Je ovšem marné plakat nad rozlitým mlékem. Ani z dnešního pohledu nejsou všem lidem jasné důsledky toho, co se stalo už před 71 léty. Zmatené a často i nenávistí poznamenané pohledy nezanedbatelné části obyvatel naší země, nerozlučně zaměřené na Němce i Romy, to dosvědčují.

Faktem zůstává, že na území Čech a Moravy do roku 1939 žily nejméně 3 miliony Němců, coby českých občanů, a nejméně 7000 Romů. Netroufám si tvrdit, že Romové byli tehdy Čechy i Němci považováni taky za české občany se vším všudy. Obě skupiny tu žily po staletí už od středověku v dobrém soužití a vzájemné užitečnosti. Pravda, o Romech to tvrdit nelze jednoznačně, historie nás o tom poučuje celkem střízlivě a věcně. Málokdo ovšem ví, že už počátkem 30. let minulého století tato skupina Romů se docela slušně integrovala do venkovských společenství, kde se převážně vyskytovala. Nabízel se docela idylický pohled na soužití různých etnických menšin v tehdejší české společnosti, který nenarušovaly ani početné skupiny roztroušených židovských rodin.

Nepochybně stav, který by znamenal pro všechny v dnešní době dobrou přípravu na vstup dalších menšin, které se tu v rámci celosvětové migrace budou objevovat. Bez ohledu na to, že nic takového se v Česku zatím neděje. Výstrahy populistů a zděšení dosti značné části populace z hrozeb, které ještě nenastaly a nastat ani nemusí, jen svědčí o neblahé izolaci České republiky a handicapů jejich obyvatel.

Vyhnání Němců, naprostá genocida českých Romů a jejich společný osud s Židy při konečném řešení jejich otázek, tedy zbavilo českou společnost etnické různorodosti a tento stav se po dalších 45 let stal faktem, který se lidem „zažral“ do krve. Vznikl monolitní stát s jedinou etnicitou – českou. Nic na tom nemění okolnost, že v průběhu různých migračních vln se na území českého státu po roce 1945 objevují Romové, hlavně z východního Slovenska, povětšinou z romských osad. Objevují se už v průmyslových centrech, nikoliv na venkově. Většinové obyvatelstvo, zvykající si na svoji národnostní jednolitost, nedokázalo vstřebat jiný prvek v podobě Romů a tak jim připravilo jenom půdu k přežívání v pozici ze společnosti vyloučených páriů. Tento „program“ pokračoval dalších 26 let i ve svobodné společnosti, která se nedokázala vypořádat s předsudky minulosti a stavem, který nastolila válka a její důsledky. Tyto tragické důsledky se jen málo podařilo eliminovat a dnes se nacházíme naprosto nepřipraveni vypořádat se s problémem světové migrace.

Nedávno prohlásil předseda lidovců Pavel Bělobrádek, že jsme nezvládli „romskou problematiku“ jako předznamenání problémů s migrací a tím jasně naznačil varování, před jakým nebezpečím naše země stojí.

Poučení z minulého vývoje, který se tu krystalizoval více než 70 let a kterému předcházel nešťastný akt vyhnání českých Němců, a genocida Židů a českých Romů, by bylo marné, kdyby nedoznalo alespoň přesvědčení, že návrat k víceetnické a kosmopolitní společnosti je pro Českou republiku imperativem. Jinak zůstane v zajetí své malosti a izolaci od světa. Není jiné cesty, než vypořádat se s problémy migrace a tím i nárůstu jiných etnik u nás, když v ostatních evropských společenstvích je to běžné.

Respekt k odlišnostem nesmí být na překážku zachování vlastní evropské kultury a bezpečnosti zemí. Evropa a její instituce stejně jako jednotlivé státy mají dostatek sil a prostředků k zajištění bezpečnosti i nastolení správných programů integrace jiných etnik.

V české společnosti k tomu může sloužit program konečného dovršení integrace Romů jako proces tomu předcházející. Zkušeností k tomu bylo již nashromážděno dosti včetně vyvarování se těch, které se neosvědčily.