Řeč je o památníku lágru v Hodoníně u Kunštátu, ve kterém byli vězněni v období od poloviny roku 1942 do konce roku 1943 převážně Romové, žijící tehdy na Moravě a to v počtu 1400. Od počátku bylo jasně a zřetelně stanoveno protektorátní administrativou, že tyto vězně čeká bez výjimky tzv. konečné řešení, tedy smrt, k čemuž i skutečně došlo po transportech vězňů do Osvětimi. Tímto osudem se Romové lišili a to zcela zásadně od ostatních pozdějších vězňů, pro něž pobyt na tomto místě byl pouze přechodnou epizodou, která pro ně neznamenala naprogramovanou smrt. A to bez ohledu na to, jestli zrovna v tomto táboře smrt někoho potkala v důsledku stáří nebo nemoci.

Projektový manažer Pavel Štěpán, t.č. zaměstnanec Národního pedagogického muzea J.A.K. v Praze, to ve své výpovědi poskytnuté Právu a zveřejněné ve čtvrtek dne 16.3. všechno smíchal do jedné epizody, značně zjednodušeně a primitivně.

V článku jsou zmiňováni „tvůrci projektu“, kteří prohlašují, že místo by nemělo být připomínáno jako památník romským obětem.

Jde totiž o to, kdo jsou „tvůrci projektu“? Zmiňované Národní pedagogické muzeum v Praze, ministerstvem školství jmenovaný správce Památníku, je totiž jen realizátorem rozhodnutí ministerské komise. Ta je stanovena pro vytvoření názoru, jak toto místo bude prezentováno, jaký bude mít název, aby nejlépe vystihl situaci, proč vůbec bude památník zřízen a jak bude vypadat.

Sluší se poznamenat, že rozhodnutí o zřízení Památníku romského holocaustu právě v Hodoníně u Kunštátu bylo připraveno v době, kdy ministrem vlády byl Michael Kocáb, který tuto myšlenku ve vládě prosadil včetně finančního pokrytí.

Poté jmenovaná komise, složená z historiků, architektů, zástupců Romů i veřejnosti pracovala nejméně 3 roky, aby takové podklady a rozhodnutí připravila a dala pracovníkům Národního pedagogického muzea podklady, jak při realizaci postupovat, a to nikoliv svévolně, ale dle stanovených parametrů a schváleného scénáře. Byl jsem od počátku členem této komise.
Vybraný projekt studentů architektury z mnoha předložených se přesně a přísně stanovených parametrů držel a právě proto byl vybrán.

Již hotová stavební realizace tomu odpovídá, což je nepochybně zásluhou pracovníků Národního pedagogického muzea. Jedním ze závěrů komise bylo jednoznačné určení názvu Památník romského holocaustu. Nezbývá než smutně konstatovat, že současný název stírá pravou podstatu věznění Romů a jejich genocidy významovým rozmělněním na pouhý Památník Hodonín u Kunštátu. Je to svévole, která zastírá pravou podstatu historie genocidy českých a moravských Romů v Protektorátu.

Muzeum romské kultury v Brně se o památné místo Romů stará dnes již nejméně 26 let, pokud ne déle. Stane-li se novým správcem právě vytvořeného Památníku genocidy Romů, bude moci jistě uvést věci na pravou míru.

Text je reakcí na článek v Právu ze dne 16.3. l.r. Jeho název sám je bohužel konstatováním smutné pravdy, že tento již postavený památník, pojatý původně jako památník romského holocaustu, se tuto smutnou a tragickou událost snaží zamlžit tím, že má připomínat pouze porušování lidských práv. Tím se tento článek stal jen tendenční a nepravdivou alternativou toho, jak lze vnímat genocidu Romů a srovnávat ji s časově omezeným odejmutím svobody jiných vězňů než romských.