučení Romů zasahuje dosti masivní část romské populace, nesmí být jako fenomén hodný pozoru opomenut.

V Koncepci jsou tedy Romové jako národ definováni se vším všudy: historií, jazykem, kulturou a holocaustem včetně podpory, většinou verbální. Zejména jazyková stránka není dovedena do reálnější podoby. Naproti tomu památce holocaustu byly věnovány značné finanční prostředky. Ale i tady je nutno si položit otázku: cítí se být Romové národem i ve své sociální tíži?

Jsou Romové národ?

Vždycky jím byli. I za časů daleko horších. I za časů Marie Terezie, kdy se pohybovali po teritoriu nevymezeném jediným jazykem, používali svůj. Zůstali příslušníky národa Romů i v okamžiku smrti v plynových komorách, kde umírali nikoliv proto, že by byli asociálové, nýbrž proto, že byli Romové, stejně jako Židé.

Po sametové revoluci v tomto postoji byli podporováni na celém evropském území. Setkávali se s příslušníky evropských Romů. Zatímco tito prožili celý život v relativní svobodě a osobnostním rozvoji a vyznačovali se od našich Romů sebevědomím a hrdostí, u nás Romové v období totality měli co dělat, aby udrželi kontinuitu ve vnímání své identity, protože jim v tom bylo bráněno. S výjimkou krátkého období v době pražského jara za existence Svazu Cikánů – Romů v počátku sedmdesátých let ms.

I administrativa EU tomuto faktu dává za pravdu. Nepochodili tady nic ani výzkumníci a teoretikové z plzeňské univerzity Jakoubek s Hirtem.

Jaké chyby se dopustili? Neodpustitelné už z pohledu pravidel vědeckého bádání. Z omezených výzkumů v romských osadách učinili jednoznačný závěr platný pro celou šíři populace: Romové produkují jen kulturu chudoby. Tyto závěry aplikovali na celou romskou pospolitost nejen u nás, ačkoliv dobou, vývojem a reálnými projevy Romové se prezentovali zcela jinak.

A při tom jim nevadilo, že lidé, které zkoumali, mezi sebou mluvili jen romsky a oni sami z té řeči neznali ani slovo. Známý fakt, že v řeči je ukryt duch národa, jim zcela unikl.

Proč tak velké % Romů se dostává na sociální dno?

Nepochybně je to vzdělanostním handicapem a tím i těžší možností získat práci, natož kvalifikovanou. Ale už těžko se vysvětlí, bez přiznání skryté nerovnosti, proč u Romů je nezaměstnanost až do výše 90 a více %, oproti max. 10 % generelně.

Otázka tedy zní: Dostává se dosti masivní část romské populace na sociální dno jen proto, že trpí absencí vzdělání, nebo jsou tu i jiné důvody, na příklad etnicita?

Odpověď na tuto otázku je i zásadním sporem mezi sociálními programy Člověka v tísni a některými romskými nevládními organizacemi a především Muzeem romské kultury v Brně.

Proč by nutně měla rozdílná odpověď znamenat i jistá rizika a nebezpečí v prosazování programu integrace Romů do společnosti? Vždyť sociální práce mezi Romy jistě i Romům prospívá!

Nebezpečí je několik.

Omezováním se jen na sociální práci mezi Romy, někdy dokonce i definicí, že tato práce je konána na občanském principu, nejen pro Romy, se jaksi automaticky přiznává, že Romové jsou současně asociály se všemi problémy z toho plynoucími. Už se nevidí, dnes už jistě nejméně dvou třetinová část této populace, která asociální není.

Jak jinak by asi Romové byli vnímáni ve společnosti, pokud by byli mohli být považováni za suverénní národnostní skupinu, se svým jazykem, kulturou, historií, podílem na osvobozovacím boji proti nacismu, atd.? Ani náhodou!

I EU, ačkoliv oficiálně přiznává Romům národnostní statut, v reálu a podpoře i finanční to nebere v úvahu. Setkal jsem se i s několika eurokomisaři, kteří tyto rozdíly vůbec nerozlišují.

Česká škola se silnou lobby speciálních pedagogů to dokládá víc než hrůzostrašně. A fakt pomatených hlav Jakoubků, Hirtů. Krištofů, spolu se značnou částí lidí ve společnosti to smutně dotvrzují. K dovršení celé hrůzy i několik romských absolventů plzeňské univerzity.

01. 02.

Zpráva o objevu romského tábora z pohledu pamětníka.

Karel Holomek Přečteno 3140 krát

Jsem přímým pamětníkem událostí, o nichž píše Petr Zídek v sobotním vydání Lidových novin 24.ledna v článku Zpráva o objevu romského tábora v Letech u Písku. Zejména pak o účasti Američana Paula Polanského o tom, jak tyto události podává a jak svoji účast posuzuje.

Nemohu říci, že by Petr Zídek nebyl věcný a sám vyjadřuje kritické výhrady vůči postojům Paula Polanského a jeho kritice české společnosti a vlády. Přece však jen proti svědectví přímého pamětníka, do kteréžto role se pasuju celkem oprávněně, má jen málo šancí uspět jak Paul Polansky, tak i Petr Zídek. Zřejmě i jemu unikly některé historické podrobnosti.
Tedy:

O letském táboře, jakož i dalších podobných táborech na území protektorátu, jako třeba v Hodoníně u Kunštátu, píše již velmi podrobně Ctibor Nečas ve své knize Nad osudem českých a slovenských Cikánů vydané v roce 1981 univerzitou Jana Evangelisty Purkyně, dnešní MU v Brně. Tedy nejméně 20 a více let před Paulem Polanskym. A to velmi podrobně, jak se na univerzitního profesora historie sluší a patří včetně soupisu pramenů literatury. Kdo tu knihu četl může potvrdit, že Ctibor Nečas v žádném případě ani náznakem nešetří informacemi, které by nějak snižovaly utrpení českých a slovenských Romů nebo že by neposkytovaly celkem věrný obraz situace, jaká v těchto táborech byla. Na závěr hodnocení situace v Letech mluví takto: „Tragické výsledky devítiměsíčního soustředění cikánských rodin v Letech zařazují toto místo mezi smutně proslulé tábory utrpení a smrti, které připravovala nacistická okupace obyvatelstvu naší země.“

Pravda, neříká, že dozorci těchto táborů byli výhradně čeští. To si ani dovolit nemohl uprostřed tvrdé komunistické totality, která židovskému i romskému holocaustu nakloněna příliš nebyla, natož aby se o ní psalo. Tento počin od Ctibora Nečase nepostrádá známky občanské odvahy, byť se jeho informace nemohly dostat do široké veřejnosti.

Přínos Paula Polanského je v tom, jak správně pan Zídek zmiňuje, že na problém upozornil širší veřejnost, avšak až poté, když to bylo možné po změně režimu. Vůči Ctiboru Nečasovi se chová hanebně, když říká, cituji, že profesor, který je největší kapacitou na Romy s ním souhlasí, ale veřejně se k němu nemá. To bych se moc divil. Paul Polansky nemá ani tušení, jakou obrovskou práci Ctibor Nečas v této věci vykonal.

V roce 1995 byl odhalen památník romských obětí v Letech u Písku a Paul Polansky tam byl. Já taky. Dokonce jsem měl tu čest pronést projev, který následoval po projevu prezidenta Havla. Autentické foto mám k dispozici. Těžko si představit, že by tím Romům v mém zastoupení, Bůh mi odpusť, že o tom musím psát, nebyla dána mimořádná čest a úcta. V tomto směru je kritika Havla z úst Polanskyho mimo jakoukoliv úroveň. Zmínka o Havlově ruce, kterou Polanskymu podal, jako o vlhké a mdlé, je už zcela za hranicí jakékoliv slušnosti. Havel mi ruku podal několikrát. Jeho ruka byla vždy pevná a suchá.

Petr Pithart, pokud vím, na této sešlosti nebyl a měl by vážit svá slova. Ani já jsem českou společnost za její chování v letech věznění Cikánů nešetřil. To se dá zpětně prokázat.

Nedosti na tom. Před odhalením památníku téhož dne probíhala mezinárodní konference k romskému holocaustu v Písku, které pořadatelem bylo Muzeum romské kultury a Paul Polansky byl mezi řečníky na třetím místě. Osobně jsem s ním hovořil poté, co odmítl vystoupit. Nedokázal mi to vysvětlit, myslím si, že se urazil, že byl až třetí v pořadí, ale objektivně vzato, mám za to, že ještě argumentačně si nebyl ve své věci jist. Hovořil jsem s ním osobně ještě rok poté v Brně, když dělal hovory s romskými pamětníky, mimochodem značně nepřesně a neprofesionálně, ale v žádném případě jsme se neshodli na vnímání těchto událostí.

Stručně vzato, nerozuměl českým poměrům, nerozuměl rozdílnému přístupu k těmto záležitostem ze strany vlády a ze strany české společnosti, které se dosti diametrálně liší, a nechtěl přiznat rozhodující podpůrnou roli prezidenta Havla v podpoře vnímavosti pro Romy a jejich oběti za války. Neuměl česky ani slovo. Znalosti mé angličtiny jsou na běžné hovorové úrovni.

Ještě k roli Schwarzenberga, na kterém pan Polansky včetně Petra Pitharta, nenechal nit suchou. V roce 1990 ( 91 ?) jsem byl pozván Karlem Schwarzenbergem jako poslanec České národní rady na Hrad, kde mne jako úřadující šéf jedné z kanceláří prezidenta ,upozornil na Lety u Písku a tamní cikánský tábor. Od té doby se datuje přímá podpora kanceláře prezidenta a Úřadu vlády ČR na programu budování památky na romské oběti. Bez této podpory bychom dnes nebyli ani tam kde jsme. Proč by to Karel Schwarzenberg dělal, kdyby neměl čisté svědomí?

Aby bylo jasno. Kritika chování vůči Romům je na místě a má své oprávnění vůči vládě i tehdejší české a slovenské společnosti, ale jen na základě faktů a nikoliv dohadů a chimér.

Archiv článků: únor 2015

Romský nebo společenský problém?

Zpráva o objevu romského tábora z pohledu pamětníka.

Blogeři abecedně