Už skoro 23 let jsou nastolovány nejrůznější programy emancipace Romů a jejich soužití ve společnosti bez valného výsledku. Ba co horšího, s výsledkem daleko horším než byl na počátku roku 1990. Jak to je možné?

Bylo vypracováno mnoho programů i vládních O integraci Romů do společnosti, O boji proti vylučování Romů ze života společnosti, na nichž pracovala spousta lidí i odborníků – a nic.

Bylo by jednoduché a laciné říci, že programy byly dobré, ba přímo skvělé, že však nebyly plněny těmi, kdo byli určeni jako nositelé zodpovědnosti k tomu, aby je plnili.

Ve zprávách o stavu lidských práv přicházejících z Evropy nebo USA jen čteme, že romská menšina vedle dalších menšin je nejvíce proskribována státem? – společností? A že tento stav je nutno zlepšit. Ale jak?

Rozebrat příčiny tohoto stavu ve všech aspektech, které by přicházely v úvahu, by byla práce pro celé týmy ze všech možných oborů a bylo by to docela vhodné téma pro diplomové práce studentů rovněž několika vědních oborů – filozofie, sociologie, práva, ekonomie – a byla by to práce zvící nejméně stem stránek. To přesahuje možnosti tohoto článku.

Jezdí sem evropští komisaři a slyší stále stejné řeči, skoro nuda poslouchat. Ještě je otázka, kam se ty řeči dostanou a co se s nimi dělá. To jsem se nikdy nedověděl.

Při poslední návštěvě evropského komisaře pro lidská práva bulharské provenience v začátku letošního roku jsem řekl, že se v tomto tématu pohybujeme v jakési obsesi (zaujetí), fascinováni spoustou neuvěřitelných problémů, jejichž příčiny známe a dovedeme pojmenovat, ale nedokážeme je odstranit. Témata jsou už obligátní: zvláštní školy , segregace, vysoká nezaměstnanost, Romové žijí na okraji společnosti a nemají stejné šance jako ostatní – tedy oblast lidských práv a ještě někdy popírání romského holocaustu, ať už přímé či nepřímé a nevědomé v oblasti legislativy i ve veřejném životě.

Tisíce učitelů učí jak nejlépe dovedou, tisíce bojovníků za lidská práva povstávají, zodpovědní úředníci se činí. Říci, že politici na to kašlou, by bylo laciné, byť právě v tomto punktu se asi moc nemýlíme. Proč teda to marné úsilí, kdo ho maří, když se tak všichni snažíme?

Opravdu se snažíme všichni?

K tomu všemu mohu mít jen dvě připomínky:

Nepochybuji, že se na mne snese z mnoha stran vlna kritiky. Dospěl jsem však k závěru, že Romové jako celek nevyužili dostatečně všech příležitostí, které jim přece jen demokratická společnost skýtá. Není to ovšem tak, jak se dozvídáme od některých sociálních inženýrů, že si na tomto stavu nesou svoji vinu jako hlavní účastník toho procesu. Tato tendence se tu vyskytla a málem byla přijata jako základ programu boje proti sociálnímu vylučování. Tento názor striktně odmítám. Přijímám však poznání, že proti nerovným šancím, které tu nepochybně panují, se Romové neumí postavit v souladu se současnými potřebami a situací a s dostatečnou aktivitou.

Drží se stále principů přežívání a uchování existence, jak na to byli zvyklí po staletí, a užívají k tomu i způsobů platných a užitečných po staletí: využívání mezer v životě společnosti, hledání snadných řešení, která je ovšem nijak nepozvedávají, ani nemotivují, nýbrž naopak uchovávají status quo, tedy tak jak žili dříve, tak i nyní. Jenže doba se zásadně změnila.

Emancipace vyžaduje tvrdou práci na sobě a zodpovědnost vůči společnosti, nebo aspoň vůči rodině – i když to je v tomto případě málo. Romové nikdy necítili zodpovědnost vůči společnosti v níž „přežívali“, ale nyní žijí, domáhají se svých práv, určitě oprávněně, ale už pro to nechtějí nic víc moc udělat. Stojí v pasivní resistenci a společnost je za to, možná oprávněně kritizuje, ale neudělá už žádný další vstřícný krok, protože je na ni řada udělat to jako první: má moc a peníze to udělat a pak čekat, že Romové přijmou nabídnutou ruku. Jak zřejmo, obě strany tu mají velké rezervy.

Cesta je jediná, dlouhá a trnitá: dokud Romové nevybřednou z této „mrtvolné nehybnosti“, spoléhání na pohodlné přijímání sociálních dávek bez vlastní aktivity, nebude lépe a situace už dnes dospívá do stadia katastrofy, v níž není žádná světlá perspektiva.

Leda že by byli schopni přijmout nový program: vzdělávání dětí na nejvyšší možné příčce, přijímání zaměstnání i méně honorovaného a vytváření si dobré pověsti u zaměstnavatele, a tam se „vypracovat“, uchování sounáležitosti na principech vlastní identity a integrity osobnosti a to vše i za situace špatné legislativy a počáteční antipatie společnosti.

Toto se týká stále ještě 50 % populace, když připustíme, že 30 až 40 % je už za vodou a 10 až 15 % je zcela mimo, nepoučitelná, nevychovatelná.

Přijmout takový program není jen věcí vůle a schopností Romů. Musí být doprovázen řadou opatření jdoucích napříč celou společností, které nebudou postrádat i jistá administrativní opatření, která budou schopna eliminovat destrukci, ke které již došlo v části romské populace.

To je i největší úkol výchovný a vzdělávací pro nevládní organizace, spíše než asistence v sociálních službách. Ty mohou někdy sehrávat i docela neproduktivní roli a nevedou k emancipaci a zodpovědnosti.

Ta největší zodpovědnost je na straně společnosti – a to je moje druhá poznámka: nepochybně tu panují velké mezery ve fungování demokracie a ty mezery se díky mnoha dalším okolnostem spíše zvětšují než aby se zmenšovaly, jak by bylo přirozené u mladé a vyvíjející se demokracii, jakou je ta česká. Obecně bych řekl, že to je stále se zhoršující úroveň politické kultury projevující se i v tom, že i ty nejvyšší autority dávají průchod podpoře nacionalistických myšlenek přecházejících až do projevů neonacismu, popírání romského holocaustu v legislativě – tedy jakési institucionální diskriminaci a podobně.

Jeden markantní případ za všechny ve školství: všeobecně se připouští, že vzdělávání romského žáka v české škole je provázeno mnoha nerovnostmi. Je spravedlivé říci, že se všichni usilovně snaží dát romskému žáku to nejlepší možné vzdělání a pokládají současný stav za nejlepší možný, aniž by připustili nějakou dlouhodobější programovou perspektivu narovnání této nerovnosti říkajíce, že jakékoliv takové kroky by poškodily celé české školství, že by stály moc peněz, a tudíž to nelze napravit. Nerovnost jako faux pas demokracie, ale přesto se připouští jako nutné zlo, se kterým se nehodláme zabývat, byť třeba i v dlouhodobé perspektivě.

Je dobré využívat též zkušeností jiných zemí, které už si podobnou situací prošly a cestou vlastního poznání a zpětné vazby své programy přehodnotily. Na příklad z podobné situace v USA, z níž se nedokážeme poučit. Lidé se chovají racionálně a jsou-li pravidla nastavena ve prospěch destruktivního jednání, které nenutí k aktivnímu občanskému postoji, přizpůsobí se. To se u nás nepochybně děje. Vina není na klientech. Nalézt hranici mezi tím, co už může vést k destrukci a co ještě znamená nezbytnou podporu, je ovšem mimořádně obtížné a je provázeno hledáním . Není pochyb o tom, že ČR je stále ještě v oblasti hledání a nalézání. To nemusí ještě znamenat katastrofu, ale mohlo by být výzvou k už urychleným krokům k nápravě.