Image Romů, která nemusí být snem
V Lidových novinách byl dne 2. června zveřejněn můj článek o nové image Romů, jako nesplnitelném snu pro mnohé z nich. Dovoluji si s touto myšlenkou polemizovat dále.
Ukázalo se zřetelně, že tradiční řemesla Romů, která jim umožňovala snesitelný život a docela přijatelné začleňování do venkovských společenství v době před válkou a částečně i po ní, jsou jen zbožným snem pro současnou realitu.
Postupná civilizace v posledních dvaceti pěti létech, i za nových podmínek prosazující se demokracie a vytváření nových struktur odvětví průmyslu a obchodu, tuto možnost pro začleňování Romů do společnosti zcela zmařila a postavila Romy do pozice bezradnosti a pouhé nostalgie při vzpomínání na romantické časy.
Taky a zejména proto, že Romové vesměs změnili své dřívější venkovské prostředí, kladně je formující, za prostředí velkých průmyslových aglomerací, formující je tentokrát vyloženě negativně.
Je tu však něco, čeho je možno se držet a probudit v řadách Romů i celé společnosti novu aktivitu: totiž muziku, romskou hudbu a vše, co je s ní možno spojovat.
To ukázal již tradičně se opakující mezinárodní romský festival Khamoro v Praze. Nepřeberná plejáda vystoupení evropských Romů – muzikantů, tanečníků, mistrů, ovládajících své hudební nástroje s naprostou samozřejmostí a jistotou! To je přece nezpochybnitelná devíza prostupující celou Evropou. A přitom je to docela reálná možnost uplatnění Romů ve společnostech, neopakovatelný lákavý kulturní příspěvek, který každý rád přijme.
Přitom skoro v každé romské rodině je muzika naprostou doménou už od dětského věku. Je uplatňována jakoby mimoděk a prosazující se zatím jen v nonkonformních akcích, což je málo.
Sama o sobě tahle ambice představuje velký, dosud neobjevený a neprosazený kapitál Romů, který může přinést další pokrok ve společném nažívání. Jednak dodá Romům tolik potřebného sebevědomí a jednak ve společnosti mohou postupně získávat jinou pověst, než mají až dosud, totiž vesměs pověst asociálů, což je naprostý nonsens.
Pokud bychom si tuto možnost všichni uvědomili a přijali ji jako bernou minci a vytvářeli pro její uplatnění i institucionální předpoklady, byl by to jistě reálný krok. Všechny dřívější zatím selhávaly a byly poznamenány bezradností. Toto by mohl být program, který by aktivně mohly rozvíjet obě strany.
Ukázalo se zřetelně, že tradiční řemesla Romů, která jim umožňovala snesitelný život a docela přijatelné začleňování do venkovských společenství v době před válkou a částečně i po ní, jsou jen zbožným snem pro současnou realitu.
Postupná civilizace v posledních dvaceti pěti létech, i za nových podmínek prosazující se demokracie a vytváření nových struktur odvětví průmyslu a obchodu, tuto možnost pro začleňování Romů do společnosti zcela zmařila a postavila Romy do pozice bezradnosti a pouhé nostalgie při vzpomínání na romantické časy.
Taky a zejména proto, že Romové vesměs změnili své dřívější venkovské prostředí, kladně je formující, za prostředí velkých průmyslových aglomerací, formující je tentokrát vyloženě negativně.
Je tu však něco, čeho je možno se držet a probudit v řadách Romů i celé společnosti novu aktivitu: totiž muziku, romskou hudbu a vše, co je s ní možno spojovat.
To ukázal již tradičně se opakující mezinárodní romský festival Khamoro v Praze. Nepřeberná plejáda vystoupení evropských Romů – muzikantů, tanečníků, mistrů, ovládajících své hudební nástroje s naprostou samozřejmostí a jistotou! To je přece nezpochybnitelná devíza prostupující celou Evropou. A přitom je to docela reálná možnost uplatnění Romů ve společnostech, neopakovatelný lákavý kulturní příspěvek, který každý rád přijme.
Přitom skoro v každé romské rodině je muzika naprostou doménou už od dětského věku. Je uplatňována jakoby mimoděk a prosazující se zatím jen v nonkonformních akcích, což je málo.
Sama o sobě tahle ambice představuje velký, dosud neobjevený a neprosazený kapitál Romů, který může přinést další pokrok ve společném nažívání. Jednak dodá Romům tolik potřebného sebevědomí a jednak ve společnosti mohou postupně získávat jinou pověst, než mají až dosud, totiž vesměs pověst asociálů, což je naprostý nonsens.
Pokud bychom si tuto možnost všichni uvědomili a přijali ji jako bernou minci a vytvářeli pro její uplatnění i institucionální předpoklady, byl by to jistě reálný krok. Všechny dřívější zatím selhávaly a byly poznamenány bezradností. Toto by mohl být program, který by aktivně mohly rozvíjet obě strany.